Galerie

Reboot kultovního Dooma považuju za jedno z nejlepších oživení značky vůbec. Tvůrci dobře věděli, v čem tkví síla praotce stříleček a na ní vystavěli moderní, zběsilou a brutální akci, které ale stále hluboko tluče srdce nasáklé krví prvních FPS. Doom: The Dark Ages je tak pro mě velmi rozporuplným pokračováním. Akce je bezkonkurenční, plná skvělých novinek, které dávají smysl. A o akci přece Doom je! Na druhé straně ale úplně všechno ostatní působí jako impotentní snaha značku mainstreamovat, navíc s prvky a mechanismy, které byly populární naposled tak před deseti lety.

Koho zajímá story?

Rozbor akční složky si nechám až na konec. Ano, Doom je, byl a vždy bude hlavně o akci. O uspokojivém praskání lebek, řevu super brokovnice a brutálních finišerech. Jenže id Software se z nějakého důvodu při marketingové kampani zaměřili také na příběh. Hra měla být nejpříběhovatější, plná filmečků, dlouhá... a kvůli té vší „propletené“ expozici a dramatu nezbyl čas na multiplayer.

Na rovinu vám můžu říct, že pokud Doom kvůli příběhu nehrajete, můžete jej s klidem ignorovat i dál, protože je stejně „nepodstatný“ jako v předchozích dílech. Máte tu očividné zlouny (mají parohy), pak očividné spojence, ze kterých se stanou zlouni, a nakonec rasu superlidí, ze kterých si obě výše zmíněné entity dělají rohožku.

zdroj: id Software

Jedni zlouni hledají supermocný superartefakt superlidí, druzí zlouni se jim v tom snaží zabránit svou supersilnou superzbraní (vámi), superkrál superlidí je smutný, že mu démoni rabují hrad a celé je to tak strašně předvídatelné a nudné, až se zdá, jako by scénář psal tým stážistů. V těch vyzdvihovaných cutscénách se neděje nic zajímavého, vyprávění skáče z místa na místo vypadá jako šité horkou jehlou.

Teprve až někde v poslední třetině hry se dostanete do zajímavých kulis a story zařadí trojku, čtyřku... dál se bohužel nedostane, protože přijde konec.

Ale chápu vás, kvůli příběhu přece Doom nehrajeme. Hrajeme jej kvůli... no přece abychom létali na kyberdrakovi a pochodovali v obřích robotech! Nebo ne?

Pryč s arkádou

Další velkou novinkou jsou pasáže, kdy sedíte mezi křídly mechadraka Serrata, či v kokpitu obřího mecha Atlana. Není jich úplně málo – z dvaadvaceti kapitol se v nějaké formě objevují asi ve čtvrtině – a na rovinu říkám, že Doom: The Dark Ages by byla lepší hra, kdyby v ní tyhle zastaralé arkádovité minihry vůbec nebyly.

Pokaždé, když Serrat s rykem přilétl na obrazovku, jsem protáčel oči v sloup, protože jsem věděl, že mě bude čekat nudné pronásledování létajících lodí a hloupoučké uhýbací minihry, kde se ve čtyřech směrech snažíte vyhnout různě tvarovaným projektilům.

zdroj: id Software

zdroj: id Software

Atlan taky nenabízí příliš revoluční hratelnost. Uskakujete extrémně pomalým útokům, základním úderem nabíjíte měřák speciálního útoku, kterým pak můžete opakující se typy démonských titánů co rychleji poslat zpátky do pekla... občas dostanete rotačák. Nevím, jak se id Software podařilo udělat z kaidžú ubíjející nudu, ale povedlo se.

Největší hřích spatřuji v tom, že dostanete do rukou kyberdraka a obřího mecha, ale tvůrci vás v nich nenechají dělat nic „cool“. Z Doomslayera, zkázy démonů, se stanete poletuchou v rytmické minihře a paňácou v hodně, hodně zjednodušené bojovce. Absence zajímavých akčních pasáží nebo explozivních momentů dělají z těchto kapitol nepochopitelnou vatu, která mě vysloveně odrazovala od hraní.

Otevřené úrovně, zkáza tempa

Když už stanete vlastní okovanou botou na zemi a drapnete štít a brokovnici, seznáte, že nám úrovně narostly do šířky. Opět změna, ze které jsem trochu rozpačitý. Myslel jsem, že doby, kdy lineární hry musely být za každou cenu open world, nebo přinejmenším mít polootevřené úrovně, jsou dávnou za námi. Zjevně ne.

