Galerie

Snad už od prvního dílu veleslavné série Assassin’s Creed zaznívaly prosby o zpracování Japonska. Skryté čepele, parkour a tiší zabijáci v kápích? Vždyť to je recept na drama o nindžích jak vyšitý! Nakonec jsme se dočkali až o skoro osmnáct let později. Během dlouhých šedesáti hodin v úchvatné výpravě do Země vycházejícího slunce mi ale neustále vrtala hlavou myšlenka, jestli vymodlený japonský exkurz nepřišel příliš pozdě.

Nechápejte mě špatně: Assassin’s Creed Shadows je skvělý. Vypadá fantasticky, z moderních dílů rebootů, které přišly po Origins, se také hraje nejlépe. Stejnou měrou je ale taky nutné dodat, že sérii dochází dech a jestli jsem už u Valhally měl pocit, že by to chtělo další razantní přepracování hratelnosti, v Shadows jsem se toho úplně nedočkal.

Sjednotitel, nebo tyran?

Než se ale pustíme do „jak“, odpovíme si na „kde, kdy a proč.“ Kde: Japonsko, přesněji ostrov Honšú, ještě přesněji devítka provincií kolem Kjóta. Kdy? Konec 16. století, přesněji závěr dlouhé a krvavé občanské války. Proč? Protože znesvářené klany, které neohnuly hřbet, zlomil Oda Nobunaga, první velký sjednotitel Japonska v této éře.

Na plátně historického pozadí se toho děje samozřejmě mnohem více. Spletité a komplikované vztahy unvitř i vně klanů znamenají, že se každý musí mít na pozoru. Na pozoru se musí mít i Japonsko, které ochutnává první vliv evropských velmocí, konkrétně Portugalců. Vleklá a krvavá občanská válka znamená i obrovské sociální problémy: chudobu, bandity, tyrany. No, a do tohoto kotlíku polévky miso vhoďte ještě souboj skrytý za rákosovým paravánem mezi asasíny a templáři, a máte velmi silný vývar.

zdroj: Ubisoft

Do spletitých vláken nelehké politické situace se zaplétá dvojice nepravděpodobných spojenců – šinobi Naoe, které Nobunaga vypálí rodnou vesnici, a samuraj Jasuke afrického původu, bývalý otrok portugalských misionářů, tohoto času už sjednotitelův pobočník.

Je těžké vyrovnat se odzbrojujícímu charismatu Ezia, ale dvojice určitě patří mezi nejlépe napsané postavy série a jejich osudové stezky mě bavily. Ať už je to horkokrevnost Naoe a vyčerpávající cesta krevní msty, nebo Jasukeho boj s předsudky a snaha pochopit cizí kulturu.

Kvituju s povděkem, že misí, kde vám hra vnutí konkrétní postavu, je minimum, často jsou to osobní příběhy. Jinak si poměrně volně můžete zvolit, jestli máte chuť na klasické asasínské plížení, nebo prostě popadnout naginatu a rozpoutat brutální peklo pěkně nahlas a zblízka.

zdroj: Ubisoft zdroj: Ubisoft

Přiznám se, že jsem drtivou většinu hry absolvoval za Naoe, protože její arzenál pohybů je mnohem bližší stylu, jakým asasíny většinu času hraji. Najdeme v něm tradiční parkour, kotvu s hákem, šestý smysl, který odhalí blízké nepřátele, tichý pohyb a plížení. Zkrátka to, na co jsme v sérii zvyklí.

Jasuke je oproti tomu obrovská chodící plechovka, která má problém vyšplhat se na vyšší zídku a vlastně se dokáže „jen“ hodně dobře ohánět širokým arzenálem zbraní. V předchozí větě jsem schválně použil uvozovky, protože na normální obtížnost nemáte problém vlastnoručně a jednomužně vysekat třeba celý hrad.

Jestli Naoe má s přesilou velký problém, tak Jasuke si díky schopnostem, které mu vrací zdraví, nemusí dělat vrásky skoro s ničím – nezastaví ho střely, šípy ani meče. V celé své dvoumetrové výšce a impozantní stavbě těla dělá o hlavu menší strážné ještě o hlavu kratší jak na běžícím páse.

zdroj: Ubisoft

Přestože je Jasuke ve scénáři velký sympaťák, hraní za něj působí jako easy mód, a i když se na zábavnosti soubojů hodně zapracovalo, je to přesně ten důvod, proč mě nebavila Valhalla a proč jsem raději ve hře trávil čas v kápích a hábitech hbité šinobi.

