Astral Chain – recenze

Po Bayonettách a Nieru už jsem přestal pochybovat o dalších projektech studia PlatinumGames. Jejich práce se soubojovými systémy je dostala na vrchol žánru akčních her, ale Astral Chain je až překvapivým důkazem, že tvůrci si hravě poradí i s jinými typy hratelnosti. Je jich tu hned několik a jejich spojením vzniklo něco originálního, na co budu ještě dlouho vzpomínat. S příjemnou husinou.

Nidhogg 2 - recenze verze na Switch

První Nidhogg položil natolik silné základy jednoduché 2D šermovačky, že by bylo s podivem, kdyby studio Messhof u pokračování šláplo vedle. Puritáni by sice mohli volat po čistotě designu a návratu ke spartánskému jádru prvního dílu, ale dvojka má co nabídnout i jim. Majitelé Switche navíc nemají na výběr – k mání je jen Nidhogg 2, jehož silné stránky naštěstí nová konzole od Nintenda perfektně akcentuje.

Dark Souls: Remastered - recenze verze pro Switch

Představovat titul natolik výrazný, že dal vzniknout vlastnímu subžánru, by bylo přinejmenším úsměvné. Dark Souls znají všichni, a pokud ji nehráli, alespoň o ni slyšeli. Z příměrů k ní už se pomalu stává vtípek, ale to nemění nic na tom, že se původní hra nestala milovanou, obdivovanou a napodobovanou legendou jen tak náhodou. Nyní si navíc můžete svoji dávku zoufalství a sladkých odměn přibalit na cesty, protože vyšla na Nintendo Switch.

Octopath Traveler - recenze

Dobrodružství se dá zažít v každém věku a z jakéhokoliv popudu. Někdo chce ulehčit své sestře, jiného trošku vydírají, další jde striktně za pomstou. Životní příběhy jsou zamotané a u obyčejných lidí v nich nejde o záchranu světa, ani o jeden jediný společný cíl. Své o tom ví osmička hrdinů JRPG Octopath Traveler, exkluzivního pro Nintendo Switch, které osud a náhoda svede dohromady, aby si vzájemně vypomohli na svých cestách. Na cestách lemovaných lítými tahovými souboji, podloženými perfektním RPG systémem, nádhernými výhledy na krajinky, města i zatuchlé katakomby.

Mario + Rabbids: Kingdom Battle: Donkey Kong Adventure – recenze

Zamíchat legendárního zlo potírajícího instalatéra, šílené králíky a tahovku ve stylu XCOM vypadalo zpočátku jako pořádně šílený nápad. Jak jsme se ale dozvěděli v září loňského roku, šlo o šíleně dobrý nápad. Mario + Rabbids Kingdom Battle, přístupná strategie, která mísí taktickou hratelnost s humorem, si získala srdce nejen Adama Homoly (recenze), ale skoro všech v redakci. K původně oznámeným drobným rozšířením se po celosvětovém úspěchu přidalo rovnou celé nové dobrodružství s Donkey Kongem.

Wolfenstein II: The New Colossus - recenze verze pro Switch

Wolfenstein II: The New Colossus od MachineGames vyšel loni v říjnu a za necelý rok svého života stihl posbírat řadu nominací i prestižních ocenění. Na hrudi se mu blyští třeba medaile za akční hru roku z The Game Awards 2017. Možnost vzít si s sebou takhle povedený titul na cesty či do postele sice zní na papíře úžasně, ale port na Nintendo Switch ukazuje, že ne všechny hry mají na handheldu smysl a že zkrátka není každý den posvícení.

Bayonetta 2 – recenze

Cereza, Umbra Witch, neodbytná krasavice… Bayonetta je nazývána různými jmény. Všechna jsou pravá a všem naslouchá s neskrývavou hrdostí. Ještě aby ne, když je to právě ona, kdo svými ladnými pohyby vdechuje život jedné z nejpříjemnějších akčních her za posledních, řekněme, třicet let, Bayonettě 2.

Sonic Forces - recenze

Dr. Robotnik patří mezi největší neřády v historii her. Chlapík s kulatým bříškem, který se svým výrazným vousem celoročně hlásí k charitativní akci Movember, má velkou slabost pro trýznění zvířátek. Chuť dostal i tentokrát, takže nezbývá než povolat jeho věčného odpůrce ježka Sonica a pustit se do práce.

