Dead Synchronicity - recenze
Hrdina bez minulosti, svět v troskách a společnost v úpadku. Že se z podobného tématu dnes už nedá vymáčknout nic zajímavého? Možná, ale ani to nováčky z Fictiorama Studios nezastavilo ve spuštění, nakonec úspěšné, kickstarterové kampaně na adventuru s podobnou tématikou. Jejich hlavním tahákem byl při tom příslib temného příběhu, vyprávěného syrovým způsobem bez příkras a kudrlinek. A světe div se, svůj slib dokázali tvůrci splnit.
Mortal Kombat X - recenze PC verze
Mortal Kombat a Street Fighter II. Nerozlučná dvojice rivalů, se kterými jsem kdysi dávno zažíval nejhezčí herní léta. Ano, už je to dobré dvě dekády, ale když je vám nějakých dvanáct, třináct, prožíváte videohry tzv. na plný pecky, máte celou armádu kamarádů, kteří jsou ochotní si ohoblovat ukazováčky mlácením do klávesnice a občas vám přijde jako dobrý nápad věnovat trénování fatalit celý víkend. Ani jedna ze zmíněných sérií si bohužel neudržela kvality svých nejslavnějších dílů, ale obě se dokázaly revitalizovat. Street Fighter svým čtvrtým a Mortal Kombat devátým dílem vstoupily napůl do nového rozměru (v obou případech se jednalo o tzv. 2.5D mlátičky), ale především konečně oslovily novou generaci. A zatímco Street Fighter dál spí na vavřínech čtyřky a jejích nekonečných upgradů, Mortal Kombat se po čtyřech letech rozhodnul udělat další krok kupředu s dílem označeným římskou desítkou.
Grand Theft Auto V - recenze PC verze
Co byste rádi slyšeli? Že jsme se tedy konečně dočkali? A že naše herní PC konečně ukazují, jak krásně může GTA vypadat, navíc v hladkých 60 snímcích za vteřinu? Odpověď na předchozí otázky zní ano, i když samozřejmě záleží na výkonu vašeho stroje. Hlavně se ale ukazuje, jak zodpovědně se vývojáři postavili k PC konverzi téhle kontroverzní kriminálky.
Frankenstein: Master of Death - recenze logické adventury
Legenda o Frankensteinovi, “moderním Prométheovi", dodnes přežila v mnoha literárních, filmových i herních adaptacích. Zatím posledním střípkem do umělecké mozaiky je klikací adventura Frankenstein: Master of Death od brněnského studia Fineway a petrohradského týmu JetDogs. Téměř dvě stě let starý příběh oživuje sympatickou hratelností s řadou logických rébusů a pomalejším tempem, jako stvořeným pro budování napětí.
Etherium - recenze
Cože jsem to psal před čtvrt rokem v recenzi Grey Goo? Že se žánr real-time strategií motá v kruzích recyklované nostalgie? Ačkoliv na to mnozí odpovědí "No a co?", rovněž další novinka v RTS vodách s názvem Etherium (homepage) tento trend potvrzuje se snad až přílišnou vervou. Jenže, kde Grey Goo jako "duchovní remake" StarCraftu nabízela alespoň obstojnou zábavu, Etherium bohužel svůj inspirační zdroj kopíruje podivně a vlastně zcela zbytečně. Alespoň pro ty hráče, které nebaví simulace armádního zásobování.
Ride - recenze
Motorkové simulace měly vždycky v závodním žánru zvláštní postavení, ale bohužel ne vždycky v dobrém slova smyslu. Mezi hráči nejsou ani zdaleka tak oblíbené, jak by možná nasvědčovalo procento motorkářů v obecné populaci, ať se jedná o začínající skútristy, nebo lovce levné rychlosti na vysokoobjemových mašinách. Snažíme se to rozklíčovat v každé recenzi MotoGP, a že jich za ty roky bylo víc než dost. Populární motorsportová disciplína, všechny výhody licence, sexy motorky a spousta tratí. Proč tedy tyhle hry vždy zaostanou za očekáváním? A co vlastně od nich očekáváme? V Milestone, firmě, která se superbikovými hrami zabývá už dobrých patnáct let, si letos konečně vzali čas na rozmyšlenou, a kromě dalšího ročník MotoGP, vyrukovali i s gamesou, co se prostě a jednoduše jmenuje RIDE.
