Závodní série Burnout má velmi speciální místo v mém hráčském srdci. Začal jsem s ní na PlayStationu 2 a okamžitě jsem propadl jak jízdnímu modelu, tak skvělé destrukci (hlavně módu s cíleným pácháním co nejhorších bouraček) a adrenalin pumpujícímu soundtracku.
Série se se světem rozloučila s velkou grácií – posledním dílem Burnout Paradise, který ji vzal do otevřeného světa a nebylo mu takřka co vytknout. Od té doby (uch, bezmála 18 let…) jsme se nových Burnoutů nedočkali. Jen takové špatně lepící náplasti.
Vzniklo totiž studio Three Fields Entertainment, které založili tvůrci Burnoutů, takže jeho příchod pochopitelně vzbudil vášně. A ano, od začátku chtělo vytvořit duchovního nástupce legendárních závodů. A pořád se mu to ještě nepovedlo. Dva díly série Danger Zone a následné Dangerous Driving opravdu za moc nestály a naděje se tak mohla už počtvrté upnout jen k nejnovějšímu Wreckreation.
Ne, nejsou to nové Burnouty. Ne ty, které si pamatujeme a které chceme. Přesto tu je DNA dobře patrná a je to zatím nebližší a nejzábavnější variace na zběsilé, destruktivní závody, od kterých vás vyloženě nechci odrazovat, ale zároveň buďte varováni – bez nějakých těch obětí se to neobejde.
Na první hodinu, dvě radši zavřete oči
Teď je na čase strhnout náplast a odhalit šrámy z první nehody. Úvod do Wreckreation je totiž vyloženě bolestivý. Hra vlastně postrádá jakékoliv menu a okamžitě vás vhazuje do závodu, který se neodehrává v relativním bezpečí zemské pevniny, ale na křivolakých rampách kdesi v oblacích.
Hned závodíte, což je v pořádku. Jenže na zdejší jízdní model si budete zvykat několik hodin a situovat první závod do oblak na rampy bez svodidel… Prostě vás v jedné zatáčce čeká výlet volným pádem, kdy bezmocně sledujete své nelicencované vozidlo dobrých pár sekund, než se konečně rozmlátí o zem, chvíli se kutálí a až pak vás milostivě teleportuje zpátky na trať. A vy okamžitě víte, že nějaká snaha dohnat protivníky je naprosto bezpředmětná.
Úvod je to o to horší, že vás posléze nějaké závody v mracích mohou po dlouhé hodiny a hodiny naprosto míjet a budete závodit na normálních silnicích. Zkrátka velice špatně nastavená očekávání od samotného začátku, který je navíc maximálně frustrující a nezábavný.
zdroj:
Three Fields Entertainment
Když už se ale pustíte do prvních normálních závodů v lesích, horách a lukách zdejší mapy rozprostírající se na 400 kilometrech čtverečních (tvůrci velmi vyzdvihovaný fakt, který je ale stejně zbytečný, jako ve stařičkých závodech Fuel), tak… to stejně nebude o moc lepší.
Jak jsem říkal, jízdní model je pořádně svérázný a na poměry arkády až překvapivě nepřístupný. Hra je totálně zběsilá a ve svých rychlostech zcela nepřehledná (prakticky pořád jedete s nitrem, pokud ho generujete vrážením do ostatních, srážením cedulí, jízdou v protisměru... a to se děje neustále). Vyhnout se vozidlům běžného provozu je zpočátku takřka nemožné a vytočit zatáčku se zdá být neproveditelné. Ani smykem vyvolaným brzdou. Natož pak ručkou, která doslova zastaví auto na dvou metrech z rychlostí přesahující klidně 300 km/h.
Kdo vytrvá, spatří solidní jádro
Je to bolest. V první hodině jsem se proklínal, že jsem se o recenzování Wreckreation vůbec hlásil. Ale malý hlásek vzadu v hlavě mi našeptával, že ono v tom určitě něco je. Že se jízdnímu modelu bude dát přijít na chuť, auto zkrotím a začnu si ježdění užívat. A stalo se.
zdroj:
Three Fields Entertainment
Chce to jednoduše nabrat nějaký ten skill, kdy se začnete snáze vyhýbat dopravě, zatáčku prosvištíte dveřmi napřed bez ztráty laku a odhalíte kvality zdejšího závodění. Vlastně jsem byl nakonec nadšený právě z toho, že jde především o vaše vlastní zkušenosti, protože vozidla se od sebe svými výkony tolik neliší, takže za spoustu chyb a proher si můžete sami.
