Na úplný úvod malé upozornění. S ohledem na to, že PlayStation 5 dorazil do naší redakce jako v pořadí druhá next-gen konzole, na následujících řádcích se patrně nevyhnu srovnávání s Xboxem Series X, a to jak po stránce ryze technické, tak po stránce uživatele/fanouška. Zatímco v prvním případě dostanete k dispozici výsledky objektivního zkoumání, ten druhý bude samozřejmě ryze subjektivní.
Ačkoli ovšem patřím mezi šťastné novopečené majitele Series X, už z mého staršího komentáře je doufám dostatečně patrné, že netrpím žádnou předpojatostí vůči ani jedné z herních platforem a veškeré proklamace, které v textu zazní, jsou výsledkem osobního uživatelského zážitku, jenž nemá za cíl jakkoli přispívat do mnou opovrhovaných konzolových válek.
PlayStation 5 přichází na trh ve velmi silné pozici. V minulé generaci se společnosti Sony podařilo díky úspěšným herním značkám a jasnému zaměření vybudovat masivní uživatelskou základnu, kterou Microsoft především kvůli řadě úvodních přešlapů nedokázal dostihnout. Přestože má Xbox množství lákadel, která z mého pohledu pro hráče udělají víc než dvě (jakkoli kvalitní) exkluzivity ročně, tvrdá čísla ukazují, že většina můj názor nesdílí a vidina nového God of War, Horizonu nebo Spider-Mana stále vítězí.
Je zajímavé sledovat, jak se odlišná filozofie firem odráží už na samotném launchi a hlavně na pocitech, které ve mně obě platformy vzbuzovaly už při úvodním setupu. Když budu opravdu velmi upřímný, v případě Xboxu jsem zkrátka věděl, do čeho jdu, žádné překvapení se nekonalo, dashboard byl takový, jak jsem si jej pamatoval a v nabídce vlastněných her se neskrývalo žádné překvapení.
Samozřejmě můžeme hovořit o rychlosti disku a podstatně hezčích/plynulejších hrách, ostatně svůj uživatelský zážitek jsem v dedikovaném článku popsal dostatečně. Ale ruku na srdce, až první osahání PlayStationu 5 ve mně vzbudilo dojem onoho očekávaného příchodu nové generace.
Prémiové zboží
O vybalování z krabice se nebudu nijak zvlášť rozepisovat, ostatně podrobně si jej můžete projít ve vlastním článku. Už úvodní setup a první krůčky ale dokáží přesně vzbudit ten pocit, že tohle je něco nového, neokoukaného. Stačí vlastně hrozně málo, úprava základního uživatelského rozhraní není nikterak revoluční, v Sony ale dbali na to, aby všechny úvodní animace, pulzování výzvy pro stisk hlavního tlačítka, zlaté odlesky při výběru účtu nebo i takový detail, jako je klouzavá animace výběru písmen při psaní, vypadaly sexy, aby ve mně evokovaly pocit prémiového zboží. Samotné spuštění konzole je přesto o něco pomalejší než u konkurence, z Rest modu se bootuje 11 vteřin, z plného vypnutí pak 24 vteřin.
Dashboard je nyní úspornější, část nabídek se skrývá na spodní liště, kterou můžete vyvolat stisknutím tlačítka PlayStation. Pokud jste v minulosti vlastnili PlayStation 4, budete tu jako doma, ale uživatelské rozhraní dostalo dostatečné množství změn a nových možností.
Jednou z těch nejzajímavějších je menu různých aktivit v rámci hry, k nimž můžete přistupovat rovnou z menu konzole. V případě Demon's Souls se tak rovnou můžete rozhodnout, do jakého světa se chcete vydat, u Call of Duty si přímo lze vybrat, na jaký multiplayerový režim máte zrovna náladu. A to samozřejmě šetří čas.
Když už hovořím o nových možnostech systému, z uživatelského hlediska chci vypíchnout ještě nový systém sdílení obrázků a videí. Ten má stále dedikované tlačítko na ovladači DualSense, delším podržením zaznamenáte snímek obrazovky, dvojitým stiskem nahrajete videozáznam. Při krátkém stisku se otevře jednoduchý overlay, s jehož pomocí můžete obrázky a videa jednoduše a rychle upravovat a sdílet. Celý systém je velice rychlý a dostatečně intuitivní, abyste během chvilky mohli zaplavit Twitter a YouTube. Jinam bohužel zatím sdílet nejde.
