Doposud největší, minimálně co do rozsahu mapy, DLC pro Crusader King III je tady a musím poznamenat, že jeho vydání takřka souběžně s velkou novinkou, jako je pátý díl Europy Universalis, není zrovna takticky dobrý plán ze strany Paradoxu. Za prvé nemám čas zmíněnou novověkou strategii recenzovat a za druhé nejspíš nebudu ani mít čas ji hrát, protože All Under Heaven pohltí desítky mých herních hodin i po vydání, což by vlastně mohlo sloužit jako verdikt.
Je ale třeba říct, že prostorově i obsahově nejnadupanější rozšíření zároveň nemusí být pro každého a umím si představit, že existuje jasně definovaný profil hráče, pro kterého nebude určené ani prostředí, kam se All Under Heaven vydává, ani herní mechanismy, jimiž jsou východoasijské státy svázané a zároveň specifické. Prostě a jednoduše, musíte mít zájem hrát za dané státy v jejich specifikách. Samozřejmě, můžete se rozhodnout pro klasické řešení a doplout do Číny s Haesteinnem a vysekat si do kontinentu kos svého severského štěstí. Jak ovšem rychle zjistíte, ono to není tak jednoduché, a to nejen proto, že místní státy mají opravdu hodně, hodně vojáků a hodně, hodně zdrojů.
A není to příliš, Antone Pavloviči?
Čeho si všimnete v první řadě, je rozšíření mapy, která ovšem bude větší i ve hrách lidí, kteří si DLC nekoupili díky příslušnému velkému updatu doprovázejícímu vydání. Ve výsledku ve hře najdete 2700 nových baronií, 41 nových kultur a 30 nových náboženství.
Co se týče toho posledního, tady se určitě najde prostor pro vylepšování a prohlubování jednotlivých věrouk, což patří k několika mým výtkám k jinak skvělému a působivému rozšíření. Popravdě, prvních pár hodin působí svět, jehož hranice se táhnou od Portugalska a západu Afriky až k Japonsku a Indonésii, až zastrašujícím dojmem. Nicméně, velké hřiště skýtá velký potenciál a po cca třiceti hodinách vidím, že jsem nahlédl pod první vrstvu téhle historické cibule, a to jsem ještě nezačal ani s bizarnějšími scénáři, jako je snaha o dobytí Číny za domorodé kmeny Tchaj-wanu.
Nový obsah se dělí na tři hlavní okruhy – Čínu s jejím extrémně byrokratickým systémem vlády, Japonsko ještě před revolucemi vrcholného středověku, kde se přetahují mocenské bloky v neustálé diplomaticko-ozbrojené válce-neválce, a jihovýchodní Asii, kde všemu dominuje nový státní útvar v podobě mandaly a víc než vazaly využíváte dobrovolné přispěvatele do své mocenské pokladničky. Na což mi, zcela na rovinu, prakticky nezbyl čas.
Důvodem je i fakt, že ačkoliv jsem k DLC sedal se zhruba 400 hodinami zkušeností z Crusader Kings III, při pohledu na systémy Číny a později Japonska jsem se musel začít spoustu systémů učit od základu a nevěděl, kam vlastně mám směřovat a co vlastně miliarda nových hodnot a pravidel znamená. Připadalo mi, že se učím úplně novou hru od začátku, a i když mne tenhle dojem po několika hodinách opustil, jak vysvitly tradiční prvky z předešlých verzí hry, pořád je hraní za nové státy z All Under Heaven velmi unikátní a extrémně specifické.
Bez zkoušky a razítka nejsi nic
Začal jsem u Číny, kde je nejvíc nových věcí a která působí jako výzva… a to jsem ještě nevěděl jaká. Čína, ať už se bavíme o kterémkoliv z tří kampaňových začátků (pořád ale můžete začít kdykoliv, kdekoliv), je do sebe zahleděný elitářský monolit. Mocný, absurdně byrokratický systém, kde má své jisté jen císař a vše je závislé na jeho rozhodnutí, respektive na vlivu, který projektuje skrze své ministry. Dědičné území? Zapomeňte. Stará dobrá expanze mečem? Zapomeňte, skoro. Vše se řídí podle úžasného vynálezu státních zkoušek, pěkně dle principů konfuciánství, a podle toho, jak kdo uspěje, si povede jeho kariéra. Čína je meritokracie na druhou, ostatně jedna z unikátních „měn“ pro tento typ vlády je právě Merit, cennější než peníze.
