GreedFall – recenze

Mám rád pavouky. Dělají záslužnou práci, ale málokdo je umí ocenit. Jakmile se mi nějaký objeví v domě, hned se ho snažím zachránit před některým z panikařících členů domácnosti a pustit nebohé stvoření ven. Pavouci si zaslouží pochopení a uznání, a přesně takhle se snažím stavět i ke studiu Spiders, autorům nepříliš povedených her jako Technomancer nebo Bound by Flame. Tentokrát se rozhodli opustit jim dobře známé prostředí Marsu a vyměnit je za viktoriánské fantasy, s nímž chtějí onoho uznání dosáhnout i u širší veřejnosti.

Judgment – recenze

Duchovní nástupce série Yakuza se ještě ani nedostal na anglofonní trh, a už museli autoři hasit nepříjemný problém, který se objevil v březnu letošního roku. Představitel jedné ze záporných postav Pierre Taki byl totiž zadržen policií kvůli užívání kokainu a jeho postava Kjohei Hamura se tak dočkala menšího faceliftu a také nového dabéra, s nímž se Judgement právě dostavil na západní trh. V červenci se ho dočká i Japonsko, v němž byla do té doby hra stažena z prodejů. Nutno říct, že pokud jste Japonec a nestihli jste si hru pořídit před stažením z prodeje, měli jste řádný důvod prolévat slzy ve velkém. Soud nad Judgmentem začíná!

Left Alive – recenze

Left Alive je nejlepším kandidátem na nejhorší hru roku 2019. Je až s podivem, že se pod ni Square Enix podepsalo a vypustilo ji na světlo světa ve stavu, v jakém se právě nachází. Zvlášť, když koncem loňského roku vydalo jiný paskvil pod názvem The Quiet Man, který v porovnání s Left Alive najednou vypadá jako mnohem lepší hra.

Onimusha: Warlords – recenze

Nadpřirozenem propletená historická fikce Onimusha letos slaví osmnácté narozeniny. Čerstvě plnoletý titul Onimusha: Warlords stál na začátku pěti her vydaných ve čtyřech letech, po nichž následovalo ještě jedno pokračování v roce 2006. Po roce 2012, v němž vyšla prohlížečová hříčka Onimusha Soul, se pak po celé sérii definitivně slehla zem. Až do letoška, kdy se na PS4 objevil HD remaster prvního dobrodružství samuraje Samanosuke Akečiho.

Overkill‘s The Walking Dead - recenze

Když se licenční hry ujme zkušené a schopné studio, může se z ní vyklubat klenot, kterým je letošní Spider-Man. I známí harcovníci však mohou selhat a zařadit se tak vedle nesčetně dalších, kteří si na oblíbených značkách vylámali zuby – Overkill‘s The Walking Dead je toho bohužel důkazem.

Darksiders III - recenze

Takhle dlouhé intro je jako stvořené pro ztrátu pozornosti. Tuhle cimrmanovskou parafrázi jsem si říkal několikrát během asi tříminutového úvodu vedeného neuvěřitelně monotónním hlasem, který se snaží zasvětit hráče do Darksiders III. Pokud si dáte tu trpělivost a budete správně rozeznávat jednotlivá slova ztracená v absurdně hlubokém hlase, dozvíte se něco málo o čtyřech jezdcích Apokalypsy, vedoucí úloze Charred Council a především o velice netrpělivé jezdkyni Fury, se kterou se pustíte do záchrany lidstva.

Hitman 2 – recenze

V mém světě se věhlasný Agent 47 vždycky držel svých předností. V drtivé většině případů mi totiž velmi elegantně zmizel z dohledu a o tom, že je zrovna na trhu nový díl, jsem se dozvěděl s větším či menším časovým odstupem. Druhý díl restartované série ale šlo přehlédnout jen těžko díky silné marketingové kampani, do které byl zapojen i Sean Bean. Toho si v další umírací scéně prostě nikdo nechce nechat ujít. Pak už to šlo rychle, a než jsem se nadál, přirazil můj malý člun k rozkošné vilce na pobřeží.

Fist of the North Star: Lost Paradise – recenze

Kultovní osmdesátková manga Fist of the North Star již napříč lety ožila nejen v podobě anime a filmů, ale také prostřednictvím mnoha ne zrovna povedených her. Tentokrát se však dobrodružství nezdolného bojovníka poznamenaného sedmi jizvami ujalo studio, které má na svědomí sérii Yakuza, a výsledek opravdu stojí za to.

Assassin’s Creed Odyssey – recenze

Až do nedávna každý podzim znamenal příchod minimálně jedné iterace Assassin’s Creed. Egyptské Origins po roční pauze příjemně překvapily, ale stále působily relativně tradičně, s Odyssey se však tvůrci vydali do mnohem méně probádaných vod plných příběhových rozhodnutí a rozvíjení RPG prvků. A triér!

