Nejznámější vzory

Castlevania! Metroid! Kdybych v recenzi nezmínil tyto dvě legendy, které byly pro tvůrce Axiom Verge zjevnou inspirací, pravděpodobně by se rozestoupily mraky a mě sežehl blesk spravedlnosti. A když už to mám z krku, musím se přiznat, že mi hra mnohem více připomínala svým gigerovským prostředím a atmosférou například Contra. Poté, co se pod mou palbou rozletěl na krvavé kusy první nepřítel, zařadila se okamžitě ke vzpomínkám i střílečka Bio Menace od Apogee.

Hra se ovládá nejklasičtěji, jak si lze vůbec představit. Postava míří do osmi směrů, skáče, krčí se, a to je asi tak všechno. Nikoliv, kýžený nástupce geniálního Abuse se opět bohužel nekoná, ačkoliv jsem v to po zhlédnutí traileru tajně doufal.

Atraktor mezivesmíru s disruptorem axiomů... ehm?

V Axiom Verge se zhostíte role fyzika jménem Trace, který je zasažen havárií v laboratoři, aby se náhle probral v mechanizovaném vejci v úplně jiném vesmíru. Tajemný hlas mu šeptá napůl nesmyslné indicie a jemu nezbývá, než se podle nich řídit. Tedy ne proto, že by chtěl, ale protože vás hra jinak dál nepustí.

Před jeho očima se v rozích přelévá realita, zdánlivě pevné věci problikávají do neexistence a na stropech tepe krvavá tkáň. První nástroj, který se mu dostává do ruky, slouží k popírání axiomů a brzy následují i další pomůcky k ohýbání skutečnosti a manipulaci s fyzikou. Nic nevysvětlí ani oddělená umírající hlava příslušníka obří mechanické rasy. Kde se hra vlastně odehrává? Proč se postava zraní, když se dotkne pokřivené reality? Nejsou všechny věci, jak se zdají, a je to snad celé jedna velká metafora?

zdroj: Archiv

Příběh tak začíná velice slibně. Že by konečně něco, co by hráče dokázalo vytrhnout z šedi zachraňování světů a skládání artefaktů z libovolného množství úlomků? Ano i ne. Dějová linka není úplně tradiční, jenže se do sebe bohužel dost často nepříjemně zamotává, nic moc nevysvětluje a i když dává tušit jakousi další rovinu, nikdy se jí pořádně nevěnuje.

Ani závěr na moc otázek neodpovídá, ačkoliv je rozhodně příjemné, když vás hra nutí přemýšlet a vytvářet teorie, o co tedy vlastně šlo - a zde mě jich napadá hned několik. Že ale vůbec mám chuť hloubat, jak to tedy bylo, je rozhodně pro hru kompliment. Axiom Verge však malinko těžkopádnějším vyprávěním trochu klopýtá a zábavné teoretizování občas obrací ve zmatené tápání. Celkový dojem z příběhu je ale i přesto velice dobrý a ve srovnání s většinou současné herní produkce se jedná o jasný nadprůměr.

Co takhle trochu chození tam a zpátky?

Revoluce? Ale kdeže. Hratelnost se vůbec nesnaží vás něčím zaskočit, naopak. Cílí na pocity nostalgie. A dělá to navýsost dobře. Hra svižně odsýpá a její jádro, tedy zábavná likvidace nepřátel, funguje perfektně. Tom Happ prostě a jednoduše vytvořil to, co chtěl - čistě oldschoolovou skákačku, která se chová tak, jak to od ní čekáte, a přitom se i povedeně hraje.

Důvěrně známý je také vzorec úvodní nedostupnosti některých chodeb a plošinek v nedosažitelné výši. Po získání obligátního vyššího skoku, možnosti ničení kamenných zdí, lana na zhoupnutí se a podobně se dříve nepřístupná cesta otevírá. V takových postranních tunelech, dříve beznadějně mimo dosah, se navíc ukrývá i většina zbraní, které můžete nalézt, stejně jako potřebné power-upy, co zvyšují poškození, dostřel, ale i zdraví hrdiny. To vás nutí herní mapu prolézat opravdu celou, ale samozřejmě se při tomto konceptu bohužel nelze vyhnout plevelu otravného backtrackingu.  