Doom: The Dark Ages se dopouští klasického faulu – mapy roztáhne, ale nevyplní je ničím zajímavým. Respektive ano, můžete v nich hledat zlato, drahokamy, panenky a tajné místnosti... což jste ale mohli i v předchozích dílech bez toho, aniž by trpěla pečlivě režírovaná akce.

zdroj: id Software

Střety ve větších lokacích totiž působí jako na hromadu hala bala naházený mišmaš démonů, protože tvůrci logicky neví, kdy a z které strany se k pekelnému portálu dostanete. Můžete se totiž zatoulat hledáním tajných klíčů, nepovinných výzev nebo nakonec k místu dorazit oklikou... holt úskalí polootevřených úrovní.

Hlavně úkoly typu: znič tři obléhací věže, zavři pět pekelných portálů a podobně, nepovažuju úplně za dobrý argument, proč uměle natahovat herní dobu, která dosahuje zhruba dvaceti hodin. Na rozdíl od přechozích Doomů rozhodně nemůžu říct, že bych se výborně bavil celou dobu, protože, logicky, v rozlehlých úrovních vznikají hluchá místa, kde se prostě nic neděje.

zdroj: id Software

Level design udělá radost především kompletistům, protože tajnosti se vám přehledně zapisují do mapy a je taky mnohem jednodušší je posbírat bez toho, aniž byste něco minuli. Kdyby ve mně The Dark Ages dokázaly vzbudit zájem o vyzobávání úrovní, tak bych 100% kompletaci dal na první průchod celkem bez problémů.

Akce jako ze žurnálu

Naštěstí se nad všemi výtkami, které jsem dosud vypsal, dá lehce mávnout rukou, protože Doom je v prvé řadě o akci, a teprvé ve druhé řadě o akci. A tu The Dark Ages zvládají na jedničku s hvězdičkou dvakrát podtrženou. Změn je při mordování démonů spousta a tady se konečně ukazuje, že modernizace může mít smysl a být udělaná dobře.

Kromě pestrého arzenálu vám nově dělá spojence i vrhací řetězový štít, kterým lze parírovat a jedna ze tří zbraní na blízko. Štít je obecně skvělá novinka, protože se můžete krytím vyhnout nějakému tomu poškození, ale hlavně správně načasovaným blokem odrazit zelené útoky a projektily zpátky na protivníka s velmi uspokojivým břinknutím.

Později dostanete do výbavy i různé runy, které se správným parírováním aktivují. Odražení střely tak může doprovázet třeba salva z ramenního kulometu nebo elektrizující tlaková vlna.

zdroj: id Software

zdroj: id Software

Doomslayer za opaskem třímá ještě okovanou rukavici, palcát a řemdih. Nebudu vás zbytečně zatěžovat konkrétním výpisem rozdílů, jde primárně o mechanismus, kterým obrněným protivníkům rozbije zbroj a vám doplní životy případně munici.

Může se zdát, že toho je najednou ke zvládnutí hodně, protože už jen nestřílíte a neuskakujete. Musíte parírovat, bránit se, občas máchnout palicí. Naštěstí Doom: The Dark Ages vás nějakou černou magií naučí všechny mechanismy používat velmi samovolně (navíc se skvěle doplňují) a stanou se vám druhou přirozeností.

Jak pak vypadá takové setkání s vyvrheli pekla? Mrsknete štít po nejbližším revenantovi, čímž ho omráčíte, zkrátíte vzdálenost, vypálíte z dvouhlavňovky, finišerem z něj vytřísáte zdraví a munici, otočka na patě, vykrytí výstřelu od impa, tlaková vlna omráčí všechny démony, přepnete na raketomet, imp se vrací s brekem k Luciferovi, další otočka, trojitý náklep pinky demona palcátem, přepnutí na zbraň, která střílí úlomky drcených lebek, rozpoutáte krvavý tanec. To vše trvá asi tři vteřiny.

Nemáte jen pocit, že hrajete za Doomslayera, vy skutečně jste Doomslayer! Zosobnění hněvu, nenávisti a testosteronu, který snídá srdce démonů a zapíjí je kalichem jejich slz. Krvavá power fantasy par excellence.

zdroj: id Software

Nemusíte mít strach, že by se z Dooma najednou staly Dark Souls. Časování i směr bloků je velmi benevolentní. I kdyby ne, tak si můžete v nastavení upravit obtížnost jakékoliv části hry přesně podle svých představ – od agrese nepřátel, přes parírovací okno, až po rychlost celé hry.