Super Mario Odyssey - recenze

Super Mario Odyssey je typickou hrou od Nintenda. Využívá léty prověřenou a poctivě vycizelovanou herní formuli – skákání přes překážky a řešení drobných logických rébusů. Vybroušený základ je pak dále doprovázen symfonií originálních nápadů, které každých několik desítek minut přinesou něco nového a hráči se na tváři usadí lehce přihlouplý úsměv. Jeho mozkové buňky jsou totiž co chvíli stimulovány k trochu odlišné činnosti a parádně u hry relaxuje. Pokud totiž mluvíme o hraní si a o hravosti obecně, není v současné době ve videoherním průmyslu lepší příklad než Super Mario Odyssey.

Mario + Rabbids Kingdom Battle – recenze

Mario je zkušeným harcovníkem různých her, ale v taktické tahovce jsme ho zatím ještě neviděli. Známá herní postava zatáhla do téhle žánrové premiéry i několik svých kamarádů, a všichni jejich fanoušci si mohou kolektivně oddechnout. Tvůrci z Ubisoftu totiž se svěřenou látkou naložili s péčí, před kterou se klaní i Šigeru Mijamoto.

Splatoon 2 - recenze

Splatoon 2 je pořád ta stejná netradiční střílečka z pohledu třetí osoby, ve které hraje prim multiplayerová složka a originální idea proměny z humanoida, co střílí z vybraných zbraní inkoust, na oliheň, jež naopak ve své barvě inkoustu umí rychleji plavat, schovávat se a zdolávat vertikální překážky. Znamená to rychlost, obratnost, hravost a možnost využít jinde nevídané taktiky. Což stačí na výrazné odlišení se od zástupu generických stříleček. Oproti prvnímu dílu přináší dvojka už od začátku více herních módů, více zbraní a vyladěnější herní zážitek.

Arms - recenze

Arms je jako Switch. Kouzelná a fungující, uspěchaná a někdy i frustrující. Namísto nástupce Punch-Out!! přišli vývojáři z Nintenda s úplně novou bojovkou pro Switch, jenže konkurenta pro aktuální Injustice 2, nebo jakoukoliv jinou velkou bojovku nevytvořili. Arms se sice na první pohled tváří jako člen stejné váhové kategorie, ale opak je pravdou. Za plnou cenu totiž nabízí obsah, který je sice v základu zábavný, ale je ho příliš málo.

Super Bomberman R - recenze

Bomberman, hrdina školních počítačů. Nebo služebních počítačů, jste-li staršího data vydání. Kdo by ho neměl rád? Kdo by nerad vzpomínal na ty veselé chvíle, kdy jste se ve čtyřech tísnili u jedné klávesnice, naháněli se v bludišti a kladli si pod nohy bomby? Hratelnost byla jednoduchá, nekonečně zábavná a nadčasová. Proto se jí vývojáři drží i po více než 30 letech, a proto nikoho nepřekvapí, že i nová konzole od Nintenda se dočkala svého vlastního Bemberman remaku. Ten sám o sobě není špatný, ale vaz mu sráží mimozemská cena. Chtít 1 299 Kč za osmdesátou variaci na tu samou hru je prostě úlet.

The Legend of Zelda: Breath of the Wild - recenze

Stalo se to po nějakých 30 hodinách hraní. V dungeonu mi chyběla poslední kovová bedna na propojení poslední části elektrického obvodu. Nepamatuji si, jak jsem o bednu přišel, ale už jsem kvůli tomu chtěl celý puzzle poraženecky restartovat, když v tom se mi vybavila vzpomínka na šílenou bouřku před několika dny. Můj Link tehdy nesl na zádech ocelové kopí, udeřil blesk, kopí zafungovalo coby hromosvod, Link se rozsvítil jako vánoční stromeček a z hyrulského hrdiny byl rázem hyrulský steak na well done. Vzpomínka je to bolestivá, ovšem nyní mi vnukla nápad: co kdybych chybějící bednu nahradil právě kopím? I vyhodil jsem zbraň z inventáře. Jen co se na zemi dotkla dvou konců obvodu, začala skrz ní pulzovat elektřina, obvod se propojil a voilá, cesta byla volná. Podobné zážitky by přitom vydaly na celou recenzi. The Legend of Zelda: Breath of the Wild je totiž mimořádně logická hra, která odměňuje přemýšlivé hráče – a která tak skutečně funguje.