Komu se daří postupovat v rámci zkoušek, zajišťuje si místo ve vyšší, bohatší, mocnější provincii a silnější státní funkci. Hodně rychle jsem se naučil na vše dívat zcela odlišně od evropské politiky. Principy, které vám dávaly jistotu, tedy mocná vlastní armáda, snaha o zisk kvalitního území, balancování na hraně rozpadu kvůli dědickému právu, tu prostě neplatí.
Platí tu záznamy o vašich úspěších a případně vaše snaha se vetřít tam, kam potřebujete. Nemalá část vztahů v rámci Číny je diplomatická, kdy ruka ruku myje a investice se může vrátit s desetiletým zpožděním. Pokud jste četli Pratchettovy Zajímavé časy, kde často o postupu do důležité vojenské pozice rozhodovalo, jak hezkou někdo napsal báseň, jste doma!
Ačkoliv by se zdálo, že tohle musí vést k nevyhnutelné zkáze, opak je pravdou. Čína je obrovský blok, svět ve světě, kde se umí přetahování o ministerská křesla rychle obrátit proti narušiteli. A v tu chvíli i v raných fázích hry jednotliví provinční guvernéři mohou vyčarovat kolem 50 tisíc vojáků, pravda, někdy pochybné kvality, takže jakýkoliv slabší agresor se raději půjde poohlédnout po snadnější kořisti. Pro vojenské guvernéry (pak jsou tu ještě civilní) je často největším povyražením válčení s pravidelnými povstáními rolníků, kdy musíte čas od času rozsekat 5 až 50 tisíci drnohryzů, kteří si zase stěžují, že je hlad, bída, a tak dále, čímž otravují nebeského císaře.
Už jsi dnes porazil svého sedláka?
Teoreticky se můžete pouštět i do pohraničních válek nebo vnitrostátních bojů, ale většinou se vám to nevyplatí. Území vám nezůstává, je přidělováno. Peníze plynou z přiděleného území a ve chvíli, kdy dostanete provincii odpovídající významem království, máte dost na zajištění svého putovního dvora, a dokonce občas vložíte peníze do provinční pokladny, která je nyní oddělená. A také dobývat cokoliv v Číně je peklo, protože je poseta absurdně silnými pevnostmi.
Nejvíce ovlivňují územní celistvost Číny dynastické cykly, které na první pohled připomínají můj neoblíbený systém změny období z Fate of Iberia. Naštěstí, tentokrát je tohle neustálé otáčení kola osudu jasně vysvětlené a hlavně ovlivnitelné. V rámci Číny se vytváří politické bloky, které mají za cíl rozvoj Číny, bez expanze, reálnou územní expanzi, podporu stávající dynastie tak, jak je, nebo konzervativní, které se obrací k rodinným hodnotám a umenšuje celý byrokratický závod.
Můžete se přidat kamkoliv a právě politické bloky společně s tím, co se děje ve světě (vypálení čínského města, mor, postavení prospěšných budov nebo nově masivních projektů atd.), postupně mohou vést k tomu, že se dynastický cyklus změní. Teoreticky nejvýbušnější je éra Divize, tedy rozdělení, kdy se zhroutí celý stát, vzniknou nástupnické říše a každý kope sám za sebe. Vždy víte, kam časy směřují a vždy se můžete snažit s tím aktivně něco dělat, ať už vám jde o mír, nebo naopak o chaos.
Jedním z procesů, jak měnit sílu bloků, jsou debaty. V Číně vás ani tak neužije na lovy, turnaje a podobné kratochvíle, nejdůležitější jsou učené debaty, kdy můžete získávat politickou moc pro sebe nebo svůj blok, a naopak oslabovat ten, kterému opravdu nepřejete úspěch. Popravdě jsem miloval a nesnášel okamžiky, kdy pro zajištění bezpečné expanze musel můj vládce, který se k mávání kopím donutil studovat i Konfucia v míře větší než malé, musel potýkat se sebežerskými filosofy, zatímco jsem měl potřebu křičet, že se nám za humny připravuje padesát tisíc Mongolů a nárazníkový pás jinak silných Džurčenů je nezastaví. Tohle je opravdu odlišný styl hry, než když podesáté obnovujete Svatou říši římskou.
