Mám rád Nintendo Switch. Za ty více než tři roky jsem si tuhle hybridní konzoli oblíbil tak, jak bych to těsně po jejím odhalení rozhodně nečekal. A také jsem se za tu dobu naučil vnímat a respektovat její slabé stránky a omezení. Už jsem například pochopil, že střílečkám z pohledu první osoby tu pšenka příliš nekvete, že ne každý titul se hodí na hraní na cestách a že technické limity zkrátka mohou zatraceně zkazit zážitek z jinak skvělých her.
Moc bych si přál, aby podobné prozření prodělali všichni vývojáři, kteří se na tuhle platformu chystají vrhnout svá digitální dítka. Bohužel, v případě Bohemia Interactive a jejich Vigoru se to nestalo. Abych parafrázoval nesmrtelného Jeffa Goldbluma z Jurského parku – autoři byli tak zaměstnaní představou, že Vigor na Switch portovat mohou, že se neobtěžovali položit si otázku, zda by měli.
Stručně a jasně
Vigor na Switchi zkrátka není radost hrát, kteroužto větou by se celá tahle recenze dala uzavřít a vy byste ušetřili čas strávený stahováním. A vlastně i peníze, protože v tuto chvíli je hra dostupná pouze pro ty, kteří jsou ochotni zaplatit Founders Pack v hodnotě 499 Kč. Ale protože jsou prázdniny a času máte během lenošení u vody určitě všichni dost, mohu se o hře rozepsat poněkud obšírněji. Napřed ale malé opáčko základních faktů.
Vigor je multiplayerově orientovaným survival titulem tuzemské Bohemia Interactive. Hra byla původně oznámena jako exkluzivní záležitost pro Xbox One, v roce 2018 se na této konzoli objevila v předběžném přístupu, který opustila loni v srpnu vydáním plné verze.
Hra je ve svém základu free-to-play, obsahuje ale mikrotransakce, za něž si můžete pořídit kosmetické předměty nebo třeba lepší šanci na kvalitní loot. Prémiovou měnu ovšem lze získat i samotným hraním bez nutnosti vytahování kreditní karty.
zdroj: Bohemia Interactive
Děj se odehrává v blíže nespecifikované době po jaderné válce, která z nějakého důvodu relativně ušetřila Norsko. Právě v této skandinávské zemi se zhostíte role takzvaného Outlandera, který se zde hodlá usadit.
S ohledem na společenskou situaci ale nemůžete jen tak vyrazit do obchoďáku, abyste si zútulnili svůj srub. Čekají vás výpravy do divočiny, kde se budete snažit získat potřebný proviant a hlavně jej transportovat z mapy pryč ostatním hráčům navzdory. Právě tento režim je onou výkladní skříní hry, v níž si lze užít napětí a která navíc do žánru přináší nějaké ty zajímavé obměny.
Slušná porce aktivit...
Zásadní totiž je, že máte absolutní svobodu v tom, kdy a jak mapu opustíte (na určených místech), závisí jen na míře vaší touhy získat co nejvíce. Budete hrát na jistotu a držet se zpátky, abyste měli vždy otevřená zadní vrátka pro případný útěk, nebo zvolíte agresivní přístup, který je sice riskantní, ale může se zatraceně vyplatit? Dávejte pozor: Pokud zemřete, přijdete o vybavení, s nímž jste do hry přišli, tedy pokud jste si chytře nezaplatili pojištění.
Vigor umí dobře dávkovat adrenalin a na rozdíl od titulů battle royale nad vámi neustále nevisí Damoklův meč nevyhnutelné konfrontace. Během klidnějších herních seancí se nemusíte s protivníky vůbec potkat, pokud si to nebudete přát. Kromě ostatních hráčů vás ještě může ohrozit radioaktivní vlna, která se v průběhu kola začne sunout předem určeným směrem a rozhodně se s ní nechcete seznámit blížeji.
Motivujícím faktorem je zvelebování vlastního obydlí, které postupem času mění svůj vzhled z ošuntělé chajdy na výrazně reprezentativnější sídlo neohroženého postapo zálesáka. Pomyslné kufry vám také plní získané zbraně, takže se čím dál méně bojíte jejich ztráty v žáru boje.
Srub je relativně rozsáhlý, naleznete tu ponk na výrobu nových předmětů nebo třeba šatní skříň, s jejíž pomocí můžete svého reka odlišit od konkurence. Na přilehlém pozemku se pak nachází i střelnice, kde můžete dosyta trénovat svou mušku, než se přeorientujete na živé (a tím pádem pohyblivé) cíle.
