Rozzuřené moře pohltilo vikinský drakar a znemožnilo jeho posádce zemřít čestnou smrtí na bitevním poli - dveře do síní Valhally pro ni zůstávají uzavřené. Thora ovšem procitá v Ginnungagap, zející hlubině, pradávné propasti z dob před stvořením světů mezi ledovým Niflheimem a ohnivým Múspellheimem. Dostala druhou šanci přesvědčit bohy, že si své místo po jejich boku zaslouží.
Thora?
Jak už si všímavější z vás ze jména či výstupků na těle hlavní postavy odvodili, ano, jde o ženu. Ženská bojovnice ve středověkém mýtu, to je nesmysl, ne? Ne tak docela. Je potřeba si uvědomit, že zrovna Vikingové a dobová skandinávská společnost byla, co se týče rolí pohlaví ve společnosti, dosti nadčasová. Existovala sice jistá segregace, jistě, ale před zbytkem Evropy byli seveřané o světelné roky napřed.
Ženy vyplouvaly na moře zejména v případech, kdy Vikingové zakládali kolonie, protože tam to bez potomstva jaksi nešlo. Občas se však účastnily i nájezdů. Šlo ovšem většinou o štítonošky, protože nosit zbraně tradičně neměly povoleno. Obrovskou obouruční sekeru v Thořiných rukách tak můžeme brát spíše jako ústupek hratelnosti.
Jotun se nicméně nesnaží být sociální studií, ale herní severskou bájí, a tam už se do reálií trefuje lépe. Není to sice úplně běžné, ale v ságách na ženy-bojovnice narazit možné je. Tvůrcům navíc lze připočíst ke cti, že hrdinku zbytečně nesexualizovali. Thora vypadá přesně tak, jak byste od skutečné válečnice nejspíš čekali - je to pořádný kus ženské, oblečená je v kožešinách a ramena má taková, že byste si případnou hádku pravděpodobně velice rychle rozmysleli, protože pohlavek od ní by končil týdnem na kapačkách.
Vzhůru po Yggdrasilu
Jak už vám Thora sama povypráví, musí porazit pět obrů jotunů, aby přesvědčila Otce veškerenstva Odina, že jí místo v jeho příbytku právem náleží. Z pohledu hráče to znamená, že se vždy vydá do jednoho z devíti světů nejen na světostromu, najde v něm dvě runy, těmi si otevře bossfight, zabije jotuna a celé to pětkrát zopakuje. Ano, konceptuálně se o žádnou revoluci opravdu nejedná, ale to vůbec nevadí.
Ovládání je jednoduché, nemáte k dispozici žádná komba či podobné vylomeniny. Můžete uskakovat kotoulem, použít jednu z pěti postupně získávaných schopností, seknout nebo nabít mocný úder s nápřahem. Jotun totiž není úplně pravověrná mlátička, jak jsme na ně zvyklí. Bojů, když nepočítáme souboje s jotuny, v ní zas tolik není, jde spíš o průzkum a řešení jednoduchých environmentálních puzzlů.
Ale, pánové a dámy, je to krása. Tématika severské mytologie je herně trestuhodně nevyužitá a v Jotun se tvůrcům daří z ní stavět naprosto dechberoucí vyhlídky a úžasná prostředí, která je jednoduše radost prozkoumávat. Hra také nemá problém ve vhodných chvílích odzoomovat tak, že Thoru už téměř ani nevidíte, jenom aby vám ukázala nějakou obzvlášť nádhernou scenérii.
zdroj: Archiv
Například úroveň, ve které šplháte vzhůru po mocných větvích a obrovských listech Yggdrasilu, dokáže s přehledem vyrazit dech. Hru je vůbec důležité brát tak, jak byla očividně míněna - nikoliv jako kus převratné hratelnosti, ale jako umělecký výlet do tajemných bájí. U Jotun se nesmíte držet při zemi a všechno řešit se světskou racionalitou, je třeba se nechat pohltit a unášet.
Notným dílem se na tom podílí hudba, která je jedním slovem úžasná. Do poznámek k recenzi jsem si "hudba" napsal už po otevření hlavního menu a připisoval vykřičník pokaždé, když mě nějakým způsobem oslovila. Na konci hry už papír vypadal jak hospodský lístek po nezřízené noci.
Hudba je atmosférická, stylová, skvělá. Uklidní a vynese vás nad oblaka, nechá vířit okolo polární záře veselými tóny, přinese jiskřivou radost, aby vzápětí poslala ryzí mráz po zádech ikonicky severskými tahy na nyckelharpu. To vše v jednom omamném tanci s krásným kresleným vizuálem. Hře, co se týče formy, zkrátka není co vytknout.
Nerovné souboje
Jotun není vyloženě pravověrná bojovka, valnou část herní doby strávíte prozkoumáváním světů. Když už ale na bitku dojde, hra se vůbec nijak nerozpakuje a nasadí opravdu velkoformátové krveprolití. Čekali byste jednoho či dva trpaslíky, které je třeba vyřídit? Chyba lávky, z jeskyní se jich na vás vyvalí pár set. Boje navíc, jak je dnes moderní, nestaví na řetězení komb, ale na poziční hře.
Ovládání je příjemně responzivní a přesné jak břitva. Ještě že tak, protože na milimetr přesné úskoky jsou v Jotun na denním pořádku. Kde stát, respektive hlavně, kde nestát, kdy se hýbat, kdy se pustit do dlouho trvajícího mocného útoku, kdy nalákat nepřátele na návnadu a kdy si ji naopak šetřit – to všechno je důležité k překonání nepřátel.