Nikdy to ale nebude úplně fér a bez frustrace, což z Wreckreation dělá asi nejnáhodnější závodní hru, jaká mi přichází na mysl. Častokrát opravdu neovlivníte, jestli do vás někdo vrazí a vystřelí vás mimo silnici nebo se třeba sám vybourá a hořící torza aut účastníků nehody dopadnou na vás. A dohánět ztráty není úplně samozřejmé, byť hra s poctivostí aplikuje rubber-banding a soupeře vás časem nechá dojet, jen aby najednou zase přidali a byli kompetentní.
Když se vám ale podaří zajet čistý závod, je to radost. A platí to za mě i o závodech, v nichž je vaším úkolem zlikvidovat co nejvíc soupeřů. S těmi jsem měl totiž nejvíc trápení, jelikož se mi nezdálo proveditelné cíleně do někoho jen vrazit. Místo toho jsem sám končil v okolních stromech a budovách, protože není úplně jednoduché odhadnout vzájemné pozice vozidel na trati.
Opět to chtělo jen vytrvat, učit se, a zatímco v prvních závodech jsem nevyřadil ani jednoho soupeře, později mi nedělalo problém během krátké časomíry způsobovat nehodu co 10 sekund. Tím už ale narážíme na to, že typy závodů jsou sice zpočátku atraktivní, ale reálně je jich málo a rychle se omrzí.
Omáčka k omáčce
Navíc tu není žádný vyložený obchod s vozidly a musíte si je odemykat dvojím způsobem – buď zvyšováním úrovně, což vyžaduje desítky a desítky ideálně vyhrávaných závodů, tedy obrovský grind, nebo jejich dostižením v samotném otevřeném světě, což se mi nedařilo ani po už slušných zkušenostech s enginem.
A pak je tu samotný svět, tedy zmíněná obří mapa, která nemá čím zaujmout. Předně Wreckreation není moc hezká hra (alespoň tedy na základní PS5, kde chybí tradiční volba mezi kvalitou a líbivostí), což ona vyloženou krásu v těch rozmazaných rychlostech ani nepotřebuje, ale když už se zastavíte a podíváte kolem sebe, tak byste jí rok výroby 2025 netipnuli.
zdroj:
Three Fields Entertainment
Zároveň se ani není moc na co dívat, většinou jste v horách a lesích, kde se dokola opakují benzínky a parkoviště (slouží k opravě a výměně aut). A spousta míst je autem i vyloženě nedostupná, třeba takové na pohled normálně sjízdné, hladké skály, kterých se ale sotva stačí dotknout a hra střet vyhodnocuje jako strašlivou, fatální nehodu.
Aby mapa nebyla tak pustá, naplnili ji tvůrci stovkami bran, které můžete rozbít a tím si odemknout další auta (ne, nestojí to za ten čas), a stovkami billboardů, které máte rozbít za stejným účelem (ne, nestojí to za ten čas, navíc se u některých musíte ještě snažit o psí kusy, což není jednoduché ani zábavné a vyžaduje to řadu proklínaných pokusů).
Trackreation
Wreckreation navíc není jen o závodění, velkou roli má hrát tvůrčí svoboda hráčů. Postupně si tu odemykáte nové prvky stavby a kdykoliv stiskem jednoho tlačítka můžete kolem sebe rozházet nejrůznější rampy, skokánky, vývrtky i propriety jako kytary velké jako dům.
zdroj:
Three Fields Entertainment
Vše takto vytvořené ve vašem světě zůstává a zejména oceňuji budování nebeských tratí (ty z hrůzného úvodu), jelikož jen tak nevisí ve vzduchu, ale automaticky se jim vytvoří podpěry, takže se stávají fyzickými se skutečným dopadem na váš svět – to když sloupy či vyložené betonové bloky zasahují do běžné silnice a znesnadňují pohyb po cestách…
Tratě samozřejmě nemáte tvořit pro sebe, ale pro ostatní hráče. Budovatelské nástroje sice nejsou moc intuitivní a pohyb kamery je tu hrozný, ale samotné vytvoření závodu je příjemně jednoduché. A multiplayer tu funguje opravdu zajímavě. Až osm hráčů se spojí na mapě jednoho z nich, který se stává takovým „dungeon masterem“ – vytváří pro celou partu kompetitivní i kooperativní výzvy a spouští závody právě na jím vytvořených tratích.