Valkyria Chronicles 4 - recenze

Původní Valkyria Chronicles pro mne představuje nejen jeden z nejlepších titulů, které vyšly na PS3, ale také jednu z nejoriginálnějších her, které se mi dostaly do ruky vůbec. Druhý díl na PSP měl dle mého pár mušek, trojka vyšla jen japonsky a odbočka jménem Revolution nemá s kouzlem Valkyria Chronicles nic společného. Takže oznámení čtyřky jsem bral jako skvělou zprávu a možnost vrátit se k výtečné hratelnosti na velkém monitoru.

Shenmue I & II – recenze

Téměř před dvěma dekádami se objevila hra, která následující vývoj herního průmyslu ovlivnila možná víc, než by si mnozí mysleli. Netradiční, v mnoha ohledech revoluční, poutavá, výpravná, ale i frustrující a pro mnohé nepochopitelná – taková byla japonská Shenmue. Nyní se vrací na naše obrazovky v prakticky nezměněné podobě společně s druhým dílem, aby si oba skvosty mohli užít i dnešní hráči. Otázkou ovšem zůstává, zda je dokážou náležitě ocenit.

Yakuza Kiwami 2 - recenze

Takovou úrodu, jakou zažívají hráči japonské série her Yakuza, by ocenili v současné době snad všichni. Jak na běžícím pásu totiž vycházejí nové nebo předělané hry ze světa japonské mafie a jedna vedle druhé dělají sérii skvělé jméno. A tak zatímco svět čeká na novou značku tvůrců série, na níž prý pracují, je hráčům předložen alespoň remake druhého dílu - Yakuza Kiwami 2. A jde o remake s velkým R.

Sonic Mania Plus – recenze

Loňský návrat klasické arkádové hry ze starých konzolí od Segy sklidil úspěch na všech frontách. Sonic Mania zachovala původní tvář ježka Sonica a přitom do základu dokázala zamíchat mnoho novinek a moderních prvků tak, že jste chvílemi ani netušili, co je původní a co je nové. Hra díky tomu nebrnkala jenom na strunu nostalgie, ale přinesla potřebný přesah a hodnotu také pro mnohem mladší hráče.

Onrush – recenze

Onrush je štěstí v neštěstí. Sony si pořádnou závodní arkádu prostě udělat neumí a po vadnoucím MotorStormu a neustále odkládaném Driveclubu se Evolution Studios nakonec zbavila. Naštěstí přispěchali Codemasters, schopné vývojáře koupili a výsledkem je Onrush. Zběsilá arkádová akce, která vám hned na začátku řekne to nejdůležitější, co o ní potřebujete vědět: tohle nejsou závody.

Dark Souls: Remastered - recenze

Remaster „souls titulu“, který zpopularizoval žánr, zní zcela logicky. Ostatně hráči si jej svého času pomocí petice dokonce vyřvali vedle konzolí také na PC, a není tedy důvod pochybovat, že by i následující generace chtěla navštívit zemi Lordran, v níž se ono notoricky obtížné dobrodružství Dark Souls odehrává. Má ale smysl remaster kupovat, pokud již vlastníte původní hru?

Yakuza 6: The Song of Life - recenze

Téměř rok a půl musel anglicky mluvící svět čekat na závěrečnou epizodu populární série o japonské mafii s názvem Yakuza 6: The Song of Life. Od svého vzniku v roce 2005 ušla Yakuza dlouhou cestu, na níž si vyzkoušela nejrůznější herní prvky, varianty otevřeného světa, střídající se charaktery. Prostě všechno, co může natěšený hráč čekat. Je tak příznačné, se v závěru celé série hra zaměřuje na jednu postavu a nabízí hráčům až filmovou podívanou s velkým důrazem na vyprávění.

God of War – recenze

Se ztrátou milovaného člověka se každý z nás vyrovnává jinak. Někdo se uzavře do sebe, někdo odcestuje do dalekých krajin a někdo pocítí zoufalou touhu vylít si zlost na všem a na všech okolo. Z předchozích zkušeností by se dalo předpokládat, že v případě zuřivého řeckého boha války Krata to bude ta poslední možnost. Ovšem, časy i bohové se mění. A u notně vyčpělého tématu původních God of War v nové hře naštěstí k lepšímu.

Extinction - recenze

Za Extinction stojí studio Iron Galaxy, které má mimo jiné na svědomí veškerý post-launchový obsah do znovuzrozené bojovky Killer Instinct. Logicky tedy čekáte, že akční hopsačka postavená na boji zblízka vyroste z hlubokých kořenů a z lásky k žánru. Extinction nicméně selhává snad ve všech ohledech a namísto zábavné řežby nabízí neustále se opakující nudu.

Far Cry 5 – recenze

Hodnotit většinu nových her od Ubisoftu je zapeklitý oříšek. Ať už zahalení v kápi šplháte na osmdesátou věž, nebo s kulometem a raketometem osvobozujete stý padesátý nepřátelský tábor, vždycky to bývá zábava – jenže taková povědomá. Kdyby tyhle hry existovaly ve vakuu, kdyby je nebylo možné přirovnávat k jejich předchůdcům, nejspíš by pravidelně vyhrávaly ocenění za nejlepší hru roku. Ovšem takové vakuum neexistuje, a porovnávat se musí i v případě Far Cry 5.