Hry na prvním místě
Jsou to ale hlavně hry, kde momentálně PlayStation 5 drtí zelenou konkurenci, protože launch bez titulů, které dokáží plně předvést sílu a možnosti nové generace, je přeci jen poněkud… ošizený. V Sony v tomto ohledu neponechali nic náhodě a i přes počáteční nedůvěru mohu říct, že startovní lineup je z mého pohledu nejlepší, jaký kdy konzole PlayStation měly.
S konzolí dostanete zcela zdarma skákačku Astro's Playroom, která už se u nás dočkala recenze. Vypůjčím si z ní tedy jen jednoduché sdělení, že se nejedná o žádnou znouzectnost, která má zalepit ústa novopečeným majitelům, ale o zcela plnohodnotný titul, který báječně předvádí magii nového ovladače a srší nápady.
Remake Demon’s Souls je vrcholným dílem studia Bluepoint Games, jímž autoři překonávají své předchozí restaurátorské projekty. Pokud jste u Shadow of the Colossus vrněli blahem, pak vězte, že v případě legendárního akčního RPG od FromSoftu budete jen nevěřícně lapat po dechu. Já tedy lapal.
Spider-Man: Miles Morales skvěle staví na zábavné formuli dva roky staré původní hry a implementace pokročilých grafických efektů z něj dělá další parádní ukázku toho, co se v příštích letech stane i v konzolovém světě normou.
Najdou se sice i shnilejší jablíčka, jako je vizuálně strhující, ale emocionálně vyprázdněný a nudný Godfall, i on ale funguje aspoň jako technologické demo, z nějž je jasně patrné, že „tohle by na PS4 nefungovalo“. A to přeci od nové generace všichni chceme. Pochvalné recenze sbírá Sackboy: A Big Adventure, s nímž bohužel nemám osobní zkušenost, naopak mě vůbec nenadchly ovocné potvůrky Bugsnax, jež debutují v rámci služby PlayStation Plus.
Suma sumárum s přičtením multiplatformních her, jako je Call of Duty: Black Ops Cold War nebo Assassin's Creed Valhalla, neexistuje důvod k obavám, že by nebylo co hrát. A pokud nechcete okamžitě investovat do nových (a drahých) her, pořád je tu zpětná kompatibilita s minulou generací a solidní nabídka PlayStation Plus Collection skýtající dvacítku titulů patřících k tomu nejlepšímu, co jste si na PlayStationu 4 mohli zahrát.
Kromě exkluzivit typu Bloodborne, Ratchet & Clank nebo Days Gone v ní naleznete i hry od vývojářů třetích stran, jako je famózní Monster Hunter World, Resident Evil 7: Biohazard či Persona 5. To vše v ceně předplatného, které vám zároveň umožňuje hrát on-line, využívat cloudové úložiště pro ukládání her a každý měsíc přichází s nabídkou několika bezplatných her. Jak se chovají jednotlivé testované hry, na to si podrobně posvítíme v následujících odstavcích
Demon's Souls
Remake Demon's Souls je výkladní skříní nádherné grafiky, plynulosti a rychlých nahrávacích časů. Z dashboardu se do akce dostanete za 22 vteřin, nahrávání přímo z menu pak zabere pouhé 4,5 vteřiny, ještě kratší časy naměříte třeba při přesouvání mezi jednotlivými lokacemi.
Hra nabízí dvě možnosti grafického nastavení, buď v plně 4K a 30 FPS, nebo v upscale ze 1440p a 60 FPS. S ohledem na to, že i přes své hnidopišství jsem v kvalitě grafiky nebyl schopen nalézt podstatnější rozdíl, je hraní s plynulejším framerate jasnou volbou. S výjimkou několika málo případů (kdy jde o pár vteřin po loadingu) je navíc snímkování zcela stabilní. Na tenhle remake mohou být Bluepoint Games náležitě hrdí.
Spider-Man: Miles Morales
Ani další launchový titul nedělá superrychlému SSD ostudu. Ke hraní se z dashboardu dostanete už za 21 vteřin, loading z menu zabere 5 a půl vteřiny. I nový Spider-Man nabízí buď 4K rozlišení s 30 FPS, ray tracingem a pokročilými detaily, nebo dynamické rozlišení bez ray tracingu a dalších cinkrlátek při 60 FPS.
