Po podrobnějším přezkoumání však rozdíly začnou vyplouvat na povrch. Satellite Reign se od svého bez skrupulí přiznaného vzoru (však tvorbu také inicioval Mike Diskett, jeden z tvůrců Syndicate) odlišuje nejenom hratelností, ale celkovým vyzněním, přístupem k řešení situací nebo předepsanou specializacích vašich svěřenců.

Dekadentní krása

Co vás popadne do mechanických pařátů hned od začátku hry a nepustí až do jejího konce, je provedení města. Kyberpunková metropole dýchá atmosférou, hraje barvami, avšak temné podtóny, plížící se na pozadí stínů, ji s účinkem dusivých prstů na hrdle nedovolují ani na moment působit veselým či uklidňujícím dojmem. V temných postranních uličkách se povalují zkrachovalé existence, na hlavních třídách se bezstarostně projíždějí zbohatlíci a nad vším bdí velkobratrské oči pouličních kamer i zástupů ozbrojených stráží.

Oni movití obyvatelé se ničeho bát nemusí. Nebezpečné město je pro ně jedním velkým pískovištěm. Právě pro ně je totiž k dispozici nejnovější technologie přenosu mysli do prázdného klonu, což efektivně znamená nesmrtelnost. Nad touto převratnou novinkou však drží monopol jen jedna jediná korporace, a to přeci nemůžete dopustit.

zdroj: Archiv

Proč? Kvůli všeobecnému dobru? Rovnosti mezi bohatými a chudými? Podobné ideje vás pravděpodobně opustí v momentě, kdy se prvnímu nešťastníkovi v potemnělé uličce nabouráte do mozku a odešlete jej ke klonování, což je úplně to samé, co praktikuje i nepřítel. Však komu také bude chybět nějaký bezdomovec či feťák, ne? Tady nejde o žádné morální cíle rytířů v naleštěné zbroji nebo boj za rovnoprávnost a setření hranic mezi společenskými třídami, ale prostě jen o zisk. Jak moc se dokážete do podobné motivace vcítit, to už je na každém z vás.

Město vypadá fantasticky, ale bohužel s ním nemůžete, až na několik málo výjimek, nikterak interagovat. Jedná se jen o velice pohledné lepidlo mezi řadami základen, které budete muset se svým týmem zdolat. Vyprávění zápletky je řešeno pouze brífingovými texty a občasným datovým záznamem, pokud byste čekali nějaký spletitý příběh či rozhovory, budete zklamaní. Hra, co se týče scénáře a prokreslení smyslu vašeho snažení, vyznívá trochu naprázdno.

Are we rushin' in...

Ovládáte tým čtveřice agentů. Na rozdíl od Syndicate má každý z nich předem danou specializaci - vašemu loutkářskému umu tak bude svěřen voják, support, hacker a infiltrátor. Zaměření ovšem nejsou vytesaná v žule, pomocí různých technologických vylepšení můžete schopnosti jednotlivých tříd zpřístupnit i pro ostatní. Bionické nohy tak umožní všem vyskakovat do vyvýšených větracích šachet, ačkoliv běžně to umí jen infiltrátor. S hackovacím implantátem v mozku se do jednoduchých terminálů dokáže nabourat i medik, ačkoliv je jasné, že specialisté, aby jejich existence měla nějaký smysl, své činnosti zvládají o něco lépe.

K drtivé většině implantátů, zbraní a zbrojí se ovšem nejdříve budete muset propracovat poctivým hraním. Velká část vybavení existuje pouze ve formě prototypů, které musíte bratrsky zcizit ostatním korporacím. Tyto prototypy můžete ihned používat, ovšem pokud s nimi agent zemře, přijdete o ně - lepší je tak investovat peníze do výzkumu a umožnit velkoprodukci, se kterou už se ztráty nemusíte bát.

zdroj: Archiv

Ačkoliv to zní na papíře dobře, je to právě nutnost si všechno nejdřív vybojovat, co dokáže být v úvodních hodinách Satellite Reign krutě frustrující. Tedy, nic proti potřebě si odměny zasloužit, to je samozřejmě správně, ale výzkum stojí pořádný balík, trvá dlouho a peníze přibývají rychlostí postarší dámy u regálu s jogurty. To znamená, že první téměř třetinu hry nevylepšíte své agenty v podstatě nijak.

