Weird West – recenze skutečně podivuhodného westernu
Vzhůru na Divnoký západ
Mass Effect Legendary Edition – kolektivní recenze remasteru sci-fi trilogie
Skupinové hodnocení Shepardů
Persona 5 Royal – recenze
Hnulo se v něm svědomí. I když, něco mi říká, že to nebylo svědomí. Byla to moje skupinka zlodějíčků, jejichž cílem není nic menšího než snaha změnit lidská srdce k lepšímu a přinutit i ty největší zlosyny ke zpytování svých činů. Persona 5 by se mohla jevit jako simulátor života japonského studenta s nějakými těmi tahovými souboji, ale ve skutečnosti jde o neuvěřitelně atraktivní cestu do hlubin lidského vědomí okořeněnou tím správným japonským bizárem.
The Outer Worlds – recenze
Před dávnými časy, v jedné předaleké galaxii se zrodil nový Fallout. A nebyl to ledajaký Fallout. Pocházel z dílny autorů Knights of the Old Republic II, South Park: The Stick of Truth a Tyranny. Ale všichni jsme byli zrazeni. The Outer Worlds totiž vůbec není nový díl postapokalyptické série od (v tuhle chvíli) Bethesdy, i když se v mnoha ohledech opravdu tváří jako zrušený projekt navazující koncepčně na Fallout: New Vegas. Jen je zcela originální ve svém zasazení.
Warsaw - recenze
Svým vizuálem se tahové RPG z druhé světové války Warsaw na první pohled vykrádá roguelike klasiku Darkest Dungeon. Kvalitou se jí však bohužel nevyrovná, neboť do ní vývojáři zapomněli vedle několika mála zajímavých nápadů zakomponovat také zábavný příběh či uspokojivé mechaniky.
GreedFall – recenze
Mám rád pavouky. Dělají záslužnou práci, ale málokdo je umí ocenit. Jakmile se mi nějaký objeví v domě, hned se ho snažím zachránit před některým z panikařících členů domácnosti a pustit nebohé stvoření ven. Pavouci si zaslouží pochopení a uznání, a přesně takhle se snažím stavět i ke studiu Spiders, autorům nepříliš povedených her jako Technomancer nebo Bound by Flame. Tentokrát se rozhodli opustit jim dobře známé prostředí Marsu a vyměnit je za viktoriánské fantasy, s nímž chtějí onoho uznání dosáhnout i u širší veřejnosti.
Darksiders III - recenze
Takhle dlouhé intro je jako stvořené pro ztrátu pozornosti. Tuhle cimrmanovskou parafrázi jsem si říkal několikrát během asi tříminutového úvodu vedeného neuvěřitelně monotónním hlasem, který se snaží zasvětit hráče do Darksiders III. Pokud si dáte tu trpělivost a budete správně rozeznávat jednotlivá slova ztracená v absurdně hlubokém hlase, dozvíte se něco málo o čtyřech jezdcích Apokalypsy, vedoucí úloze Charred Council a především o velice netrpělivé jezdkyni Fury, se kterou se pustíte do záchrany lidstva.
Call of Cthulhu - recenze
Studio Cyanide, které můžete znát díky videoherní adaptaci Blood Bowlu nebo skrze dobrodružství gobliního tichošlápka Styxe, se rozhodlo zařadit se svým zpracováním Call of Cthulhu do nekonečného zástupu vývojářů těžících z díla H. P. Lovecrafta. Povedlo se mu povznést se nad zvučné jméno kultovního autora a skrývá se za líbivými sliby o strachu a Prastarých také dobrá hra?
Valkyria Chronicles 4 - recenze
Původní Valkyria Chronicles pro mne představuje nejen jeden z nejlepších titulů, které vyšly na PS3, ale také jednu z nejoriginálnějších her, které se mi dostaly do ruky vůbec. Druhý díl na PSP měl dle mého pár mušek, trojka vyšla jen japonsky a odbočka jménem Revolution nemá s kouzlem Valkyria Chronicles nic společného. Takže oznámení čtyřky jsem bral jako skvělou zprávu a možnost vrátit se k výtečné hratelnosti na velkém monitoru.