Přiznám se, že v tomto případě jsem relativně rozpolcen v tom smyslu, že ani ve 30 FPS se hra vůbec nehraje špatně a dodatečné pozlátko jí velmi sluší. Na druhou stranu se nedá říct, že by plynulejší režim působil osekaně, pořád jde o pastvu pro oči a viditelný upgrade dva roky starého Spider-Mana. Volba je tedy na vás a ani jedno řešení z mého pohledu není špatně.
Call of Duty: Black Ops Cold War
Nejnovější díl série Call of Duty vás na PlayStationu 5 z dashboardu pustí ke hraní za 39 vteřin, loading první mise z menu zabere 14 vteřin. Co se týče grafických nastavení, na odpovídajících displejích můžete hrát až ve 120 FPS, musíte pak ale oželet ray tracing.
Subjektivně mi hra i přes opravdu hezkou práci se světelnými odlesky přijde ošklivější než minulý díl, který jsem hrál na Xboxu One X, což ale není vina konzole, nýbrž enginu, který má zkrátka Modern Warfare lepší. Celkový zážitek ale výrazně umocňuje zapojení funkcí ovladače DualSense, které ze střelby dělá opravdové pošušňání. Víc se o tom rozepíšu v následující sekci, která se věnuje přímo gamepadu.
Godfall
Godfall vás z menu konzole v centrálním hubu přivítá za 22 vteřin, loading mise se vejde do pěti sekund. Grafické nastavení jako obvykle nabízí lepší rozlišení při 30 FPS, případně 60 snímků za vteřinu při menším množství detailů. Bohužel v tomto případě je grafický rozdíl skutečně velmi patrný, pompézní (až kýčovitý) Godfall při snížení detailů ztrácí svou jedinou silnou zbraň, přesto je ale hraní v 60 FPS (na rozdíl třeba od Spider-Mana) skutečně CITELNĚ lepším zážitkem.
Days Gone
Kromě launchových titulů jsem se podíval na zoubek i několika hrám z minulé generace. Days Gone je jednou z těch, které na PS5 dostaly dodatečnou péči, jako je navýšení framerate až na 60 FPS a dynamické 4K rozlišení. Nahrávací časy se bohužel s novými hrami srovnávat nedají, z dashboardu se do sedla motorky dostanete za minutu a půl, samotný loading z menu trvá 48 vteřin. O to smutnější je, že po tom dlouhém čekání vás čeká patrně nejslabší exkluzivita PS4.
The Last of Us: Part II
Jako protiváhu postavme jednu z nejlepších her letošního roku. Depresivní příběh pomsty bohužel zatím žádný viditelný upgrade nedostal, nahrávací časy se ale rozhodně zlepšily. Z dashboardu se do hry dostanete za minutu 17 vteřin, loading zabere 42 sekund.
Uncharted 4
Hra od totožných vývojářů je aspoň o něco rychlejší, byť se také nedočkala žádné dodatečné péče. Mimochodem je vážně zajímavé sledovat, jak se i konzolová grafika v rámci jedné generace posunula. To, nad čím jsme v roce 2016 nevěřícně slintali, působí v porovnání s The Last of Us: Part II neuvěřitelně zastarale. Začít hrát můžete už po minutě, samotný loading trvá 27 vteřin.
Detroit: Become Human
Adventura od studia Quantic Dream se může chlubit velmi vydařeným ztvárněním obličejů. Sexy androidka vás přivítá po 45 vteřinách, nahrávání pozice zabere příjemných 11 sekund. Žádné jiné podstatné rozdíly jsem ale na nové generaci nezaznamenal.
Shadow of the Colossus
Až dosud se tahle hra mohla pyšnit titulem toho nejlepšího remaku, jaký Bluepoint Games vytvořili. O ten ji sice čerstvě připravily Demon's Souls, i tak má ale legendární titul Fumita Uedy pořád co nabídnout. Stále si tedy musíte vybrat, zda preferujete spíše míru detailů, nebo framerate, žádný update hra zatím nedostala. Z dashboardu se na zelené pláně dostanete za 59 sekund, loading z menu zabere pouhých 10.
