West of Dead – recenze

Vítejte v komiksovém očistci

Mafia II: Definitive Edition – recenze

Jisté zvěsti okolo původně české série Mafia bylo možné zaznamenat již nějakou dobu, nyní ale přichází první hmatatelný důkaz pokusu dostat slovutné gangsterky zpět na výsluní. Větší vzrušení pochopitelně vzbuzuje kompletní remake jedničky, kterého se dočkáme na konci srpna, ale i remasterované pokračování si najde uplatnění. Zejména pokud patříte mezi ty, kdo se s nerozlučnou dvojkou Vitem a Joem setkají poprvé.

Bleeding Edge – recenze týmové mlátičky

Týmové multiplayery založené na spolupráci jsou dohasínajícím trendem posledních několika let, který z herního chvostu velmi nekompromisně vyšouply battle royale. Skupinovky to mají těžší: Ne vždycky máte po ruce pár kamarádů ochotných si s vámi zahrát, měly by tedy stejně dobře dokázat propojit a bavit cizince, kteří se zrovna potkali, i partu přátel, kteří se chtějí odreagovat společně. Přijít s něčím novým a hráče pořádně nadchnout je čím dál tím těžší s každým odehraným titulem, v žánru kooperací snad ještě těžší než jinde. Mám přes 300 hodin v Overwatchi a v Bleeding Edge jen 15. A teď už do něj nechci investovat ani minutu navíc.

Panzer Corps 2 – recenze

Druhoválečná strategie Panzer Corps z roku 2011 si dala za cíl navázat na legendární sérii Panzer General a v mnohém se jí to podařilo. Od jejího letošního pokračování se proto očekávalo mnohé, a pokud doufáte, že tato recenze bude plná přímého srovnání se zmíněnými hrami, pak vás radši rovnou zklamu. V textu vás totiž čeká pohled nováčka dříve nepolíbeného tahovými válečnými strategiemi, který má ale jasné poselství: nebojte se toho, vystupte ze své komfortní zóny a zažijete něco skvělého! Panzer Corps 2 je pro novopečené stratégy jako dělaný.

Nioh 2 – recenze

Nabruste katany, naostřete kopí, za opasek srovnejte nástroje nindžů, oprašte posvátné štětce k psaní ochranných talismanů. Japonsko se zmítá v bouřlivém a krví zbroceném období Sengoku a jako by snad řada krutých střetnutí a vojenské manévry potenciálních sjednotitelů po celé zemi nepřinesly dost útrap, ještě se to všude hemží démony, nestvůrami a přízraky. A ty není radno podceňovat. Mají na vás totiž zálusk a nedají vám nic zadarmo.

Call of Duty: Warzone – recenze

Odstřelovač leží v trávě a optikou pušky trpělivě pozoruje soupeře. Sleduje jejich rutiny, učí se zvyklosti, vstřebává triky. Nechce se unáhlit, nechce udělat chybu, protože ví, že další šanci nedostane. Nadechne se, počká si na ideální moment… a zmáčkne spoušť. Kulka, která vyletí z jeho hlavně, se jmenuje Call of Duty: Warzone. A její trajektorie končí přímo uprostřed terče.

Doom Eternal – recenze

Je půlnoc a já konečně dohrál Doom Eternal. Po téměř 30 hodinách mám oči podlité krví, rozdrcená klávesnice kliká z posledního a těším se, že konečně ulehnu do nebeského klidu. Jenže ne a ne zabrat. Tepovku odhaduju na 100+ a mysl je stále ve střehu, připravena ve zlomku vteřiny uskočit, změnit směr, vystřelit, rozdrtit démonickou lebku. Hrát nového Dooma je do značné míry intenzivní workout. Pravda, bicáky, jako má Doomguy, nikomu před monitorem nenarostou, ale frenetická akce rozpumpuje váš organismus a nedá vám spát. Doslova.

Ori and the Will of the Wisps – recenze

První dobrodružství zářivého ducha lesů Oriho přišlo před lety vcelku nenápadně, ale okamžitě se vyšvihlo mezi nejsilnější žánrovky vůbec. Určitě jsem proto nebyl sám, kdo se pokračování nemohl dočkat daleko víc než řady jiných, větších a prominentnějších titulů. Čekání je u konce, vůle bludiček je konečně tady a... Stálo to za to. Jsem spokojený. Ale ne úplně se vším.

