The Last of Us: Part II – recenze
10/10
zdroj: Naughty Dog
Recenze

The Last of Us: Part II – recenze

Datum vydání:
19. června 2020
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

12. 6. 2020 9:01 | autor: Šárka Tmějová |

Jak daleko jste ochotní zajít pro někoho, koho milujete? Možná trochu dramatický způsob, jak začít recenzi na jednu z nejočekávanějších her letošního roku, potažmo celé generace momentálně doznívající konzole od Sony, ale nemohla jsem jinak. Prvnímu The Last of Us z roku 2013 na sklonku života PlayStationu 3 jsem zvládla odolávat jen do remasteru, aby se pro mě, do té doby zapřisáhlou PC hráčku, stalo hlavním důvodem k pořízení PlayStationu 4.

Postapokalyptický svět stižený houbovitou pandemií mi učaroval a do postupně se vyvíjejícího vztahu mezi Joelem a Ellie jsem se vyloženě zamilovala. Mistrné vypravěčství studia Naughty Dog bylo v kombinaci s osvěžující hratelností odlišnou od klasických survivalů zkrátka bezprecedentní a po zásluze sbíralo nejvyšší hodnocení a ocenění napříč kritickým i hráčským spektrem.

Doběhli jsme do cíle už na startovní čáře

The Last of Us: Part II na jedničku navazuje s pětiletou pauzou. Po neúspěšném pokusu vyvinout vakcínu proti houbě měnící obyvatele USA v kanibalské loutky se Joel s Ellie usídlili v komunitě v Jacksonu vedené manželským párem, Mariou a Joelovým bratrem Tommym.

zdroj: Naughty Dog

Městečko s pár stovkami obyvatel v horách má proti hordám zombíků přirozenou přírodní hradbu a těch pár zbloudilců odradí vysoký plot s ostnatým drátem nebo zlikvidují každodenní patroly z koňských sedel. S trochou nadsázky by se skoro dalo nazvat postapokalyptickou vesnickou idylkou, kde by oba protagonisté mohli spokojeně žít, postavit dům, zasadit strom, počít děti a pak umřít.

Jenže takhle to v životě nefunguje, a už vůbec ne v příběhových hrách. Věci se dají do pohybu úplně jiným směrem, než byste z úvodních hodin, kdy Ellie řeší rozhárané mezilidské vztahy a morální kocovinu po country tancovačce, mohli čekat. Ze snění o životě na farmě se stádečkem ovcí ji rychle vytrhne krutá realita narušitelů a než se stihnete rozkoukat, už vás děj unáší zpátky tam, kde to všechno minule skončilo. Do Seattlu.

Vím, že se budu (až na to budu mít) mstít

Tedy spíš do toho, co z něj zbylo. Kdysi nejlidnatější město státu Washington se kvůli hustotě obyvatelstva přirozeně stalo jedním z epicenter nákazy. O zbytky vlivu nad jeho troskami soupeří s nakaženými dvě znepřátelené frakce Washingtonské lidové fronty přezdívané Vlci a kult Serafitů neboli zjizvenců dle charakteristických jizev na lících.

Z pohledu Ellie tahle válka řádí ve městě spíš na pozadí, což ovšem neznamená, že se k ní nenachomýtne při první příležitosti během pátrání po jednom konkrétním člověku. Ústředním motivem tentokrát není láska nebo snad naděje na lepší zítřky, ale msta.

Pomsta, jak známo, nikdy neplodí nic dobrého, ale vysvětlujte to devatenáctileté slečně, která od dětství žije v neustálém strachu o vlastní život. Když musí vzít spravedlnost do vlastních rukou, můžete se spolehnout, že nepůjde o soud s porotou.

Postapokalyptický svět není férový, takže ani vy nemůžete bojovat fér. Naopak musíte využívat všech dostupných prostředků, kterých ve vybrakovaných ruinách zůstalo pomálu.

