Původně filmový publicista, který se přeorientoval na hry. Mohl by se tu rozepisovat o všech časopisech, a webech, kde působil, ale to by bylo na půl hodiny čtení. Hlavní je, že před deseti lety našel v Games.cz v pod vedením Petra Poláčka projekt svého srdce. Čas plynul a nyní jej řídí především s pomocí znalostí nabytých z titulů jako Football Manager, Total War a Crusader Kings 2. Vždy se snaží vidět sklenici poloplnou, ale zároveň má pro jistotu připravenou čutoru, kdyby tomu tak nebylo. Mohli bychom tu i sáhodlouze vypisovat, co vše ho baví a tvoří jeho život, ale žijeme v moderní době a v tomto případě si vystačíme s formou tagů:

RPG – historie – strategie – Malaz – Blízký východ – Írán – Japonsko – kyberpunk – napoleonika – knihy – antika – káva – whisky – MMA – fotbal – Příbram – utrpení – víc kávy – víc whisky – Fallout – Mass Effect – Harry Dresden – Gemmell – Warhammer 40,000 – Cornwall – Cornwell – Final Fantasy – Alan Moore – střelba – CCG – VtM – The End.

Final Fantasy VII Remake – recenze

Jeden z nejslavnějších hrdinů (a s ním i jeden z nejikoničtějších záporáků) je zpět. Milované, kultovní a dnes již notně zubem času ohlodané JRPG Final Fantasy VII se konečně dočkalo vydání svého remaku. Krásného, moderního a také jen částečného přepracování, které za sebou určitě zanechá výraznou stopu kontroverze a hodně otázek.

Fire Emblem: Three Houses - recenze

Populární série především strategických RPG (SRPG) z japonských sopek a hájů se vrací. Poprvé na Nintendu Switch a opět s velkou parádou. Fire Emblem: Three Houses se přesunula na novou platformu, svou základní formulku jen trochu proměnila a přitom si pořád drží svůj tradičně vysoký standard.

Artifact – recenze aneb kasino vždy vyhrává

Strašně bych chtěl mít rád Artifact. Jeho základní taktická myšlenka je skvělá a systém, když funguje, představuje jednu z nejtaktičtějších, nejkomplexnějších karetních her na digitálním trhu (na tom reálném nic netrumfne VtES, nechť odpočívá v pokoji). Jenže Valve se rozhodlo vydat hru v takové formě a takovém stavu, že nad tím zůstává rozum stát. A z obrovského potenciálu zbývají frustrující trosky.

Valkyria Chronicles 4 - recenze

Původní Valkyria Chronicles pro mne představuje nejen jeden z nejlepších titulů, které vyšly na PS3, ale také jednu z nejoriginálnějších her, které se mi dostaly do ruky vůbec. Druhý díl na PSP měl dle mého pár mušek, trojka vyšla jen japonsky a odbočka jménem Revolution nemá s kouzlem Valkyria Chronicles nic společného. Takže oznámení čtyřky jsem bral jako skvělou zprávu a možnost vrátit se k výtečné hratelnosti na velkém monitoru.

Total War: Warhammer II - recenze

Při oznámení Total War: Warhammer II jsem měl dost ambivalentní pocity. Je sice hezké, že hra má přinést čtveřici ras, které v prvním dílu nebyly, ale vydání se mi zdálo příliš brzy po jedničce na to, aby zde byly vidět nějaké výraznější změny. Po pár hodinách se ale ukázalo, že jsem se pořádně mýlil. Creative Assembly totiž v dvojce předvádějí, že nejde o to, jaké máte kousky stavebnice, ale jak je použijete. 

Battle Brothers - recenze

Další hrob, další dělení pozůstalosti, další přemýšlení, jak zaplnit prázdné místo v řadě. A možná i prázdné místo v srdci, protože pod drnem teď leží hrdý praporečník Solonius. Tedy, jeho části, protože úplně všechny nešly po bitvě s orky identifikovat. Kdo další pozvedne prapor žoldnéřské kumpanie a vydá se s ním do bitvy? Svět Battle Brothers se totiž s nikým nemazlí a smrt hrozí na každém kroku nejen nováčkům, ale i bojem zoceleným veteránům. A mohlo by se stát i něco horšího… mohly by dojít peníze.

Warhammer 40 000: Dawn of War III - recenze

Ve zšeřelém pekle Acheronu práskají výstřely bolterů, zní výkřiky orků a do voxů směřovaná hlášení postupujících Adeptus Astartes. S neotřesitelným odhodláním se elita Impéria kryje za překážky a postupuje vpřed. Tam, kde jeden padne v nepřesné leč zuřivé palbě zelené hordy, nahradí jeho místo s lakonickým konstatováním jeden z bratrů, protože „oni nebudou znáti strachu“. I když se ztráta každého jednotlivce projeví na bojeschopnosti kapituly, mariňáci postupují… No, a přesně takový třetí díl Dawn of War není.

Nioh - recenze

Z nebohého uzlíčku, v němž byste jen těžko hledali člověka, vytékají poslední potůčky nevábné tekutiny a já mohu s klidem jít dál. Bylo to monstrum a jinak to nešlo… Tak skončil poslední člověk, který přede mnou řekl, že Nioh je kopie Dark Souls. A pokud si myslíte, že to beru příliš vážně, asi jste ještě Nioh nehráli a nepochopili, že ačkoliv se možná hra od studia Team Ninja odráží ze stejných základů, výsledek je v mnoha směrech velmi odlišný.

Tyranny - recenze

Jak se žije válečníkovi, kterého magická bouře odsoudila k životu uvnitř zbroje, z níž se až do smrti nedostane? Můžete si oblíbit psychopatickou vražedkyni? Kde leží hranice mezi zlem a prostým nezájmem o následky? A jde uprostřed války vůbec posuzovat, co je zlo, a co přirozený vývoj lidské povahy v extrémní situaci? Tvůrci od začátku deklarovali, že v Tyranny můžete hrát „za toho zlého,“ což je pravda. Příběh hry je ale naštěstí mnohem propracovanější a nesází na pouhé „teď vypálíme celou vesnici a budeme se u toho strašně zle smát.“

Battlefield 1 - recenze PC verze

První světová válka je ve hrách, pohříchu, opomíjená. Snad kvůli mylné představě, že šlo jen o válku zákopovou - tedy plazení se bahnem skrz ostnaté dráty pod palbou kulometného hnízda, to vše jen s vidinou pěti minut života nebo hrdinského obsazení další bahnité díry v zemi. V době sci-fi stříleček a zahlcení moderními konflikty se do prvního globálního konfliktu pustili tvůrci z DICE v Battlefield 1. A světe div se, zadařilo se!