Dark Souls: Remastered - recenze
Remaster „souls titulu“, který zpopularizoval žánr, zní zcela logicky. Ostatně hráči si jej svého času pomocí petice dokonce vyřvali vedle konzolí také na PC, a není tedy důvod pochybovat, že by i následující generace chtěla navštívit zemi Lordran, v níž se ono notoricky obtížné dobrodružství Dark Souls odehrává. Má ale smysl remaster kupovat, pokud již vlastníte původní hru?
Yakuza 6: The Song of Life - recenze
Téměř rok a půl musel anglicky mluvící svět čekat na závěrečnou epizodu populární série o japonské mafii s názvem Yakuza 6: The Song of Life. Od svého vzniku v roce 2005 ušla Yakuza dlouhou cestu, na níž si vyzkoušela nejrůznější herní prvky, varianty otevřeného světa, střídající se charaktery. Prostě všechno, co může natěšený hráč čekat. Je tak příznačné, se v závěru celé série hra zaměřuje na jednu postavu a nabízí hráčům až filmovou podívanou s velkým důrazem na vyprávění.
Nioh - recenze
Z nebohého uzlíčku, v němž byste jen těžko hledali člověka, vytékají poslední potůčky nevábné tekutiny a já mohu s klidem jít dál. Bylo to monstrum a jinak to nešlo… Tak skončil poslední člověk, který přede mnou řekl, že Nioh je kopie Dark Souls. A pokud si myslíte, že to beru příliš vážně, asi jste ještě Nioh nehráli a nepochopili, že ačkoliv se možná hra od studia Team Ninja odráží ze stejných základů, výsledek je v mnoha směrech velmi odlišný.
Final Fantasy XV - recenze
Jestliže někdy měla vzniknout ona bájná univerzální hra, která by plnila všechny sny hráčů napříč žánry, musel to být 15. díl ságy Final Fantasy - titul, který byl ve vývoji přes 10 let, během kterých prodělal několik restartů a proměn. Titul, který hráče konstantně dráždil parádními trailery, jež měly předznamenávat takřka příchod JRPG Krista, který náhle pozvedne žánr na úplně jinou úroveň. Nic takového se samozřejmě nestalo a někdo by dokonce i namítl, že oproti jiným AAA hrám Final Fantasy XV vyšla bez většího poprasku a v ničem ani nevyniká. V tom to ale je! FFXV totiž v ničem ani vyloženě nezklame, a onou pomyslnou univerzální hrou je do takové míry, že si v ní to své najde prakticky každý.
Salt and Sanctuary - recenze
Zatímco se zraky fanoušků nesmlouvavých, ale férových RPG upínají k vydání Dark Souls III, vyšla bez větších ovací pro PS4 (a časem snad i pro PC) hra Salt and Sanctuary. Jde o nemilosrdné a na soubojích založené akční RPG, které má ambice zapsat se do srdcí fanoušků Dark Souls nesmazatelnou čarou stejně, jako přiznaný vzor. A světe div se, Salt and Sanctuary se to opravdu daří, protože nejenom splňuje všechny předpoklady výborné hry, ale navíc přidává parádně stylizované zpracování a rozlehlý svět k objevování.
Divinity: Original Sin - Enhanced Edition - recenze
Divinity: Original Sin byla jednou z nejlepších her loňského roku. Hardcore nostalgiky vábila na pořádnou porci staromódního RPG zážitku, ale zároveň nabídla i řadu moderních prvků, aby byla přístupná i pro mladší hráče. Poskytla komplexní zážitek na desítky hodin, který z hráče dokázal vyždímat všechno a ještě trochu víc, ale hlavně neskutečně bavil. Tvůrci ze studia Larian se však rozhodli, že se svým výtvorem stále ještě nejsou spokojení, a výsledkem je Divinity: Original Sin - Enhanced Edition.
Bloodborne - recenze
YOU DIED. Ikonické heslo se vrací jako starý známý, kterého jste ale nikdy neměli rádi. Věrný své povaze vás atakuje s menší či větší frekvencí, až si nakonec přiznáte, že i když je vlastně otravný a symbolizuje vaši neschopnost, zároveň vás baví. Pro Souls hry typická hláška nechybí ani v Bloodborne, která přináší nový pohled Hidetaky Mijazakiho na žánr, jenž vytvořil a skrze novou hru se jej snaží více či méně pozměnit.