Mnoho způsobů zdolávání nepřátelských základen kvůli tomu zůstane uzavřeno, bez potřebných augmentací dost dobře nefunguje ani stealth, většina infiltrací proto skončí, ať už úmyslně, či nikoliv, u Rambo stylu. To by nevadilo, říkáte si, vždyť v Syndicate to taky většinou vyvrcholilo řeží s Bezbolestnou za dirigentským pultíkem. Přestřelky v Satellite Reign se ale bohužel zábavou svému vzoru ani zdaleka nepřibližují.

...or goin' sneaky peeky like?

Téměř výhradně akční a jak se patří ubíjející úvod spojený se selhávající příběhovou motivací mě otrávil natolik, že jsem měl chuť hru bez milosti pošlapat, poplivat, zadupat a vůbec ji provést celou řadu nechutností. Když se ovšem přes nevyvážený začátek přenesete, agenti konečně začnou být co k čemu. Zloděj dostane chvilkovou neviditelnost, na zbraně namontujete tlumiče či EMP granátomety, hacker dovede odemykat i dříve nepřístupné cesty. V tu chvíli se Satellite Reign mění v jiný příběh.

Základny, které jsou po celou hru vašimi hlavními cíli, vždy nabízejí řadu možných cest a přístupů. S dostatečně vylepšenými agenty už není problém je využívat. Bylo to právě v momentech, kdy mě například nepřátelský voják přistihl, donutil tři mé svěřence se vzdát a pomalu je odváděl pryč, zatímco neviditelný infiltrátor se mu vkradl do zad a odpravil ho jedinou dobře mířenou kulkou, kdy jsem se přistihl, že mě hra začíná bavit.

Akce v Satellite Reign je zkrátka tak zábavná, jak si ji sami uděláte. Téměř všechny báze lze vyčistit hurá stylem se štěkajícími kulomety, žhnoucí smrští plasmy, koncertem laserů a výbuchy granátů otřásajícími zemí až ve vedlejším okrsku. Je to, přiznejme si, také zdaleka nejjednodušší přístup, který je ale též s přehledem nejnudnější. Avšak pokud si sami vyberete tichý postup s trochou akrobacie a zlodějem bleskurychle tančícím mezi kryty téměř před očima nepřátel, dokáže hra příjemně pohltit.

Je libo umělou demenci?

O to víc mě mrzí, že vám Satellite Reign, ačkoliv se snažíte si ji udělat co nejzábavnější, s úšklebkem vrazí do zad pár čepelí, v každé ruce jednu. Jedná se jednak o ovládání, ale zejména o umělou inteligenci. Vedení vašich agentů není nikdy zcela intuitivní a velice často dělají, co je napadne. Pokud se strhne přestřelka, je paradoxně nejlepší si stoupnout doprostřed náměstí, vykašlat se na kryty a pálit hlava nehlava. To proto, že vaši ostrostřelci nijak neberou v potaz objekty. Pokud jim tedy přikážete střelbu zpoza krytu, pravidelně se stává, že nepřítele zasáhne jen jeden z nich, zatímco ostatní zcela bez problémů bezhlavě solí do půl metru vzdáleného kontejneru, který máte v cestě. Hra probíhá výhradně realtime, takže na rozmisťování do nějakých střeleckých pozic, zejména pokud nepřátelé přibíhají z více směrů, většinou prostě není čas.

Ovládání dovede podrazit nohy i při plížení. Tiché odstranění nepřítele jednou kulkou lze provést pouze zezadu a z velice malé vzdálenosti. To by nevadilo, a pokud cíl stojí na místě, vše funguje bez problémů. Jakmile se ovšem pokusíte odpravit vojáka, který někam jde, dost často jeviště uzurpuje pomatené křepčení za nepřátelskou hlídkou.