Čepel ve stínech

Assassin’s Creed Shadows na papíře přichází se spoustou vylepšení a vyladění herních mechanismů. Na druhé straně se ale hratelnost od jiných dílů zásadně nemění. Ano, dostáváme systém světla a tmy, dá se ukrývat ve stínech, zhášet lampiony, plazit se nízkou trávou – nejblíže, jak se alespoň vzdáleně dostaneme ke vzpomínce na Splinter Cell.

Jenže nepřátel je všude tolik, že každá vloupačka do vojenského ležení vypadá stejně – po střechách přihopsáte někam nad hlavu cíle, elegantním seskokem mu zapíchnete skrytou čepel do krkavice a za odbíjení poplašných zvonů berete nohy na ramena.

zdroj: Ubisoft zdroj: Ubisoft

Hustá koncentrace nepřátel je jasná berlička jinak tupé umělé inteligence, která z plížení taky nedělá kdovíjak rafinovanou kratochvíli. Čili ano, je tu pokrok oproti předchozím dílům, dá se lépe hrát stealthově, ale revoluce nenastává. Velmi jednoduše dokáže hra sklouznout k bezmyšlenkovitému pobíhání od úkolu k úkolu.

Obrovská porce hry je ale o hledání a mordování postav.

To samé se dá říci o soubojovém systému, který jsem nakousl výše – každá kategorie zbraně má vlastní strom schopností a docela jinak se za ně hraje, takže je zábava je střídat a experimentovat. Dýka tantó je skvělá proti jednomu silnému protivníkovi, zatímco čepel se závažím kusarigama je ideální na skupinky. Pořád bude ale vaším duelantským chlebem hlavně včasný kryt, úhyb a silný útok. V některých případech mají protivníci tolik zdraví, že i se sebelepší výbavou je na střední obtížnost trvá zdolat zbytečně dlouho.

Hřiště plné vražd

Místo vikinské vesničky Ravensthorpe je vaším zázemím tajný úkryt v horách, kde můžete promluvat se spojenci a poměrně volně stavět a vylepšovat budovy, které vám odemykají pasivní bonusy. Třeba více zvědů na odhalování cílů úkolů, když se vám nechce hledat podle nápověd, jak jsme byli zvyklí v exploration režimu, který je teď základní volbou.

Po světě pak naleznete spoustu truhel s materiály a kosmetickými předměty, kterými můžete svou asasínskou skrýš zkrášlit. Je skvělé, že kosmetická výzdoba (ať už jde o stromy, zvířata, zahrádky, slunečníky, věže, či kdovíco, je jich opravdu hodně) nic nestojí. Můžete tak popustit uzdu své stavitelské fantazie dle libosti a udělat si zenovou zahrádku podle svých představ.

Téma

Jak se naladit na… Assassin’s Creed Shadows

Je taky fajn, že „vysbíratelná“ místa na mapě se omezila jen na hrady a prošla razantním zjednodušením. Už žádná vojenské ležení, kde kromě zabití kapitána, jeho pobočníků, pacholka a pomalu i psa musíte otevřít ještě pět truhel. Každý tábor má jednoho až pět elitních samurajů daišó, se kterými když se vypořádáte, odemkne se vám jediná truhla s legendární výbavou.

Cokoliv jiného pak vysbíráváte buď jednoduše proto, že potřebujete materiál na vylepšování budov v zázemí, nebo proto, že chcete. Vaše vnitřní obsese z kompletování může být v klidu, Assassin’s Creed Shadows se snaží nemrhat vaším časem.

Do jisté míry to platí i o vedlejších aktivitách. Výrazně jich ubylo, což ale neznamená, že se šplhání po chrámech v hledání zapomenutých svitků nebo trénovaní sestav kata neomrzí. Shadows nevybočují ze stínů série a když se budete modlit u dvacátého svatostánku, nejspíš taky budete protáčet oči v sloup.

zdroj: Ubisoft

Ubisoft si ale vzal velké ponaučení a hra je až na malé výjimky hlavně o vraždění. Ano, narazíte na NPC, která vás pošlou sbírat sedm čajových setů, devět klanových zástav nebo šestnáct lokálních pokrmů. Každý region má taky svoji variantu na zabij X róninů/banditů/vojáků.