A že si ho panečku užijete! Vylepšení, která vám otevírají dříve nepřístupné cesty, je ve hře, pokud dobře počítám, čtrnáct. Z toho logicky vyplývá, že zprvu nedostupných cest je na mapě hrozivé množství, takže si je nebudete mít šanci zapamatovat. Tudíž se častěji než by bylo milé stává, že najdete nějaký power-up, a pak bezcílně hloubáte koridory a pátráte, kudy se tedy hergot dá pokračovat.

Mapa není zrovna malá a pokud se postup dál v příběhu otevřel na jejím úplně druhém konci, sype to mezi dobře promazané písty dynamické hratelnosti otravně zadrhávající písek. Do mapy si sice můžete umístit poznámky, jenže hra vám dovolí pouze dvě naráz, a to je žalostně málo.

Trochu mírné frustrace z probíhání již prozkoumaných lokací vždy bohatě vyvažuje živá, efektní akce. Zpočátku je hra spíše nenáročná, ke konci příjemně přitvrdí. Divoká prostná mezi nepřátelskými projektily, za drcení tlačítka pro útok a zasypávání všech směrů řvoucí smrští blesků, laserů a výbojů, jsou prostě krystalicky zábavná úplně stejně jako před lety.

Nebyl by dort bez třešničky, a jak je to u plošinovkových cukrovinek obvyklé, požitkářským ovocem na polevě jsou bossové. Za ně náleží Happovi poklona - rozhodně se s nimi nijak nemazlil. Jsou obrovití, megalomanští, impozantní a hroziví. Samotné souboje s bossy nejsou, až na několik málo výjimek, nikterak nervy drásající, to ovšem vůbec nevadí, protože dojem dělají parádní. Zejména když je většina z monster tak olbřímí, že hra musí odzoomovat pohled, aby se vám vůbec vešly na obrazovku. Skvělé.

Umění nenalezeno

Největším kamenem úrazu Axiom Verge je bohužel vzhled. Vizuál není vyloženě špatný, respektive není vždy vyloženě špatný. Hlavně ve venkovních oblastech jsou barvy příjemně sladěné, pozadí jsou atmosférická a stylizovaná a do hlavy se dere vzpomínka na kouzelnický Hocus Pocus či legendární Commander Keen, jen v trochu temnějším odstínu.

Také bych ještě odpustil, že ačkoliv se prostředí na oko mění, je celá hra vlastně poskládaná jenom z rozdílně barevných a trochu jinak vypadajících dlaždic. Jenže pak přijdou lokace, které vypadají asi jako cirkusový klaun s příšernou kocovinou. Tvůrce neměl problém do jedné místnosti naflákat hašlerkově zelenou s ohavně zářivě růžovou a celé to završit akvamarínově modrými akcenty.

zdroj: Archiv

Nezlobte se na mě, ale na to se dá koukat opravdu jenom s krajními obtížemi. Některé chodby pak zacházejí ještě dál a hnusně rozplizlé pozadí kombinují bez zřetelného přechodu s vyblitě pastelovými zdmi, takže celá lokace pak vypadá jak oběd ze školní jídelny, který se někdo několikrát neúspěšně pokusil sníst.

Člověk by nad tím chtěl přivřít oči a říct si, že když to má celé na svědomí jeden člověk, můžeme mu trochu té vizuální nedokonalosti odpustit. Jenže Happ má malinko smůlu, že před dvěma lety vyšel taktéž v podstatě jednomužný projekt - plošinovka Dust: Elysian Tail. A ta ukazuje, že to jde i sólo. Zkuste si je porovnat - od dechberoucích živoucích pozadí, duší a atmosférou jiskřících prostředí a medově ladné plynulosti Dust se má Axiom Verge tedy ještě sakra co učit. 

Daleko lépe dopadla zvuková stránka věci. Hudba je příjemná, atmosférická a vždy, když začíná pomalu hrozit, že by se mohla omrzet, překvapí novými tématy a stylem. Zvukové efekty jsou plně poplatné retro proudu a dají vzpomenout na nostalgicky růžové doby osmibitů.

Axiom Verge naplňuje beze zbytku to, co slibuje. A dělá to výborně. Hodnocení snižuji opravdu hlavně kvůli grafice, která je místy, a to i když porovnávám jen s ostatní pixel-artovou produkcí, dost mizerná. Pokud na oční vjemy při hraní neberete zřetel, s naprostým klidem si k té sedmičce ještě bodík přihoďte. Odměnou vám bude záživný plošinovkový výlet do minulého století se vším, co k němu patří, a překvapivě zajímavý příběh navíc jako bonus.