Do Vigoru navíc v průběhu času přibyly i další režimy. Zahrát si můžete svižnou variaci na Team Deathmatch bez respawnování, případně klasickou free-for-all holomajznu. V prvním jmenovaném módu dostanete na začátku každého kola náhodnou zbraň, v tom druhém jsou zbraně rozesety po mapě, takže jde o velmi dobrý způsob, jak si osahat místní obsáhlý arzenál.
Do rukou se vám dostane množství klasických i méně tradičních zbraní. SVD Dragunov nebo VSS Vintorez už dnes nikoho nepřekvapí, ale kdy naposled jste měli v rukou finský Suomi KP/-31? Leda v pátém Battlefieldu, a už si to určitě nepamatujete!
...které na Switchi nechcete absolvovat
Všechny zmíněné prvky znějí na papíře dobře a prozradím vám, že jsou na Xboxu i docela dobře realizovány. Ze začátku tohoto textu jste ale už určitě pochopili, že pro Switch to neplatí. Pouštět se do Vigoru na této kapesní konzoli je totiž marností nad marnost.
Jako první vás udeří do očí skutečně nehezká grafika. Rozplizlé textury a ubohá vykreslovací vzdálenost mají bohužel kromě mrzačení estetiky i brutální vliv na hratelnost. Tu ještě hlouběji pohřbívá nekonzistentní framerate, často padající pod 30 snímků za vteřinu.
Náhrobní kámen tesají všudypřítomné bugy, kouzlící mnohdy až komické situace, a ne zrovna spolehlivý síťový kód, jehož role je ve hře typu Vigor dost zásadní. Zcela běžně se mi stávalo, že jsem do nepřítele vysypal celý zásobník, abych pak zemřel na dvě rány.
Věncem položeným na všech těchto výtkách je pak samotné ovládání, podivně rigidní, tuhé a neresponzivní. Bohužel ani gyroskopický režim mi v mém snažení příliš nepomohl, zaměřování je nepřesné a zpomalené.
zdroj: Pavel Makal
V praxi tak většina mých zážitků byla o lagujícím pobíhání po rozmazané mapě, kde jsem se snažil získat cenný loot, abych záhy zemřel rukou člověka, kterého jsem ani neměl šanci zahlédnout. Klaním se schopnostem některých hráčů, zjevných polobohů mezi námi, v prachu se válejícími ubožáky. Nedokážu vám slovy popsat pocity triumfu, když se mi v jednom deathmatchovém utkání podařilo v rychlém sledu zabít tři protivníky bez toho, abych sám přišel o život. V tu chvíli jsem si připadal jako božský vítr, jako Elvis, jako J. Robert Oppenheimer – stal jsem se na okamžik Smrtí, ničitelem světů. Ten pocit bohužel velmi promptně ukončila jakási nula ze dna žebříčku.
Pokusil jsem se na to tedy jít od lesa a místo handheldového režimu hrát normálně na televizi s Pro Controllerem. Ovládání to mírně zlepšilo, i když tuhost zapříčiněná nedostatečnou snímkovací frekvencí zůstala.
Co naopak vzrostlo, byla míra znechucení nad rozmazaným vizuálem, kterému 65“ úhlopříčka učinila medvědí službu. Vigor se tak připojil po bok titulů, jako je Doom z roku 2016, Wolfenstein II nebo třeba Saint‘s Row 4. Ano, při hraní na velké obrazovce je to o něco lepší. Ale síla a kouzlo Switche přeci tkví především v mobilitě, proto mu dokážeme odpustit jistá technická omezení. A praxe dokázala, že i s velmi kompromisní výbavou lze čarovat. Už jste slyšeli o portu třetího Zaklínače? Nebo, ať nežeru, třeba Skyrimu?
Drtivou většinu svých znalostí o Vigoru jsem tak načerpal z xboxové verze, která na zmiňované problémy netrpí a vlastně jsem se u ní dobře bavil. Jenže ta momentálně nemá hlavu na špalku. Ony tři body, které dávám Vigoru na Switchi, jsou za ty tři padlé hráče, kteří mi na okamžik poskytli ten opojný dojem neporazitelnosti.
Je dost dobře možné, že se Bohemii Interactive podaří časem vychytat Vigoru blechy z kožichu a je také pravda, že až se za nějaký čas hra překlopí do free-to-play modelu, bude možno na ni pohlížet o hodně smířlivější optikou. V tuto chvíli bych ale autorům doporučil zaměřit se spíš na verzi pro Xbox, která má daleko větší šanci zaujmout.