The Last of Us: Part II v téhle survivalové složce vyloženě exceluje. Začínáte s jedinou pistolí s pár náboji a zavíracím nožíkem, a ačkoliv se postupně samozřejmě dostanete i k hezčím střelným hračkám, munice máte vždycky tak akorát pro případ, kdyby se náhodou něco zvrtlo.

Optimálním postupem je stále primárně ten tichý, ať čelíte lidským, nebo už proměněným nepřátelům. Kvůli nedostatku nábojů, ale i proto, že proti přesile nemáte i při jejich dostatku v otevřeném konfliktu až do akčnějšího závěru moc velkou šanci.

Kdekoli se schováš, z očí se mi neztratíš

Nepřátelé vám plížení rozhodně nijak neulehčují svojí inteligencí a postřehem. Rozmanitost prostředí vám dá vždycky dostatek míst, kam se ukrýt, všichni ale mají uši a oči na šťopkách. Tedy mimo slepých clickerů, ale jejich netopýří echolokace dokáže taky potrápit.

Houbovité mutace se rozrostly o pár dalších dárečků, které vám moc jiných možností než dávku z brokovnice, zápalnou láhev a rychlý úprk bez ohlížení dozadu nedávají. V případě lidí budete čelit mnohem větším skupinám nepřátel, které jsou sehrané a v případě jakýchkoliv nesrovnalostí volají posily.

Tou nesrovnalostí klidně může být pouhý záblesk vaší baterky, bez které v tmavších končinách nenajdete cestu. Nepřátelé spolu komunikují, když jde někdo z nich prověřit podezřelý zvuk či pohyb, takže pokud jste na číhané za ideální příležitostí vrazit někomu nožík do krku, někdo další si velmi rychle všimne, že se kamarád podezřele odmlčel.

zdroj: Archiv

A že nepřátelé pojímají podezření prakticky pořád, i kvůli neuvěřitelně reaktivnímu prostředí. Zkuste si zůstat potichu v obchodě s čínským porcelánem, který se tříští při sebemenším nárazu, anebo nerozeznít zvonkohru u vstupu do restaurace!

Nic jako bezpečný úkryt, kde byste pro protivníky byli neviditelní, neexistuje. Ani když zalehnete do vysoké trávy a čekáte, až zahřmí. Čím blíž anebo výš oproti vám jsou, tím pozornější vůči vašim plíživým přešlapům budou. Časem dokonce začnou nosit helmy a neprůstřelné vesty, aby vám postup ještě víc ztížili.

Zatímco u zombíků je likvidace vyloženě žádoucí a většinou vám ani nedají na vybranou, mezi lidskými cíli se můžete snažit nikoho nezabíjet – ale lehké to nebude. A když to nevyjde, boj není záležitostí pro slabší povahy. Už jednička byla ve smrtících momentech poměrně brutální, dvojka jde ale ještě o pár krůčků dál.

Jak ale chceš, aby ti nože projevily něhu?

Když někoho „tiše podříznete“, ještě pár sekund se na zemi dusí vlastní krví, chrchlá a chroptí. Když Ellie chytí stalker v nestřeženém okamžiku v temném open spacu redakce místních novin, vyrve jí zuby krční tepnu s nebývalou animální zrůdností. Když někoho z bezprostřední blízkosti trefíte do břicha revolverem, ukáže vám za nelidských skřeků všechno, co uvnitř skrýval. Když někomu vrazíte ostrou stranu kladiva do oka… mám pokračovat?

Ať už umírá Ellie, nebo ti, kteří se odvážili postavit se jí do cesty, není to nikdy hezký pohled. Ani poslech. Je surový, syrový, brutální a především nepříjemně realistický. Na přepálené násilí z Mortal Kombatu nebo z Dooma jsem zvyklá, tady ale vyznívá tak nějak jinak.

