Creaks – recenze nové adventury od Amanity

Copak to skřípe za zdí?

Gears POP! – recenze

S hrami jako Gears POP! přichází pro recenzenta kus lehkého i kus těžkého. Co může být složitého k rozlousknutí něčeho, co se až úzkostlivě drží zavedených žánrových zvyklostí, že? Ale zároveň jsem donucen ptát se na jinou, štiplavější otázku: Proč probůh na klasickou mobilní strategii navěsit Gears of War zkřížené s roztomilými hlavičkami?

Dr. Mario World – recenze

Zdánlivě nekonečný počet misí, všechny možné power-upy a hned několik typů měny, plus klasická hratelnost žánru „spoj tři“. Jestli jste potřebovali důkaz, že žijeme v těžké době, tady ho máte – jmenuje se Dr. Mario World. Píše se rok 2019 a proboha živého, Nintendo se rozhodlo v zásadě okopírovat Candy Crush Sagu.

Sky: Children of Light – recenze

Patrně největší chvála, které se mobilní hře může dostat, je, že jako mobilní hra vůbec nepůsobí. Když se ve Sky: Children of Light člověk spustí ze sněhem zaváté římsy, jen aby se svezl po jiskřivě bílých pláních, nemá příliš pocit, že by hrál cosi do kapsy. Když se rozletí nad sytě zelenými stébly trávy, jimiž cloumá vichr, skoro si ani neuvědomuje, že hraje na mobilu. Thatgamecompany zkrátka umí, příkladem budiž jejich Flow, Flower či všeobecně a právem zbožňovaná Journey. A Sky v mnohých ohledech zachází ještě dále. Mohla to být nefalšovaná mobilní desítka. Jenže jí tu a tam přeci jen něco chybí.

Rolando: Royal Edition – recenze

Pamatujete na dobu deset let zpátky? Všecko se tehdy zdálo o malounko snazší, první iPhone stále působil docela jako zjevení a my obdivovali i to, že kam člověk nahne telefon, tam přesně zapadne kulička. Anebo s jakým mistrovstvím se dali vystřelovat rozlícení ptáčci z praku. Tehdy jsme hráli ledasco. Až na Rolando. Barevná plošinovka, dílem ovládaná prsty, dílem náklony, připomínka něčeho, s čím pak zametly nové žánry a nové způsoby hraní, u nás jaksi zapadla. A proto je její znovu vydaná královská edice něčím zvláštním. Připomínkou doby, kdy jednomu vše připadalo hravé, vše radostné a neokoukané. A jindy se zase spojení s minulostí už přeci jen zpřetrhalo a návrat je to takový do jisté míry hořkosladký.

Alien: Blackout – recenze

Zadržme, nepobuřujme se. Nějaké to roztrpčení, že z pokračování napínavého Alien: Isolation nakonec vzešla pouhá mobilní odbočka, je docela pochopitelné, to ano. Ale, ač obtížený několika většími nedostatky, Alien: Blackout umí být alespoň na jedno zahrání ucházející atmosférickou zábavou, která vcelku mile zapadne do očekávaného vetřelčího stylu.

Assassin’s Creed Rebellion – recenze

Jediným, avšak zásadním a nosným příspěvkem Assassin’s Creed Rebellion světu mobilních budovatelských strategií à la Fallout Shelter je systém misí, který správu vlastního zabijáckého panství odsouvá do druhé řady. Nebýt jeho, nemělo by o hře vůbec smysl vést diskuzi. Nemožnost postavit se hezky interaktivně španělské inkvizici by totiž tuhle hříčku rovnou vysvlékla do její pravé podoby — zpočátku skutečně poutavého, ale také ohavně vypočítavého hamouna ve stylu „grinduj až do skonání světů, anebo zaplať”.

Florence – recenze

Jistěže se ti Florence bude líbit, milý čtenáři, jak by také ne? Pokud v sobě nosíš alespoň kousek člověka, a to určitě nosíš, je to docela nevyhnutelné. Nejde ani tak o hru, věcně vzato tu toho příliš k provádění nenalezneš. Spíše se jedná o zážitek. Zážitek, který ví, že chce být krásný a tklivý, a na tom přeci není nic špatného, jen se takhle jednou zasnít a jednoduše prožívat.

New Star Manager – recenze

To se může stát každému, že se ve hře, která ho většinu času trápila, něco přehodí na jinou kolej a všechny mechanismy nakonec vyústí v moc pěkný, zábavný zážitek. Když jsem přebíral vládu nad New Star United, věci nevyhlížely vůbec povzbudivě. Klub živořil na samém existenčním dně a nezdálo se, že si na lavičce posedím bůhvíjak dlouho. Procesem drobných kroků jsem si však své odkroutil. O pár sezón později jsem už porážel v senzačních duelech nejlepší celky světa, penězi nešetřil a nemám v úmyslu v tom i přes několik rozmrzelých ušklíbnutí ustat.

Westworld – recenze

O Westworld, mobilní strategii ze stejnojmenného světa, je skutečně složité vytvořit si vlastní, a především celistvý obrázek. Jak naložit se hrou, která vyrůstá z úspěchu Fallout Shelter? Není to asi zcela přesný popis, daleko od pravdy ovšem také nemá. Westworld do kapsy tu vystupuje jako pouhá nápodoba, tu potěší množstvím originality a tu zase klouže ke stereotypu.