Zkoušky jsou sázka všeho na jednu kartu
Stejně tak zábavné byly přípravy na státní zkoušky, kdy se opravdu rozhodovalo o všem. Tím spíš, že opakovaně složit státní zkoušky pro postup výš mohou jen ti, kdo neslouží jako guvernéři provincií, a tak jsem se musel vzdát velmi teplého místečka, s nuzným rozpočtem vsadit vše na jednu kartu a doufat, že neskončím jako hrdina budoucí soulsovky Black Myth: Zhon Kui, kterému zkouška nevyšla a on si rozbil hlavu o zeď paláce. Rodina, která přišla o zázemí hezké a bezpečné provincie, mě musela nesnášet.
Ale vše se v dobré obrátilo. Ve zkouškách jsem, velmi nečekaně, zabodoval, což mne posunulo na nejvyšší příčky v rámci čekatelství. Nejprve jsem dostal nuznou, pohraniční provincii, která se nemohla rovnat Hunanu, jenž jsem opustil, ale stačilo očernit kandidáta na mnohem větší provincii na jihu, dostat se před něj a čekat, až stařík, který vládl, zemře. Hurá! Trvalo to jen šest let!
Popravdě jsem mohl sáhnout i k vraždám a pročišťování cesty k moci přímější cestou, ale v Číně je třeba být opatrný, protože vztahy mezi rodinami mohou váš postup rozbít hodně rychle. Mimochodem, rodina mě opět nenávidí, protože své potomky posílám na zkoušky od raného věku a když je neudělají, dostanou pořádnou dávku stresu. Ale je to pro jejich dobro!
Máme rádi císaře, moc se nebrání
Japonsko, to je zase zcela jiný příběh. Na jednu stranu je místní systém v mnoha věcech přímočařejší, na druhou je pořád hodně vzdálený standardní feudální hře. V čele sice stojí formálně císař, ale veškerou moc drží jeho regent, kampaku. K tomu tu může být i šógun a dva nové typy vlády – administrativní ricurjó, která směřuje k byrokratickému nabytí moci a třeba i převzetí role kampaku, a vojenská sórjó, kde spíše směřujete k šógunátu.
Vše se ale točí kolem mocenských bloků vytvořených rodinami, které reálně spolu s kampakuem vládnou. Bloky jsou pravým zdrojem síly mimo nejvyšší vrstvu a velká část se odehrává na diplomatické úrovni, protože válka je až posledním krokem v případě krize.
Jednou jsem se na začátku pokusil expandovat na úkor menšího rodu a velmi rychle narazil na řadu problémů. V první řadě, Japonsko se svými všudypřítomnými horami je na tažení pěkně nehostinné. Následně, alianční systém má mnohem víc nuancí a nějaké „a teď se my tři spojíme na tohohle jednoho“ tolik nefunguje. Obránce často vytáhne z kapsy silné fortifikace, skvělé bonusy pro jednotky a v neposlední řadě spojence ze svého bloku, který představuje i defenzivní pakt.
Ve finále tak musíte hrát hodně na politickou notu a pokud se vám chce expandovat, dívejte se spíše směrem na Hokkaidó, kam ještě moc císaře, tedy spíše kampaku, nesahá. Popravdě, jak je Japonsko v silné izolaci a hraje samo na sebe, trvá opravdu dlouho, pokud se chcete vrhnout na expanzi na západ. Samozřejmě, vše můžete víc ovlivnit, pokud začnete hrát rovnou za císaře, zkusíte obnovit reálnou moc trůnu a pak vrhnout veškerou sílu Japonska na… třeba Koreu. Ale to už je na vás a na tom, jakým směrem se budete chtít vydat a experimentovat.
Ne všechno je nefritově zelené
Ze vší téhle unikátnosti a specifik mám radost, ale zároveň odhalují i některé nedostatky All Under Heaven. V první řadě, je mnohem obtížnější začít v těchto oblastech novou hru a extrémně experimentovat. Klasika, kdy po mnoha odehraných kampaních v Evropě není problém vzít libovolného vladaře, udělat velký bordel a totálně přepsat pravidla a historii, tu skoro neexistuje.