Pokud se vám nedělá vnitřně špatně a nemáte potřebu odvracet zrak, když člověk jiné lidské bytosti rozmlátí loket kladivem, vyhledejte prosím psychiatrickou pomoc. Nejde o glorifikované brutální scény, které by si libovaly v zoomování a zpomalovačkách na zohavená těla. Spíš se snaží o přirozenou reakci typu: „Panebože, co jsem to udělal/a?“

Podobně, ne-li víc nepříjemné byly situace, které mě se srdcebolným zavytím donutily zastřelit psa. I jejich zabití se můžete vyhnout, jen kdyby… kdyby neměli tak citlivý čich a nevyčmuchali vás úplně kdekoliv. Vážně mi někdo do robotického hraní her a schematického plnění úkolů tahá emoce a lásku ke zvířatům?! Kam to ten herní průmysl spěje.

Naughty Dog se vás bude všelijakými metodami snažit přesvědčit o tom, že postavy na obrazovce nejsou bezduchými shluky pixelů, ale opravdovými lidmi s vlastními osudy. Mimo toho osudového zakončení, když je Ellie bezskrupulózně vykuchá na barovém pultíku, rozumíme si.

Je něco zvláštně jiného dupnout na hlavu anonymnímu vojákovi a rozšlápnout hlavu Tomovi, kterému se stýská po vanilkovém pudinku, s přítelkyní převelenou na jinou základnu si posílají hanbaté polaroidy a původně měl dneska hlídat úplně jiné stanoviště. Chudák Tom.

Chceš znát moje triky? Šel jsem vždycky zadem

Snaha humanizovat nepřátele, které hry dehumanizují na pixelové terče po dlouhá desetiletí, se The Last of Us: Part II daří výborně a vděčí za to hlavně skvělému vyprávění. Čímž myslím nejen konkrétní zápletky a cutscény, které jsou výborně zrežírované, animované, zahrané i nadabované a nezadají si s filmovou produkcí, ale i všechno kolem toho.

Seattle mnohdy nepotřebuje slova, aby vám vysvětlil, co se na daném místě v průběhu let po apokalypse stalo. Některé lokace jsou notně zašlými a zbořenými kopiemi reálných míst, ale fotogrammetrie už dneska nikoho neohromí. Mluvím spíš o fenomenálním level designu, který za všech okolností dává dokonalý smysl.

zdroj: Naughty Dog

V narychlo opuštěném bytě můžete i po letech najít napůl prostřený stůl, a když budete pozorní, zjistíte, že si jeho obyvatelé dopisovali se sousedkou, která se bála odejít do bezpečí vojenského uprchlického tábora, a nechali jí v notýsku kombinaci od sejfu. Detailů a sběratelských drobností se všude schovává dost a pečliví průzkumníci budou po zásluze odměněni.

Mnohdy vám ani nezbývá nic jiného než pečlivé probírání už jednou přebraných zásob, kterými jiní před vámi pohrdli. Když nemáte štěstí na náboje, můžete si z nalezených odpadků na koleni vytvořit třeba improvizovanou nášlapnou minu, ale taky lékárničky nebo dočasný tlumič na pistoli.

K tomu sbíráte ještě železný šrot pro vylepšování zbraní a prášky, díky kterým si Ellie v kombinaci s nalezenými časopisy může odemykat různá vylepšení v několika vývojových stromech dle zaměření. Nikdy se z vás nestane totálně neporazitelný terminátor a pořád nejde o primárně akční hru, čemuž odpovídá i pocit ze střelby.

Zbraně kopou, zanáší, jejich nabíjení trvá až bolestivě dlouho, což přispívá k pocitu, že Ellie svírá v rukou skutečnou pušku a ne dětskou hračku. Určitá specializace v dovednostech je pak podstatná, protože na úplně všechny možnosti máte dostatek prostředků až v druhém průchodu v New Game +, i když budete pečliví.