V praxi jsem se s tím ale nesetkal. Možná jsem jen měl smůlu, ale faktem je, že hru prostě nehraje dostatek lidí a tvořit v ní něco pro ostatní hráče se zdá být ztrátou času, protože multiplayerové závodění se vám nepromítá do „kariéry“.
zdroj:
Three Fields Entertainment
Kariéra je přitom opravdu silné slovo, tohle je sandbox jako řemen bez jakéhokoliv příběhu či zajímavého postupu. A to znamená, že si máte tvořit a závodit hlavně pro radost, bez cíle, což u mě fungovalo před nějakými 15 lety, když jsem pro zábavu stavěl tratě v Trackmanii a pak si domů zval kamarády, aby si na nich zajezdili (a patřičně trpěli…).
Smysl multiplayeru tak shledávám jen právě v těch skutečných kamarádech, tvořit pro ně, hrát s nimi a prostě a jednoduše se bavit bez moderních berliček zábavy typu battle pass. Cením, že někdo dneska ještě dělá takovou hru, opravdu, jen kdyby fungovala lépe… Ale protože takové kamarády nemám, zůstal jsem v singleplayeru, rutinně odjížděl závody předpřipravené tvůrci a bědoval si nad jednou tristně nevyužitou příležitostí.
To, co není (a mělo být)
Vy si totiž díky možnosti stavět kdekoliv cokoliv můžete snadno pomoct k tomu, abyste sjeli z obrovitého útesu (a překonali tak ty nesmyslné skály, které vás tak akorát dostanou do problémů, když vás hra stejně respawnuje přímo na ně) a proskočili při tom hůř dostupným billboardem. Jenže k tomu vás hra moc nevybízí a většinou jsou skokánky u billboardů již příhodně umístěné.
Přitom podobná hádankovitost by hře pořádně slušela a věřím, že by se mohla postarat o spoustu opravdu zábavných hodin s prozkoumáváním mapy. Chtěl bych, aby mě takto přiměla se víc naučit s editorem a těšit se, co dalšího nového do něj odemknu, kam dál se díky tomu dostanu a že konečně pokořím ten zcela nedostupný billboard. Ale to je jen mé snění a bez toho jsem moc netoužil něco vlastního tvořit.
Abych ještě víc podtrhl fakt, že vás ve Wreckreation žádná pořádná kariéra nečeká a od vás se naopak očekává, že se tak nějak zabavíte sami a hru si přizpůsobíte, můžete si kdykoliv přímo za jízdy měnit pravidla světa.
Štvou vás auta na silnici? Klidně vypněte provoz, nebo ho naopak pořádně zahustěte (na to je ale zdejší model poškození a bouračky samotné málo uspokojující). Zvolte si denní dobu, nebo ji nechte dynamickou. Že chcete pořádnou bouři? Není problém.
zdroj:
Three Fields Entertainment
Nastavit se toho dá spousta naprosto kdykoliv a musím tvůrce pochválit, že to vše včetně budování jde okamžitě bez jakéhokoliv načítání a že hra po většinu času fakt skvěle šlape (až na jeden pád do systému a jedno vypnutí obrazu, kdy hra ale normálně běžela a já ji tak musel na sílu vypnout přes dashboard), ale vážně chcete v závodní hře nějak často měnit, kolik má být na silnici aut nebo zda má zrovna v noci pršet?
Burn… Out!
Wreckreation je zkrátka takový zvláštní kočkopes, který rozhodně nemá špatné nápady, jen jejich provedení není světoborné. Na jízdní model si musíte na poměry arkád zvykat až moc dlouho (vážně, kdybych si hru koupil na Steamu, sáhnul bych po refundu dřív, než bych se ho stihl ovládnout) a až potom umí být opravdu zábavný. Nikdy však zcela nezmizí frustrace způsobená nepřehledností celé scény a z ní plynoucích náhodných nehod, za které prostě nemůžete a prohrají vám závod.
Tvůrčí nástroje nejsou nejdokonalejší, ale umožňují celou mapu proměnit k nepoznání, jen k tomu chybí pořádný důvod, kterým multiplayer opravdu není. Prostě jen musíte chtít blbnout bez vidiny odměny, což jedině „podporuje“ citelně chybějící kariéra. Naopak přebývá obrovský pocit grindu nejen kvůli stovkám sběratelských kousků, ale i samotným, rychle okoukaným závodům.
zdroj:
Three Fields Entertainment
Nedá se říct, že by Wreckreation byla špatná hra, jen to rozhodně není ani dobrý Burnout, ani dobrá Trackmania. Je svá a je z ní cítit, že propojení zmíněných značek může fungovat. Jen se do cílové rovinky tvůrci ještě stále nedostali. Nadále jim v jejich snaze přinést nástupce Burnoutů budu držet palce, protože cítím, že už se konečně začínají blížit. Ale ještě před sebou mají dlouhou, klikatou a navíc kopcovitou cestu.