White Night - recenze černobílého hororu
Když jsem si před časem posteskl, že už nikdo nechce udělat hru, která by se podobala původním dílům série Alone in the Dark, ani jsem netušil, že se dočkám malého překvapení. Černobílá White Night je dílem vývojářského týmu Osome Studio a připomíná právě zašlé časy hororových adventur se statickými kamerami. Jenže netradiční vizuální stylizace a brnkání na nostalgickou notu nemusí vždy stačit.
Forza Horizon 2 Presents Fast & Furious - recenze
Spojit arkádový jízdní model Forza Horizon 2 a benzínem nasáklý filmový spektákl Fast and Furious 7 zní jako logický nápad. To by ho ale musel někdo dotáhnout do konce, protože změnit logo a úvodní videoklip vážně nestačí. Do desátého dubna byl tenhle samostatně stažitelný přídavek zdarma, tudíž nebylo nutno zdlouhavě přemýšlet o tom, zda stáhnout či nestáhnout. Jenže co nyní, když stojí dvě stovky?
Elite: Dangerous - recenze
Jak recenzovat hru, která je svým způsobem ve vývoji od raných 80. let a ten vývoj navíc stále běží? Samozřejmě tak, že šéfredaktorovi přijde čekání na recenzi podobně nekonečné – a nejenom kvůli tomu, že svému autorovi propůjčil kromě herního účtu i patřičné hardwarové vybavení.
Hand of Fate - recenze mixu karetní a akční hry
Společně s nástupem indie scény přišla i lavina her, které sveřepě mixují i zdánlivě nekompatibilní herní žánry. Z některých míchanic vám bude stejně "dobře", jako byste snědli jídlo od Babici či Ládi Hrušky, ovšem najdou se mezi nimi i takové, které vám přirostou k srdci. Hand of Fate je příkladem stravitelnější skupiny žánrových mutací. V tomto případě bych se dokonce nebála tvrdit, že po téhle kombinaci karetní hry a diablovky budete mít v bříšku jako v pokojíčku.
Madden NFL 15 - recenze
Do konce zápasu zbývá pár desítek vteřin, prohráváte o pět bodů. Míč má vaše offense na 35 yardech soupeřovy poloviny. Dva první downy nedopadly podle představ, konzervativní běhy přinesly jen čtyři yardy. 3rd&6 chcete hrát krátkou rychlou přihrávku na tight enda. Line of scrimmage stojí, playclock nekompromisně odečítají vteřiny. Zkouknete rozestavení obrany. Vidíte, že na levá straně je jenom jeden safety na vaše dva receivery, čas běží, rychle měníte hru, obrana se ve zmatku trošku hne, ale nezareaguje správně. Snap, tři kroky vzad, dlouhé dvě vteřiny čekáte, pocket drží, mačkáte čtvereček a přihrávka letí. Obránce váhal, hlídal bližšího receivera a nemá dostatek času zareagovat. Nikdo mu nepřišel na pomoc. Catch, touchdown, extáze. A tohle je ve zkratce Madden NFL 15.
Deathtrap – recenze tower-defense s prvky diablovky
Démoni a další fantaskní kreatury chtějí zničit náš svět a vy se jim v tom snažíte zabránit. Takhle by se dala jednou větou shrnout hra Deathtrap od Neocore Games, tvůrců série Van Helsing, ale zjednodušení by v tomto případě bylo příliš velké. Klasickou strategicko-logickou formuli tower defense her ozvláštňují tvůrci prvky diablovky, v níž si to vaše alter ego musí s řadou nepřátel vyřídit v závislosti na volbě povolání osobně - prostřednictvím meče, kouzla či šipky.
Helldivers - recenze kooperativní řežby
Studio Arrowhead si mě s Magickou příliš nenaklonilo. Kdykoliv vzpomenu na kouzelnou top-down akci, postavenou na míchání elementů a magie, vybaví se mi akorát nefunkční multiplayer, hromady bugů a ztřeštěný humor. Od jejího vydání však uběhly už čtyři roky, takže jsem se rozhodl věřit, že se vývojáři poučili ze svých chyb a jejich nová hra bude lepší. Nutno říct, že jsem svou důvěru investoval správně.
Sid Meier's Starships - recenze
Jednou má prý člověk létat vesmírem tak snadno a rychle, že mu vzdálené hvězdy budou před očima ubíhat jako stanice metra. To už bude všechno úplně jiné. I války, které se do kosmu jednoduše přestěhují. Svéráznou představu o vzdálené budoucnosti se "supergalaktickými" konflikty nabízí i tahová strategie Sid Meier's Starships, která sice duchovně navazuje na kvalitní Civilization: Beyond Earth, a sdílí s ní i některé herní prvky či pravidla, ale jinak se jí nevyrovná prakticky v ničem.
