Pokud byl první Death Stranding před šesti lety pro mnohé rozporuplným zážitkem, pak Death Stranding 2: On The Beach působí jako hra, která se rozhodla poslouchat. Ne nutně všechny, ale dost na to, aby se naplno opřela do popruhů, které ji držely pohromadě, a přeťala ty, které ji táhly dolů. A to vlastně není málo.
Už od prvních minut je jasné, že Kodžima tentokrát ví, co dělá. Je to hra stále divná, pomalá a poetická, ale tentokrát zároveň přístupnější, zábavnější a smysluplnější. Death Stranding 2 staví na existujících základech světa, kde se v kataklyzmatu protnuly reality živých a mrtvých, což mu i Samovi na cestě za propojením Mexika a Austrálie nesmírně pomáhá.
Postapokalyptický kraj je stále šílený, plný komplexní terminologie, miminek v nádobách, výbuchů, chirálních dešťů a roztodivných filozofických metafor. Ale je paradoxně i pochopitelnější. Asistuje mu v tom mimo jiné chytře vložená interaktivní encyklopedie Corpus, ale zároveň zvládá mnohem srozumitelněji komunikovat třeba motivace postav a tím i vás samotné motivovat k tomu, abyste chtěli vědět víc. O nich i o tom, co se zrovna bude dít.
zdroj: Kojima Productions
Nové tváře jako kapitán Tarman s dehtovým drako-kocourkem, časodešťová čarodějka Rainy, záhadná Tomorrow nebo loutka Dollman jsou fascinující, ale svoje místo na scéně si znovu ukradne třeba taky Heartman se svým 21minutovým syndromem a zvláštní slabostí pro lajkování. Stará známá Fragile se ocitá v popředí a její vývoj drží hru pohromadě i ve chvílích, kdy by se snadno mohla rozpadnout pod tíhou vlastních nápadů. Posádka lodi DHV-Magellan má styl, charakter, a především dostává dost prostoru rozehrát se Samem mnohem přirozenější, lidštější divadlo než původní sestava Bridges.
Překvapivě mě tentokrát i bavilo, jak se s vývojem popral Higgs. Z excentrického, vlastně celkem prvoplánového padoucha se stal kytarový kyborg s klaunským make-upem. Kodžimovina, jen co je pravda, a jak má být.
zdroj:
Kojima Productions
Přes občasný přehnaně opulentní, bizarní spektákl si dvojka z většiny zachovala svůj poetický, až kontemplativní tón. Marketingové materiály se vás sice pokusí přesvědčit, že ústředním motivem má být váhání nad tím, jestli bylo znovupropojení lidstva dobrým nápadem, ale inu, ne tak docela.
Uprostřed stále tepe srdce jedné z těch „otcovských“ her (po boku God of War nebo The Last of Us), přičemž zápletka působí snad nejosobněji ze všech Kodžimových scénářů. Samozřejmě se vás cestou hned několikrát pokusí zmást, jaký aspekt rodičovství, partnerství či vyrovnávání se směřováním světa a ztrátou vlastně komentuje, ale se zvraty zkrátka od minula tak nějak počítáme a nakonec není těžké se nad nimi ani ve změti symboliky dojmout.
Znovu se vrací ty zvláštní okamžiky, kdy kráčíte sami krajinou, na pozadí začne hrát Low Roar, Woodkid nebo něco podobně atmosférického, a vy si najednou uvědomíte, jak zabraní do ní posledních pět hodin jste. Vedle ztráty se hojně pracuje s tématy osamění, ale i naděje nebo zrození, a zase to zkrátka funguje.
zdroj:
Kojima Productions
Co se týče hratelnosti, Death Stranding 2 dělá velký krok vpřed. Neříkám, že se ze simulátoru kurýra stal akční blockbuster - ale vlastně může, pokud na tom mermomocí trváte. Každopádně, co dřív bylo potenciálně frustrující, může teď být mnohem pohodlnější, díky mnohem širším možnostem přepravy a všemožných udělátek, která vás pobízejí, abyste pracovali chytřeji, ne nutně tvrději.