Death Stranding
Subjektivně jedna z nejzásadnějších her minulé generace taktéž vypadá pořád stejně (krásně), i v jejím případě na update zatím čekáme, byť se vývojáři v minulosti nechali slyšet, že se na možnosti vylepšení určitě podívají. Sam Porter Bridges vás z menu konzole ve svých botách přivítá za 46 vteřin, loading zabírá 26 vteřin
Bloodborne
Nakonec jsem si nechal svou největší lásku z minulé generace a zároveň hru, která by update potřebovala jako sůl. Jednak mě nemile překvapily zubaté hrany, které skutečně okousal zlý čas, jednak Bloodborne stále trpí problematickým snímkováním a frame pacingem. Otázkou zůstává, zda s tím ještě po pěti letech budou v Sony něco dělat, nebo jestli musíme čekat na remake po vzoru Demon's Souls. Tak či tak se z dashboardu v Josefčině klinice probudíte za 47 vteřin, loading z menu trvá 17 sekund.
Útok na vaše smysly
Uživatelské prostředí je jedním faktorem, hry druhým, ale jedním z nejsilnějších argumentů, proč PlayStation 5 působí jako skutečné zařízení nové generace, je ovladač DualSense. Přiznám se, že jsem před vlastním osaháním byl spíše skeptický, řeči o tom, jak haptická odezva promění můj zážitek z hraní jsem považoval za velkohubý marketing, a protože jsem relativně konzervativní hráč, zpravidla různé bizarní nápady, jako je reproduktor v gamepadu, okamžitě vypínám. V případě DualSense ovšem dostalo moje škarohlídství tvrdě na frak.
DualSense je jedním z největších „gamechangerů“, jaké jsem za svou čtvrt století trvající hráčskou kariéru zaznamenal. O ovladači mohu mluvit prakticky jen v superlativech, a to jak po stránce vzhledu (je opravdu krásný, barevná kombinace působí nesmírně futuristicky, modrý světelný proužek spolu s bíločerným povrchem odkazuje na androidy z Detroit: Become Human a průhledná tlačítka dodávají šmrnc), ergonomie i funkčnosti.
U té ergonomie se trochu zastavím. DualSense má pocitově o něco masivnější rukojeti, než měl předchozí DualShock 4. Osobně mi to nevadí, ale lidé s menšíma rukama by mohli v jistých situacích pocítit diskomfort. Povšiml jsem si toho při hraní Call of Duty: Black Ops Cold War, které možnosti ovladače využívá skrz podstatně tužší odezvu triggerů. Ta sice skvěle simuluje mačkání spouště, je ale výrazně namáhavější, než jsme byli dosud zvyklí. Funkce se sice dá vypnout, ale tím se zároveň omezí zážitek.
V aktuálním ovzduší všeobecné inkluze, kdy vývojáři konečně pamatují i na hráče s různým omezením, by bylo fajn, kdyby výrobci dokázali nabídnout i variantu ovladačů (totožných, ale menších) pro drobnější dívky, případně děti. Figurantka ženského pohlaví, na které jsem oba next-gen ovladače testoval, se stran pohodlnosti držení vyslovila spíše pro Xbox Series Controller, který ale bohužel neumí to, co DualSense.
DualSense totiž v mých dlaních dokázal rozehrát celou symfonii vjemů. Zdaleka nejlépe jeho možnosti demonstruje Astro’s Playroom, ale ani ostatní hry nezůstaly pozadu. Už nikdy nechci hrát Souls hru bez DualSense! Každý útok, každé švihnutí meče, úder do štítu, hrkání dřevěného výtahu nebo burácení kouzel je nyní o tolik intenzivnější. Střílet v Black Ops Cold War z těžkého kulometu je nesmírně uspokojivý zážitek, stejně jako rychlé řezání nepřátel ve Spider-Manovi.
Je neuvěřitelné, jak citlivé a věrohodné efekty umí DualSense vykouzlit. Ještě mám v živé paměti HD Rumble z Joy-Conů, který ale pořádně využil snad jen soubor miniher 1-2-Switch. Modlím se, aby DualSense vzali za svůj i vývojáři mimo interní studia Sony a implementovali jeho vlastnosti do svých her. Jak už jsem zmínil, vůči většině gimmicků jsem imunní, za svůj život jsem zažil boom dotykového či pohybového ovládání, zkoušel jsem ovládat Tom Clancy’s End War hlasem, ale tohle je poprvé, co si neříkám: „Pěkné, tak možná jednou…“ To „jednou“ je totiž už teď.