Cities: Skylines - recenze
To bylo ještě tenkrát za komára, kdy s prvním SimCity pronikl do herního světa nový žánr (simulátor plánování, stavění a řízení města) a půlce světa málem pukla hlava z poznání, že hry umí spojit edukaci a zábavu. Až do roku 2003, kdy vyšlo SimCity 4, bylo možno mluvit o monopolu značky. Jenže pak přišla doba temna PC hraní a další SimCity se dostavilo zpět na místo činu až o deset let později - sociální, online, sešněrované v zájmu "specializace měst", po krk utopené v Originu, juchající, blikající a chválící hráče za každé kliknutí jako správný skinner box. Přitom Maxisu stačilo udělat to, co zvládli tvůrci Cities: Skylines - postavit hru na základech, na nichž žánr prosperoval dobrých 15 let. A je to opravdu otázka filozofie herní, nikoliv technické. Cities má totiž funkčně blíž k novému SimCity, zatímco nabízí podobný zážitek z hraní, jako dodnes milované tituly v maxisovské sérii.
Hotline Miami 2: Wrong Number - recenze
Klimax, orgasmus, le petit mort. Říkejte tomu dle potřeby a představte si ho maximální, nejsytější, jednoduše takový, kdy všechno sepne v příslušném bodě vašeho těla a sestřelí jeho zbytek, prostor kolem vás se zavře na jediný atom a obratem exploduje. Ve druhém Hotline Miami má konkrétní jméno: Death Wish. Tak se jmenuje mise, kde v podkresu sbírá sílu Roller Mobster od Carpenter Brut, nejlepší track tříhodinového soundtracku. Stojím před chodbou, hlídanou dvěma mafiány. Jeden má nůž, druhý železnou trubku. Hudba stupňuje očekávání, přidá se syntezátorová linka a – TEĎ!
Game of Thrones – recenze 3. epizody
„Když hraješ hru o trůny, buď zvítězíš, nebo zemřeš.“ Památný citát královny Cersei rezonuje celou fantasy ságou Písně ohně a ledu, a i události ve videoherní adaptaci Game of Thrones toho jsou jasným důkazem. Mladičká služebná Mira Forrester se ocitá v královské metropoli a nezkušeně se zaplétá do mocenské hry plné intrik, tajných aliancí a dýk v zádech, jejíž pravidla nemůže znát. Jsou to nervy a také důkaz, že z tvorby studia Telltale Games se konečně stává dílo hodné své předlohy.
Devil May Cry: Definitive Edition – recenze
Hra ještě nevyšla a vývojářům už někdo vyhrožoval smrtí. A jak! Nešlo o žádné sprosté tweety od anonymních vajíček nebo e-maily, ortodoxní fanoušci série Devil May Cry byli mnohem sofistikovanější a výhrůžky zpracovali formou komiksových stripů nebo metalové písně. Aneb když něco nesnášet, tak nápaditě. Proč k tomu ale vůbec došlo? Inu, ne každému se líbil výtvarný styl, kterým se restart japonské série ubral. Přitom ale jde výborný díl série Devil May Cry a jeho předělávka na konzole nové generace v podobě Definitive Edition to jen podtrhuje.
Pillars of Eternity - recenze
Sním? Bdím? Jsem na drogách? Vážně jsem právě hrál směsici Baldur’s Gate, Icewind Dale a dokonce i Planescape: Torment, navíc v kombinaci s krásnou novou grafikou a mechanikami? Jak je možné, že vyšla hra, která je tak strašně nostalgická a zároveň tak moderní a zábavná? Opravdu tohle všechno zaplatili fanoušci na Kickstarteru? Jak se to mohlo podařit? Jak? Jak?! Počkat. Uklidni se, Vašku, a hezky pěkně od začátku. Takže, Pillars of Eternity je...
Bloodborne - recenze
YOU DIED. Ikonické heslo se vrací jako starý známý, kterého jste ale nikdy neměli rádi. Věrný své povaze vás atakuje s menší či větší frekvencí, až si nakonec přiznáte, že i když je vlastně otravný a symbolizuje vaši neschopnost, zároveň vás baví. Pro Souls hry typická hláška nechybí ani v Bloodborne, která přináší nový pohled Hidetaky Mijazakiho na žánr, jenž vytvořil a skrze novou hru se jej snaží více či méně pozměnit.