Roztok je nasycen a já bych ještě pil

Něco minout je při rozlehlosti jednotlivých úrovní poměrně snadné. Hra je pořád striktně lineární, nečekejte žádné dialogové volby nebo možnost vybrat si postup A nebo B, slůvkem koridor byste ale místní lokace nespravedlivě urazili. Někdy je vaším hřištěm celá čtvrť, jindy několikapatrové obchodní centrum včetně zatopeného parkoviště, někdy zase shluk budov na rohu ulice. Vždycky je ale jen minimální šance, že daným místem projdete stejně jako posledně.

Checkpointy v případě smrti jsou poměrně benevolentní, ale trasa nepřátel je čistě náhodná, takže nic jako plánování postupu krok po kroku fungovat nebude. Můžete lokaci potichu vyčistit, vystřílet, proplížit se jí bez zabíjení, ale mnohdy taky klidně proběhnout, pokud jste dostatečně drzí. A ochotní ochudit se o dost obsahu a radosti z prozkoumávání.

Trosky v různém stádiu rozkladu a rozpadu vypadají jako reálná zbořeniště a je v nich spousta zákoutí, kam vás ani nenapadne se snažit dostat. Když neprojdete zabarikádovanými dveřmi, můžete to zkusit rozbitým oknem, mnohem častěji se ale budete spíš plazit a protahovat prostorem, kam by se Joel rozhodně nevešel.

Když jsme u těch společníků, jen málokdy se Seattlem budete protloukat sami, což mi pomáhalo minimálně ve strašidelnějších pasážích, kdy se postavy navzájem ujišťují, že tenhle runner už opravdu BYL poslední.

Podobně jako jsem si myslela, že mě v brutalitě vycvičily bojovky, i můj trénink z hororových sérií tady naprosto selhal. Číhá na vás nejedna lekačka, The Last of Us: Part II ale umí budovat trochu jiný druh strachu, než na který jste z hororů možná zvyklí.

Není to ani tak strach z neznámého (většinou na vás číhají staří známí), ale spíš nikdy neustávající tlak a pocit nebezpečí, které vás i po mnoha hodinách stále dokáže překvapit a vylekat nějakým předtím nepoužitým způsobem, kdy opět musíte bojovat o život do roztrhání těla. Anebo na vás na druhé straně dveří s podezřelou krvavou skvrnou možná nečeká vůbec nic. Bojíte se nejistoty? Měli byste.

Dej mi ještě trochu času, abych si mohl prohlédnout všechnu tu krásu

Občas vám scénář přihraje zběsilou automobilovou honičku, jindy vyloženě hororovou pasáž jako vystřiženou z Resident Evilu a nikdy si vlastně nejste jistí, co je důmyslně schovaný skript a co přirozený vývoj situace. Matně si pamatuju, jak jsme před dvěma lety óchali u neskutečně plynulých animací ve videu na konferenci Sony E3 2018 s tím, že takhle daleko hry ještě přece nejsou. Možná na next-genu?

The Last of Us: Part II takhle daleko je. Od toho, že cítíte váhu vlastních i protivníkových úderů, přes to, že se Ellie drží za zasažená místa až po její umění dávat si vícero sebraných věcí do batohu levou i pravou rukou a ne po jedné s jednou totožnou animací pětkrát za sebou.

Jsou to drobnosti, ale právě ta jemná péče lidí z Naughty Dog, kterou tady dostal každý metr čtvereční, každá zdánlivá bezvýznamnost dokreslující atmosféru bezútěšnosti, je odlišuje od zbytku herní produkce a síly může poměřovat tak maximálně s Rockstarem.

zdroj: Sony

Ani z grafického hlediska, minimálně na PS4 Pro, úroveň detailů na hraně fotorealismu nemá konkurenci. Navzdory všudypřítomným hrozbám jsem se v některých momentech prostě musela zastavit a kochat. Na šlápoty ve sněhu s realistickou břečkou i prašanem padajícím z větví mě už předloni připravil Red Dead Redemption 2, to je ale jen začátek.