Obrovská porce hry je ale o hledání a mordování postav. Jednou jsou to násilní, pestře odění samurajové kabukimono, jindy zkorumpovaní členové řemeslné gildy, pak zase mýtičtí šinobi nebo obligátní Templáři (mimochodem výletů do přítomnosti radikálně ubylo, ve hře nejsou skoro vůbec, konečně!).

Kromě úhlavních cílů prohnilého řádu máte i několikanásobek těch vedlejších. Shadows jsou obrovské asasínské hřiště a pokud vás v sérii nejvíce bavilo pátrání a lov neřádů, dostane se vám pod skrytou čepel obrovské množství zajímavých zločinců.

Bezkonkurenční krása Japonska

Jestli Ubisoftu vždycky něco šlo, je to tvorba překrásných herních světů. Japonsko je jedním slovem dechberoucí. Krásně živá města doplňuje úchvatná architektura hradů, nad kterou zůstává rozum stát. Kam až oko dohlédne, se táhne nespoutaná a poetická příroda, která ukrývá svatyně šintoistických chrámů. Skanzen asijského středověku je omračující.

Nová generace enginu Anvil fantasticky pracuje s atmosférou, na kterou mají obrovský vliv efekty počasí. Listí tančí v poryvech větru, v dálce zuřící blesky varují před blížící se průtrží mračen, mlhou zahalená údolí se koupou v ranním slunci. Během hraní jsem natípal přes tři sta obrázků, protože je rozhodně na co se dívat. Ghost of Tsushima je možná o krok dále ve stylizaci a dramatické estetice, u Shadows ale máte pocit, že jste skutečně „tam“.

zdroj: Ubisoft

Každý průlet kamerou kolem nově objevené vyhlídky nutil ke zvoláním óch a ách. Grafici Ubisoftu prostě umí a když se do toho zapojí ještě cyklus ročních období, nedá se ubránit chuti okamžitě vyrazit na letiště směr Kjóto.

Byť mají roční období dopad i na hratelnost, manuálně jsem je nikdy neměnil. Nechal jsem je zkrátka plynout, a naopak se takticky přizpůsoboval okolí. V létě využíval vysoké trávy, v zimě zase zamrzlých jezer a užíval si šarlatových cákanců na sněhu.

Dopad na atmosféru a imerzi je ale blahodárný. Mimochodem období nejsou jen klasické jaro, léto, podzim, zima, ale i krásné přechody mezi nimi, takže Shadows krásně vytváří iluzi plynutí času, ze které teda občas vytrhne příběhová mise, která se odehrává v předem daném období, ale je jich hrstka.

zdroj: Ubisoft zdroj: Ubisoft

Srandu si užijete i se zničitelným prostředím. Přeseknout jdou krom bambusu, křoví, papírových dveří třeba i plachty. Je radost se do nepřátelského ležení prosekat hezky odzadu, kde vás nikdo nečeká!

Do očí trochu bije kostrbatá mimika postav, která je přítomna, předpokládám, kvůli vícejazyčné synchronizaci rtů. Vypadá neohrabaně ale jenom proto, jak nádherný je zbytek hry. Opomenout nesmím ani skvělý soundtrack, který se nebojí modernějších nástrojů a aranží, když místo autenticity Shadows pracuje se stylovostí.

Poctivé řemeslo

Assassin’s Creed Shadows se zkrátka povedl. Pokud vás asasíni baví anebo denně sníte o Japonsku, je to hra přesně pro vás a udělá vám radost. Jestli vás ale herní náplň série nudí, chtěli byste zásadní revoluci a Země vycházejícího slunce pro vás není až tak atraktivní destinace, v Shadows svatý grál akčních adventur nenajdete.

zdroj: Ubisoft

I když jsem si středověký výlet na východ užil, nedokázal mě zbavit pocitu, který mě ve spojitosti s Assassin’s Creed pronásleduje už od Valhally – série by potřebovala další podobný restart jako v případě Origins.

Pořád jsme ale v Shadows dostali moc povedeného asasína.