Ke spoustě pomůcek navrch dostanete přístup záhy, takže se dvojka docela umně vyhýbá syndromu pokračování, které by vás okradlo o veškerý postup. Ale samozřejmě stále můžete hezky postaru trekovat čtyři kilometry oklikou bez jakékoliv asistence, jen vy, Sam a stokilový balík křehkého nákladu na zádech.
Povaze balíku musíte pochopitelně přizpůsobit i své chování v divočině, jinak se cestuje s nadměrnou zásilkou, lidským tělem, pizzou, výbušninami, anebo třeba s klokanem. Pokud mě nešálí paměť, jsou živá zvířata mezi balíčky prakticky jedinou opravdovou novinkou - zato je reálně zachraňujete z umírající přírody a nosíte do rezervace, která se vám odmění přehlídkou endemitích hologramů.
Budování sdílené infrastruktury zachází ještě dál, kdy už se neomezuje na dálnice, ale přibyly k nim ještě sítě lanovek a na ně navázané doly. Spolu s tím se vyvinula i kooperace v asynchronním multiplayeru, kde si v rámci přátelské spoluúčasti zdroje opět sdílíte s ostatními hráči z celého světa a vzájemným využíváním všeho možného od žebříků přes nedoručené balíky po velké stavební projekty si na dálku pomáháte. Systém lajků zůstává, ale i v rámci omezenějšího nižšího vytížení serverů v době recenzování působí kooperace živěji a víc komunitně.
zdroj: Kojima Productions
Dvojka opouští nehostinnou americko‑islandskou krajinu prvního dílu a bere vás do Austrálie a Mexika, od pouští přes džungle a dehtová jezera v kráterech po ohnivé bouře a zasněžené vrcholky. Štěstí opět přeje připraveným, cestu si vždy můžete naplánovat, ale vyplatí se připravit se i na nepravděpodobné situace.
Prostředí je pestřejší, rozsáhlejší, vizuálně dechberoucí a neustále se mění. I díky dynamickému počasí, které zahrnuje zemětřesení, laviny, deštěm rozvodněné řeky nebo písečné a sněhové bouře. Rozhodně umí vyvolat pocit, že projíždíte živoucím světem, kde dává smysl každá průrva.
Engine Decima navíc opět čaruje, a to nejen co se týče fotorealistické krajiny a nasvícení, ale i v detailech tváří, špinícího se oblečení a dalších drobně maniakálních detailů. Na základní PS5 doporučuju jako již víceméně tradičně hrát v režimu Performance, kde běží v plynulých 60 FPS, protože mi rozdíl v grafice v Quality přišel zanedbatelný a i tak se v rámci fotorealismu budete dívat na jednu z nejkrásnějších her současnosti.
zdroj:
Kojima Productions
Death Stranding 2 není svižnější jen v doručování a snímkové frekvenci, ale i v dříve proklínaném boji, který v prvním díle působil trochu jako nutné, poněkud toporné zlo. Zapomeňte na házení fekálních granátů a neohrabané pěstní souboje, dvojka se naštěstí konečně hraje jako něco, co vyrobil tým pod taktovkou autora Metal Gear Solid V, a tichý postup i boj povyšuje na zábavnou úroveň.
A navrch pěkně komplexní a opět s hromadou zábavných hraček, s nimiž se můžete bohapustě vyřádit. Od správných maskáčů, rukavic a obuvi přes výzkumné hody loutkou, hologramové granáty a výbušné robotické psy na dálkové ovládání po odstřelovačky, kulomety, uspávací pušky, nebo třeba… těsto na pizzu?