K radikálním změnám se musíte propracovat a všechny systémy stojí na tom, že jsou vůči změně odolné a mají vlastní obranné mechanismy. Neznamená to, že jich nemůžete dosáhnout, ale trvá to. Pokud se chcete vydat dobýt celý svět za Čínu, bude to dlouhý a náročný proces. Japonsko na tom bude ještě hůř, protože má jako první body kontaktu právě Čínu. Není problém čekat na dočasné zhroucení čínského systému a vyzobat odštěpené státy, ale jakmile se nebeský mandát dá do kupy, máte na krku vyčerpávající a náročnou válku proti pomalé, ale obtížně zastavitelné mašinerii.
Další výtka směřuje k tomu, že si Paradox ukousl pořádné sousto. Kdyby vydal DLC, které se věnuje jen Číně, sotva by mu to někdo mohl vyčítat. Přidání tří tematických okruhů, které si v ničem nezadají s Byzancí a jejím DLC, si vybírá daň na hloubce některých systémů. Některé vás praští do očí hned. Třeba události, které se dějí při zkouškách, když jste jen přísedící, se trestuhodně opakují a brzy nemáte na roleplay chuť a jen odklikáváte, jak dobře namícháte tuš. Aspoň to netrvá tak dlouho jako otravné korunovace…
Jdu si zahrát na paní na úřadě
Některé sousední státy by si zasloužily víc péče a propracování. Pokud jste fanoušci Koreje, jejich polovičatý nový meritokratický systém vás moc neuspokojí. Také by se slušelo víc prokreslit jednotlivá náboženství, kde jsou především některé extrémní formy buddhismu dost bezkrevné a nudné. Nakonec je vám skoro jedno, jakou formu kdo uctívá, samozřejmě pokud nejedete hardcore roleplay, který je podle mě v tomto DLC velmi podstatný. Bez něj v některých fázích opravdu jen vybíráte optimální volby a čekáte na vytouženou možnost nějak pohnout s mocenskými bloky.
V neposlední řadě bych pak asi kompletně předělal systém Hedvábné stezky, který mi víc evokuje systémy z Europy Universalis. Příliš abstraktní pojetí vám sice hezky ukazuje, kudy stezka vede a kdo z ní co může mít (Je libo granáty? Počkejte si, nebo buďte směrem ke stezce politicky aktivnější...), na druhou je to podivný hybrid ve srovnání s tím, kdy řešíte, jestli váš potomek bude nadále rozežraný nebo jestli nepřijde císař na to, že si ulíváte stranou penízky z provinční pokladny. Stejně tak bych rád viděl více nápaditých interakcí v rámci nového vztahu mistra a žáka, který funguje v Číně.
Na druhou stranu musím jedním dechem dodat, že v rozšíření existuje řada prvků, které mne potěšily jen tím, že existují. Mongolové mohou vytvořit při invazi do Číny hned dva odlišné systémy, které jsou šité na míru právě dynastii Jüan a kompletně překopou pravidla, podle kterých se v Číně hraje (což se stalo i v reálu).
Kampaně vás opravdu dokáží pohltit svými specifiky, kdy začnete uvažovat v intencích daných pravidel a nepřemýšlíte nad tím, jak získat co nejvíc bodíků, a nežehráte, že tu nejde najednou vytvořit superstát, který celou Asii přebarví. Tedy pokud nepatříte mezi minmaxery, kteří to podle mě zvládnou i tak, ale to není styl hry, který mi konvenuje.
Nekonečné možnosti
Ve výsledku nemám problém tohle DLC doporučit takřka všem, protože jde o možná největší rozšíření z hlediska odlišných mechanismů, herního stylu i rozsahu území. Zároveň ale musíte tohle všechno chtít a netoužit jen po tradiční hratelnosti s lokálními odlišnostmi, protože pak vás nemůže All Under Heaven zcela oslovit. Nicméně, já se jdu ponořit do pravidel chrámů Angkor Vatu a následně vezmu na výlet Haeisteinna, a pak ten Tchaj-wan, a pak odplata Ainů na Hokkaidu, a pak…