Wolcen: Lords of Mayhem – recenze

Vzpomínáte na Greedfall? To bylo povyku kolem epického RPG, které bylo tak skvělé, že o něm pro jistotu nebyla při udílení cen za loňský rok pořádně nikde ani zmínka. A co si budeme povídat, bylo to právem. Hra byla v mnoha ohledech nedodělaná, její kvality nevyrovnané a přehnané ambice ji srazily na kolena. A právě na Greedfall jsem si vzpomněl při hraní Wolcenu. Bohužel to není lichotivé přirovnání.

Ashen – recenze

Dark Souls. Nemá cenu tančit v bojovém postoji kolem horké kaše a snažit se o Ashen mluvit ve vakuu, protože neexistovat „souls-like“ subžánr, téměř jistě neexistuje ani Ashen. Soubojový systém založený na stamině, vzdálené checkpointy, ztráta všech penízků po smrti, drsní protivníci, žádná pauza a samozřejmě i táborové ohně, Estus flaštičky a nadávky na adresu matek vývojářů. Co krok, to paralela s dílem mistra Mijazakiho a spol. Akorát se tu tomu všemu říká trochu jinak. Což ovšem vůbec neberte ve zlém!

MechWarrior 5: Mercenaries – recenze

Přátelé obřích zkázonosných pochodujících kovových monster, vítejte ve třetím tisíciletí. Napříč Vnitřní sférou galaxie zuří již třetí nástupnická válka ústředních lidských mocností rozesetých po stovkách planet. Civilisté možná válkou trpí, avšak pro šéfa žoldnéřské společnosti jde naprosté požehnání. A po bezmála dvaceti letech si toto požehnání konečně zase můžete užít i vy a vaši parťáci z masa a kostí.

Age of Empires II: Definitive Edition – recenze

„Už zase?“ odfrkl si pohrdlivě skeptik, když se jeho sluchu doneslo oznámení Age of Empires II: Definitive Edition. „Byl tu originál, byla tu HD edice, tak k čemu ještě potřebujeme nějakou definitivní edici? Jenom chtějí vytáhnout z lidí prachy.“ Máte pravdu, pane skeptiku, to oni určitě chtějí. Jenže za ty prachy na oplátku nabízejí strategický poklad. Relikvii, která si zaslouží generovat zlato.

Red Dead Redemption II – recenze PC verze

V Rockstaru se rozhodli mi lepení známky na počítačový port jejich loňského westernového veledíla příliš neusnadnit. O tom, jak grandiózní opus se podařilo vytvořit, byly sepsány kilometry textu. Kdyby tudíž bylo s expanzí na novou platformu všechno technicky v pořádku, stačilo by krátce připomenout, proč je Red Dead Redemption II taková pecka, a hotovo. Pravda, než jsem došel na konec, stihlo dorazit několik záplat, kterým se povedlo zahladit největší technický marasmus, ale o úplné dokonalosti se stále hovořit nedá a ovládání na počítačových periferiích za rámeček opravdu nepatří.

Star Wars Jedi: Fallen Order – recenze

Konec roku 2019 je pro fanoušky Hvězdných válek hodně zajímavý. Na Disney+ začal ambiciózní seriál The Mandalorian, za pár týdnů zamíří do kin devátá filmová epizoda s podtitulem Vzestup Skywalkera a po letech čekání došlo konečně i na singleplayerovou hru – Star Wars Jedi: Fallen Order.

Gears POP! – recenze

S hrami jako Gears POP! přichází pro recenzenta kus lehkého i kus těžkého. Co může být složitého k rozlousknutí něčeho, co se až úzkostlivě drží zavedených žánrových zvyklostí, že? Ale zároveň jsem donucen ptát se na jinou, štiplavější otázku: Proč probůh na klasickou mobilní strategii navěsit Gears of War zkřížené s roztomilými hlavičkami?

Death Stranding – recenze

Poslední výtvor Hidea Kodžimy obestíralo tajemství dost dlouhou dobu a část hráčů tohle mystérium zvládlo odradit ještě před vydáním. Bude to vůbec hra, když všechno, co ukazoval, byly filmečky se slavnými herci, které slibně načrtávaly postapokalyptický svět? Co nějaká ta hratelnost? Obavy hoďte za hlavu, „hraní“ je v Death Stranding víc než dost.

Valfaris – recenze

Pokud patříte mezi devadesátkové a mladší ročníky a v mládí jste měli to štěstí, že jste vlastnili videohry, jistě znáte hru Contra. Každý chtěl herní kazetu s touto legendární plošinovkou. A jste-li ve skupině nešťastníků, kteří se ke Contra nebo videohrám vůbec nedostali, nemusíte zoufat. Je tu totiž Valfaris.