Samostatnou kapitolou je pak pět (šest) bitev s bossy. Jotuni jsou obrovití, impozantní, hroziví. Thora jim většinou sahá někam ke kotníkům a z toho logicky vyplývá nutnost se nenechat zasáhnout. Pokud byste si totiž mysleli, že hrdinná bojovnice bez problémů ustojí ránu štítem, který je velký jak průměrný obchodní dům, hra vás velice rychle vyvede z omylu. Boss fighty jsou obtížné i adrenalinové a na prostná kotoulů mezi smrtícími útoky gigantů se musíte pekelně soustředit. Jotun je taková, pozor, Dark Souls mezi severskomytologickými mlátičkami.
Nenucená učitelka
Skvělým aspektem hry je všudypřítomné nadšení z tématiky. Jotun vám o mytologii dokonce pěkně povykládá. Ne, nebojte se, a kýble svěcené vody klidně nechte v koutě, až budou opravdu potřeba, žádný výlet zpět do školních lavic se díkybohu nekoná. Poučování o prastarých příbězích je totiž zakomponováno přímo do level designu a působí tak nenuceně a přirozeně.
V jedné úrovni máte za úkol poskládat severský mýtus o stvoření světa, jehož části vám během hraní Thora ve zjednodušené verzi odvypráví. Jindy zas řešíte hádanku ve tvaru souhvězdí - když ji splníte, jen tak mimochodem se dozvíte, co která konstelace pro seveřany znamenala.
zdroj: Vlastní
Hra bájemi přímo dýchá, na nějakou referenci narazíte na každém druhém kroku. Vždyť jen checkpointy jsou řešeny nálezem Mímiho studny, tedy pramene, za jehož moudrost věku Odin zaplatil vlastním okem. Pro každého se zájmem o jiné kultury se tak jedná o vřele vítaný doplněk.
Pomáhá tomu i skvělý dabing. Sigurlaug Lilja Jónasdóttir, slečna, která Thoru namluvila, odvedla tak parádní práci, že si zaslouží hlubokou poklonu. Kvalitativně jde totiž o něco, co bych spíše čekal od japonských celoživotních specialistů.
Thořin hlas trylkuje nadějí, když s nadšením mluví o své druhé šanci, vkrádá se do něj smutek snoubený s hněvem, jakmile dojde vyprávění o rodině a zradě a hladí jak sněhobílý samet při zmínkách o tajemných stvořeních a legendách. Thoru je zkrátka, stejně jako celý zbytek hry, čirý požitek poslouchat. Veškeré promluvy jsou navíc v severském jazyce s titulky, což jen posiluje už tak strhující atmosféru.
Hel
Bezchybná hra neexistuje a Jotun samozřejmě není výjimkou. Větší nedostatky byste hledali marně, ale pár malých pih na kráse se hře bohužel nevyhnulo. V úrovních, pokud chcete posbírat všechna vylepšení, je často třeba se vracet už jednou prozkoumanými oblastmi. Pokud ovšem nejste perfekcionisté a nepotřebujete mít k dobrému pocitu ze hry posbíráno úplně všechno, můžete se na rozcestí mezi světy po nalezení runy pohodlně vrátit přes herní menu a tento nedostatek úplně eliminovat.
Jenom si dejte pozor na to, že schopnosti hrdinky získáváte nalézáním oltářů jednotlivých bohů. Nikdo vás nenutí je hledat, ale když to neuděláte, může se také stát, že některý ze skillů vůbec nebudete mít k dispozici, což promění už tak obtížnou hru na v podstatě nemožnou záležitost.
V posledním levelu také dobrodružství dochází trochu dech, finální úroveň není nikterak nápaditá a místy je spíš otravná. Poněkud zvláštní je i úplný závěr - k němu mám jednu objektivní a jednu ryze subjektivní výtku. Jotun na vás totiž pošle dva bossy hned po sobě, čímž rušivě nabourává jinak dovedně dávkované tempo hry.
A ona subjektivní výtka? Předposlední a zejména poslední boss je navíc opravdu pekelně obtížný. Když se mi po asi tak třiceti pokusech se zbývajícím nanometrem zdraví konečně povedlo zdolat předposledního bosse, který při své smrti vzápětí vybuchl, tím mě zabil, protože už jsem radostně křepčil po místnosti a nesledoval hru, a já musel souboj opakovat, myslel jsem, že skočím do zdi.
Ještě horší je ale úplně poslední boss - jeho porážka zabrala skoro tak dlouho, co celá předchozí hra, což je jednak kapku podivná nerovnováha, ale hlavně to samozřejmě zanechalo krvácející díru v mém egu. I ten jeden úspěšný pokus byl nakonec tak nehorázně o fous, že jsem sám nemohl uvěřit tomu, že se to vlastně povedlo.
Jotun má své mušky - zápletka příliš hluboká není, hratelnost nové světy neobjevuje a závěrečná část trochu klopýtá, což mi znemožňuje sáhnout po vyšší známce, ačkoliv by si to první tři čtvrtiny hry s naprosto klidným svědomím zasloužily. Nějaké číslo je zde však zcela irelevantní, protože i přes pár drobných nedostatků před sebou máte přenádherný, strhující a dobrodružný výlet do herně jen velice málo probádaných vod. Jotun je příjemné překvapení, náročná i zábavná hra a dílo s atmosférou chvíli osvěžující, jak zářivá jarní rosa, a chvíli mrazivou, jak ledový vánek nad severními pláněmi.