Zmínit bych měl i údajně revoluční 3D zvuk, kterému v Sony taktéž přikládají nemalou důležitost. Bohužel jsem v době testování neměl k dispozici odpovídající headset, s jehož pomocí bych mohl zvukové kvality dostatečně zhodnotit. PlayStation 5 si nicméně podobně jako Xbox vezme na paškál i náš hardwarový expert Jirka, takže vám o tomto aspektu více prozradí on.
Jak se vám líbí?
Ke zhodnocení mi zbývá snad už jen kontroverzní vzhled samotné konzole a několik technických drobností. Sám jsem patřil k těm, kteří vizuální zpracování PlayStationu 5 spíše chválili, futuristický a neotřelý design se mi líbí (zároveň plně chápu kritiku těch, kteří preferují usedlejší design), ve svém domácím herním doupěti oceňuji zajímavý kontrast mezi ostrými hranami nového Xboxu a prohnutými plasty PlayStationu 5.
Přesto bych si býval přál, aby při zachování stávajícího designu dokázali tvůrci dosáhnout trochu menších rozměrů, PlayStation 5 je skutečně obří. Už z fotek a srovnání s minulými nebo konkurenčními konzolemi si člověk může udělat obrázek, na vlastní oči je ale zařízení ještě monumentálnější.
Musím nicméně výrazně nesouhlasit s tvrzením, že použité materiály vypadají levně. Kontrast matných bílých plátů s vylisovanými logy a leštěného černého středu z mého pohledu dál posouvá celkové futuristické pojetí a rozhodně se nebudu stydět mít tohle zařízení v obývacím pokoji.
Problém je ale především v tom, že PlayStationu 5 to nejvíce sluší ve vertikální poloze, která je pro mou obývací stěnu, dimenzovanou přesně na minulou generaci konzolí, prakticky nepoužitelná. V horizontální poloze je asymetrie spodní a rozevírající se horní části spíše na škodu, navíc i při použití stojánku působí konzole vratce, což pocítíte především při manipulaci s USB zdířkou.
A manipulovat s ní budete relativně často, aspoň dokud si nepořídíte nabíjecí kolébku na DualSense. Patrně jedinou stinnou stránkou ovladače je totiž jeho nesmírná spotřeba a rychlé vybíjení. S ironickým úšklebkem jsem vzpomínal na hádky o to, jestli je lepší mít v ovladači akumulátor, nebo spoléhat na staré dobré tužkové baterie. Co bych jen dal za tužkovky! V mém domácím setupu je hraní s (přiloženým) USB-C kabelem prakticky nemožné.
V případě PlayStationu 4 jsem to řešil zmíněnou kolébkou, jež dokázala simultánně nabíjet dva DualShocky, takže když se jeden vybil, plynule jsem přešel na druhý a tak pořád dokola. U PlayStationu 5 to budu zjevně muset udělat úplně stejně, jen se mi ta kolébka do poličky konzole tentokrát bohužel nevejde. I toto je samozřejmě čistě subjektivní problém, jen mějte na paměti, že DualShock 4 vydržel podstatně déle než DualSense.
Během užívání je konzole absolutně tichá, což je při vzpomínce na PS4 Pro skvělá zpráva, zároveň je zjevně velmi dobře vyřešeno i chlazení, protože i při celodenním hraní je vrchní plát jen mírně zahřátý.
Jak je mým dobrým zvykem, budu brutálně upřímný – po prvním večeru testování jsem došel k přesvědčení, že zkrátka nevydržím čekat na vydání Horizon: Forbidden West, jak jsem měl původně v plánu, ale že svůj vlastní PlayStation 5 potřebuji tak rychle, jak to jen bude možné. Jaké lepší doporučení bych mohl dát?
Jedná se o skvělý kus hardware s nesmírným potenciálem, který zároveň mezi své majitele přichází s jasným příslibem kontinuálního zásobování populárními značkami. Sony se svým startovním line-upem odstartovalo poněkud lépe než Xbox, ale všichni víme, že soupeření herních značek není sprint, nýbrž maraton. A je skvělé, že ze zkřížených mečů obou firem budeme nejvíce těžit my všichni.