Vlastně doslova. Ať jsem se zrovna válela v náhodné hromadě suti nebo jen zaostřila na povlávající pramínky vlasů, nemohla jsem se dočkat, až si to celé dám ještě jednou na PlayStationu 5, protože by mě zajímalo, kam dál se v možnostech grafiky ještě dá zajít. A když vás okolnosti donutí brodit se odporným žabincem, budete mít pocit, že se grafici už prostě jen předvádějí. Ale můžou si to dovolit. Lepší řasy v kvetoucím rybníčku ve hrách nenajdete. Vážně.

Příběh mě psychicky naprosto vyždímal.

Mimo Rock Band asi nenajdete ani lepší kytarovou minihru se všemi akordy, která z dotykové plošky na DualShocku konečně dělá něco užitečnějšího než klávesnici, a takhle bych v pění ód mohla pokračovat klidně ještě hodiny a hodiny. Mnohem víc se ale nemůžu dočkat, až o TLoU2 začnou básnit i ostatní, protože jen samotná zápletka, o které nemůžu mluvit, by si zasloužila samostatnou recenzi. Nebo redakční pokec. Třeba, někdy, po vydání…?

Celá hra je mimochodem opatřená českými titulky a také množstvím zpřístupňujících funkcí pro osoby s problémy se zrakem, sluchem či pohybem nad rámec pěti úrovní obtížnosti. Kromě zvětšení titulků si text na obrazovce můžete nechat předříkávat anebo si nastavit vizuální indikátor toho, že vás někdo spatřil namísto toho zvukového, který funguje v základu. Slepá navzdory hromadě dioptrií nejsem, ale větší text se vám může hodit i na širokých televizích.

Hraní The Last of Us: Part II je na jednu stranu neskutečně vyčerpávající. Příběh mě psychicky naprosto vyždímal, v hororových pasážích jsem si musela rozsvítit všechna světla a volat si s kamarádkou, abych se v noci nebála jít na záchod. Během akčních sekvencí jsem zase v návalu adrenalinu kolikrát svírala ovladač tak křečovitě, až mě chytala křeč do palce.

Je to ale ten typ vyčerpání, který se tisíckrát vykoupí jedinečností zážitku a cítíte se po něm víc naživu než předtím. Něco jako když skočíte s padákem a on se fakt otevře. Nebo uděláte státnice a můžete si konečně před jméno psát pár písmenek navíc. Jsem poslední z nás. Přežila jsem i druhou část.

Zákulisní poznámka pod čarou

Nastavená očekávání pro pokračování jsou patřičně vysoká a nijak zvlášť s nimi dle prohlášení Sony nezvládl otřást ani fakt, že výtah z prakticky celého příběhu nějaký filuta pár měsíců před vydáním pověsil na internet, odkud se díky škarohlídům zvládly rozšířit i do s hrami nesouvisejících fór, komentářových vláken a diskuzí.

Možná jste se spoilerům zvládli vyhnout; možná už vás stihly odradit. Ale když vám mimo kontext po zhlédnutí Kamene mudrců prozradím, že Snape zabije Brumbála, odsoudíte na základě toho celých sedm knih trvající příběh Harryho Pottera jako donebevolající nesmysl?

Tak či tak, tato recenze spoilery neobsahuje. Ne že bych byla taková samaritánka, ale NDA od Sony je navzdory únikům velmi nekompromisní. Po třicet hodin trvajícím napětí se vlastně ani nedivím, zároveň ve vytyčených mantinelech smím z hlediska zápletky postihnout jen nezbytné minimum. Moje vlastní nejsou kvůli zákazu sdílení před vydáním hry ani přiložené screenshoty, ale můžete se spolehnout, že jakmile to bude možné, podělím se s vámi i o svou galerii.

Verdikt:

The Last of Us: Part 2 nemá mezi současnými singleplayerovými survivaly konkurenci z hlediska hratelnosti, atmosféry, grafiky, ozvučení ani vypravěčského umu. Naughty Dog opět potvrdil, že patří k naprosté herní špičce.

Nejnovější články