Ranky pekelníků jsou pestré a variabilní, dojde na některé nové druhy démonů, staré známé ve středověké stylizaci, ale i na silnější elitní potvory, bosse (poslední dva jsou víceméně recykláty) a vůdce s bonusy pro své podřízené, které příjemně míchají kartami střetů a vynucují si trochu jiné přístupy. Bravo! Tohle je ono!

Doom: The Dark Ages je z rebootované trilogie po akční stránce zdaleka nejlepší a nejpropracovanější. Arzenál je skvělý a výborně se hodí do zasazení. Vedle drtiče lebek je skvělá také vystřelovací koule na řetězu nebo středověká alternativa k BFG. Zbraně, štít i runy si navíc můžete vylepšovat za nacházené zlato a drahokamy. Ve víru ustřelených končetin a explozivní smršti ohnivých koulí, těsných úhybů a devastujících výstřelů se dá velmi jednoduše zapomenout na veškeré neduhy.

zdroj: id Software

Ještě více je upozaděna role obyčejných protivníků – posednuté a kyborgy rozšmelcujete i obyčejným vržením štítu nebo seskočením z vyvýšeniny. Taky se často v soubojích spawnují, dokud nezabijete všechny elitní protivníky a slouží tak aspoň jako nádoby na zdraví a munici.

Je ale velká škoda, že v podstatě zmizely glory kills tak, jak jsme je znali z předchozích dílů. Brutálních finišerů si užijete jen u elitních potvor (a jsou si velmi podobné), když obyčejný démon fialovou siluetou signalizuje, že je připravený na pořádně šťavnatý a brutální konec, dostane se vám pohled pouze na standardní útok zblízka. Trhat a škubat tak budete ve skutečnosti jen velmi zřídka.

Soundtrack nezklame ani nepotěší

Zklamaní budou také milovníci geniálních soundtracků Micka Gordona z předchozích dílů, The Dark Ages se k nim nepřibližují ani omylem. Podlazené kytary, úderný metal a zběsilá dvojšlapka plní svůj účel a dobře podkreslují masakr, který se odehrává na obrazovce. Pár riffů dokonce vykouzlí pokyvování hlavou a podupávání nohou do rytmu.

Recenze

Doom Eternal – recenze

Jen v přímém srovnání s hudbou s Eternal a Dooma 2016 lituju absence komplexnějších kompozic, uhrančivých polyrytmů a kreativních nápadů. Jako podkres slouží soundtrack The Dark Ages dobře, ale asi nehrozí, že bych si jej pouštěl i mimo hru. Ostatně o něčem svědčí i to, že oproti ostatním prvkům audia je hudba v hlavní nabídce nativně stažena na 80 % hlasitosti.

Po technické stránce ale musím The Dark Ages vyseknout poklonu. Grafická nastavení jsou pestrá a bohatá, a když si podle svých možností grafické karty hejblátka nastavíte tak, aby vám hra běžela v 60 FPS, tak máte jistotu, že vám v těch 60 FPS poběží. Hra nespadla, nenarazil jsem na žádný bug. Krásná práce!

Může vám na obrazovce explodovat polovina démonů celého pekla, ale framerate neklopýtne ani na vteřinu. Výborně se povedla i celková stylizace. Technostředověk v první třetině hry vystřídají i ohnivé tóny pekla, futuristické úrovně a i jedno prostředí, které nebudu prozrazovat, ale jde za mě o tu nejlepší část hry.

Rvi a škubej

Z Doom: The Dark Ages odcházím rozpolcený. Akce je totiž pořád fantastická, ba možná nejlepší v historii značky, jen všechny ty věci kolem se ne úplně povedly. Chci spoustu mrtvých démonů, kulervoucí soundtrack, adrenalin, nenávist, tichou sílu Doomslayera. Ne žádnou snahu o vyprávění banálního příběhu, který nemá žádné „wow“ momenty, létání na drakovi, které vás nenechá dělat nic doomovského a polootevřené úrovně, jež ve hře působí na sílu, a že je id Software dostal od vydavatele příkazem.

Galerie

Nejsem proti evoluci a třeba v akční složce The Dark Ages ukazují, že má smysl. Nedá se ale odepřít, že kdyby ve hře nebyly všechny ty okaté snahy přiblížit titul „modernímu“ publiku, byl by Doom: The Dark Ages lepší.