Novou výbavu si opět odemykáte postupem v příběhu, ale také zvyšováním vazeb s jednotlivými příjemci zásilek a někteří v rukávech a skladech schovávají opravdu zajímavá esa. Ale pochopitelně si vystačíte i se základní výbavou, a podstatné nakonec je, že dostáváte v řešení mnohem víc svobody. Ať už se chcete vrhnout do akce, vyřešit všechno plížením a rdousením, anebo nepřátelský tábor třeba úplně obejít.
Volba, jestli Sam zůstane obyčejným poslíčkem, nebo se promění v kurýra-špiona, je zkrátka na vás. I v rámci lehkých RPG prvků v systému APAS, kam si můžete do několika větví investovat bodíky a trochu se tak profilovat konkrétním směrem - nechybí třeba automatické zaměřování, dobíjení baterií ze slunce, pokročilejší stabilizace nebo třeba jen prodloužení odpočtu, během kterého můžete lajkovat stavby ostatních hráčů.
zdroj:
Kojima Productions
Můžete být pekelně vynalézaví a přechytralí, ale pár dobře mířených ran z brokovnice taky ledacos vyřeší. Dokonce i BT (v češtině VV, ano, i dvojka vychází s lokalizací ve formě titulků) - už nejsou jen strašidelnými, těžko uchopitelnými až abstraktními monstry, ale plnohodnotnými, otevřeně agresivními výzvami, kterým se můžete postavit. Opět čelem se zásobou krevních nábojů, nebo díky speciální napuštěné bumerangové břitvě i zezadu.
Jistě, ne všechno je geniální a perfektní. Spousta mechanismů asi propracovanosti navzdory opět zůstane dost okrajovou záležitostí, ale přesto se sluší ocenit, že si s nimi někdo dal tu práci, i když se chce trochu dodat lakonické: „A přitom taková blbost…“
zdroj:
Kojima Productions
Nejspíš se najde spousta lidí, kteří se v pomalejším tempu a dlouhých monolozích v průběhu nějakých padesáti hodin ztratí. Pokud fandíte vyložené přímočarosti, může vás kupa provázaných mechanismů a systémů snadno zahltit.
Dvojka je svižnější a mechanicky vám víc vyjde vstříc, ale pořád si od vás žádá vůli a soustředění, nedá se moc hrát na půl pozornosti. Ale tentokrát mám pocit, že už moc dobře ví, pro koho chce být, a přesně svojí cílovce dává spoustu důvodů, proč zůstat. Protože za Kodžimovou domnělou domýšlivostí a přemírou filozofováním není těžké spatřit chlapíka, který si chce na výletě mezi řečí postěžovat, že mu dětství jeho potomků skrz drsnou pracovní kulturu proklouzlo mezi prsty, ale taky si pokecat o svojí možná poněkud ulítlé interpretaci evoluční teorie, oblíbených knížkách, módě nebo kapelách.
zdroj:
Kojima Productions
Soundtrack je ostatně opět vynikající, ať už původní skladby Ludviga Forssella, ale i výběr ze současné hudební scény, kde kromě dvorního Woodkida nechybí ani Chvrches, Hania Rani, Magnolian nebo Grimm Grimm. Hudba zase jako by nebyla jen kulisou, ale vlastním jazykem, který pružně reaguje na náladu a rozpoložení. Je zkrátka evidentní, jak moc se na ni myslelo - zesnulému frontmanovi kapely Low Roar Ryanu Karazijovi ostatně patří věnování u závěrečných titulků.
Death Stranding 2 není jen kvalitní pokračování, ale reálná evoluce a výborný remix původní skladby. Povědomý motiv, ovšem s větším orchestrem, rychlejším tempem, delšími sóly a snad i s publikem, co ví, které pasáže si pobrukovat, u kterých se houpat do rytmu a kde se bude čekat na drop. Pokud vám jednička připadala jako krásná, ale možná ne úplně vyladěná symfonie, tady dostanete lepší, energičtější aranžmá. Ale stejně jako techno remix klasické hudby rozhodně není a ani nechce být zdaleka pro každého.