Klik. Cíl označen, agent se plíží za něj. Označení zmizí. Agent se vyšinutě točí dokola. Klik. Cíl označen. Agent udělá dva kroky, označení zmizí. Klik. Cíl označen. Agent se konečně přiblíží na dostřel tichého zabití. Došla energie, neviditelnost skončila. Označení zmizí. Klik. Pokud máte štěstí, v tento moment už se hlídka válí v tratolišti imaginární krve a tichá akce pokračuje. Je ale dost možné, že se nepřítel stihl během vaší zmatené taškařice otočit a zmerčit vás. Pak zbývá už jen s povzdechem tasit velké kalibry a pustit se do řežby. A to je jednoduše nuda.

zdroj: Archiv

Umělá inteligence nepřátel také páchá jednu botu za druhou. Není tak problém být například svědkem toho, jak vaše vzdávající se agenty jedna hlídka odvádí poklidně ven z areálu, zatímco je spatří hlídka druhá a okamžitě spustí nepříčetnou palbu. Schováte se za kryt a střelbu neopětujete? Nepřátelské vojáky to po chvíli přestane bavit a vrátí se k poklidnému patrolování, ačkoliv zpoza krytu nešlo nikudy odejít a mělo by jim tedy být jasné, že za ním stále jste.

Ještě komičtější je, když například zemřete, nebo se vám povede vyprovokovaným protivníkům zmizet za rohem, a oni pak začnou jen tak z hecu sypat zásobník za zásobníkem do náhodných kolemjdoucích. Asi z frustrace, či co. Jednou se mi dokonce stalo, že začali střílet po sobě navzájem. Ale proč ne, nějak se zabavit musí, že. Nebo že by jim bylo líto mého neúspěšného pokusu a snížením svého počtu se mi pokusili situaci ulehčit? Smutnou pravdou ovšem zůstává, že podobná extempore umělé inteligence dokážou skvělé atmosféře uštědřit pěknou ránu do vazu.

Dvakrát do stejné řeky

Hra vás s oblibou bude posílat zpět s novými úkoly do komplexů, které jste už jednou (i víckrát) prošli. Kdyby se cíle nějak lišily, nebyl by to takový problém, zde se však téměř vždy jedná o projití základny a vstup do dveří na konci. V případě, že vás mise obratem odkáže zpátky do areálu, kterým jste se právě zabývali poslední dvě hodiny (s tím, že samozřejmě všechny stráže a kamery jsou opět na svých místech), garantuji vám, že z toho radostí zrovna nepropuknete v lidový tanec.

Pár chybek technického rázu lze vzhledem k rozsahu hry s klidem odpustit. Za délku ostatně náleží Satellite Reign pochvala - rozhodně nepočítejte s tím, že byste si ji střihli jako jednohubku za jedno odpoledne. Grafika je pohledná, výtvarná stránka věci skvělá a atmosféra temného městského pergamenu s neonovou kaligrafií jednoduše strhující. Hra postrádá větší hloubku, to ano, ovšem na pohled není v podstatě co vytknout. Stejně tak je příjemná hudba, která mi z nějakého důvodu urputně připomínala film Constantine.

Nutno ovšem dodat, že Satellite Reign běží na Unity enginu, který si s podobně rozlehlým městem občas příliš nerozumí, což je příčinou vysoké hardwarové náročnosti, zejména co se týče procesoru. Pokud tedy nemáte doma opravdové dělo, raději se před případnou koupí ujistěte, zda váš stroj hru zvládne bez problémů.

Satellite Reign není špatná hra. Jen osciluje někde okolo nadprůměru - to závisí na tom, jak moc budete ochotni přistoupit na její pravidla, přizpůsobit se a přimhouřit optický implantát nad nedostatky v AI a ovládání. Nesmíte ale požadovat hlubší smysl nebo čekat nový Syndicate, protože tím hra zkrátka není.