Oddmar – recenze

Upozornění na úvod. Následující odstavce obsahují řadu aluzí a srovnání s Mariem, Raymanem či Donkey Kongem, tedy nejzásadnějšími představiteli žánru dnešních plošinovek. Vikinská skákačka Oddmar by totiž chtěla být tím, čím oni. Po všech stránkách vyladěným dobrodružstvím, a to ještě do kapsy. Nu, základy zvládla perfektně, ne neprávem to jsou ale v konečném důsledku bezkloubí hrdinové a opičáci, kteří si u hráčů udrží nejsilnější pozici.

Shadowgun Legends – recenze

Jako Destiny do kapsy. Škatulka, do níž Shadowgun Legends vklouzl přesně ve chvíli, kdy jej brněnští Madfinger Games takřka před dvěma lety představili světu mobilních her. A jedná se o označení oprávněné, jemuž se nelze vyhnout. České online střílečce pro dotykové displeje skutečně nechybí ani technická vyspělost, ani úctyhodný rozsah obsahu ne nepodobný právě megalomanské zábavě od Bungie. Ale jakkoliv se k hráčům nakonec dostala vydařená hra, s nejnovějším Shadowgunem se rovněž táhne pár nedostatků autorům dlouhodobě vlastních.

Civilization VI – recenze mobilní verze

Loňský rok byl k hraní na cestách štědrý. V březnu na scénu vtrhlo Nintendo a všem nám předvedlo, co dovede vymáčknout z maličkého Switche. Mobilní platformy obohatilo několik vydařených konverzí v čele s Inside či Oxenfree, byť se popravdě nejednalo o kdovíjak komplexní tituly. Tuto úlohu na sebe vzala až šestá Civilizace. A když na iPadu rozklenula tisíce let lidského věku, museli jsme uznale přiznat, že jí to na dotykových displejích sluší. Jen by si tedy pro těch několik chyb mohla odpustit cenu jako z počítačů.

Final Fantasy XV: Pocket Edition - recenze

Od letošního února si každý může vzít Final Fantasy XV s sebou do kapsy. Ne, skutečně tomu tak je a nemyslím tím, že na něčem rozběháte PC verzi nebo si streamujete konzolovou. Jedna z vlakových lodí Square Enixu, kterou jako kandidáta na mobilní vydání tipoval asi jen málokdo, slevila něco ze své okázalosti, jinak se však na mobilech a tabletech rozkládá téměř v celé své šíři. Vznikla tím opravdická konverze rozmáchlého JRPG, která je přístupná kdekomu a vychází vstříc specifikům dotykových displejů tím nejlepším možným způsobem. Dostala název Pocket Edition a příjemná povinnost mi, milí čtenáři, ukládá vám sdělit, že jde o malý zázrak.

Alto's Odyssey - recenze

Při pohledu na první obrázky, informace, a nakonec i při hraní prvních minut v Alto’s Odyssey, jsem se utvrdil v postoji, že jde o pěkné pokračování jedné z nejlepších endless runner her. A také, že víc, než sedmičku mu nedám. Na to to hraje příliš na jistotu, říkám si. Inu, mýlil jsem se. Poprvé jsem si to uvědomil, když na mě zničehonic udeřila pouštní bouře. Svištěl jsem s Altem ze svahu dolů, složky vizuální a zvuková na mě podmanivě útočily a působivá souhra svěžích nápadů ve mě úspěšně vyvolala dojmy, jaké v člověku neživí jen tak kdejaká mobilní hříčka z nabídky.

Age of Solitaire - recenze

Prohlášení “Age of Solitaire je solidně zpracovaný solitaire s boží hudbou” v sobě ve skutečnosti obsahuje jak největší devízu hříčky, tak jedním šmahem zatracuje všechno, čím mohla vystupovat z řady. Jestliže totiž “Age of” součástka slibuje trochu zamíchat kartami v oblíbené kancelářské hře, doufat, že v ní opravdu vybudujete něco smysluplného, to je asi jako stavět si vlastní vzdušné zámky.

Framed 2 – recenze

Když se do myslí hráčů výraznějším způsobem zapíše titul vystavěný na jednom klíčovém prvku (či chcete-li gimmicku), stává se z čekání na pokračování hotový festival otázek. Jak se autoři popasují s tvorbou dvojky? Vyhodí stávající koncept ve prospěch něčeho z praku nového, vydají se cestou lehkých inovací anebo prostě nabídnou novou nálož téhož? V případě Framed 2 jde o variantu poslední, hrátky s komiksovými puzzlíky tedy zůstávají. A vadí to něčemu? Pramálo. Jestli má tahle parádní hříčka nějaký kaz, pak na jiných frontách.

Card Thief - recenze

Při čtení základního popisu Card Thief (iOS, Android) dost možná leckomu vytane na mysl ta samá otázka, jako mě. Lze opravdu smísit karetní adventuru s prvky stealthu tak, jak to o svém posledním dílku prohlašuje Arnold Rauers z vydavatelské firmy TiNYTOUCHTALES? Ano, lze. A jak, panečku. Kdyby jenom všechna ta omáčka okolo stála za trochu víc. To by potom byla jiná zábava.

Arkanoid vs. Space Invaders - recenze

Batman se Supermanem se spolu bijí na jedné obrazovce. Mario do svého týmu přibral šílené králíky. Disneyovské postavičky pomáhají porazit zlo ze světa Final Fantasy. A jak bláznivě vám zní návštěva Street Fighter u Mega Mana? Asi chápete. Herní průmysl si potrpí na všemožné fantastické crossovery. I s takovým vědomím by se však málokdo nadál spojení, k němuž došlo v mobilní hříčce, jejíž název mluví za vše – Arkanoid vs. Space Invaders.