Královský nášup
Pokud jste hráli základní verzi Persony 5, moc dobře víte, že jde o obří hru, jejíž hlavní dějová linka zabere plus mínus sto hodin. Vylepšená verze Royal jde ještě dál a přidává obrovské množství nového obsahu, kterým je potřeba se prokousat.
Co je ovšem nejlepší? Vůbec jste nemuseli základní verzi hrát, abyste si mohli tuto královskou verzi zahrát a především užít. Všechno se totiž drží původní předlohy s tím rozdílem, že do hry ve vhodných chvílích vstupují nové nebo staronové postavy v nových rolích. Stejně tak se hráči můžou těšit na nové lokace a především na třetí semestr, který stráví na Shujin Academy a který zároveň dál rozvíjí příběhy všech hlavních postav.
Zatímco se všude kolem odehrávají zásadní události ovlivňující chod celého herního světa, vašimi problémy budou nekonečné starosti každodenního života dospívajících jedinců v Japonsku se všemi klady a zápory, které takový život přináší. Občas je dojem tak silný, že člověk úplně zapomene na to, že jde o životy fiktivních postav.
zdroj: Atlus
Labyrint srdce
Snažit se vměstnat do recenze maximum informací o Persona 5 Royal nebo i o samotné základní verzi a zároveň hráče nepřipravit o moment překvapení při objevování je nelehký úkol. Aby totiž finální hodnocení vpravo nahoře dávalo smysl, je potřeba začít v Personě utápět hodiny a dny.
Jde o nemilosrdně návykovou hru, která se vám po velmi pozvolném začátku začne dostávat pod kůži. Ujímáte se svého vlastního herního já, které bylo za dobrý skutek náležitě potrestáno vyšší mocí. V důsledku toho se vy, mladistvý delikvent, ocitáte v Tokiu jakožto student druhého ročníku elitní Shujinské akademie. Novým domovem je vám malá místnost nad kavárnou pěstouna Sojiro Sakury. Nikde ale nejste přímo doma a v nové škole vám dávají poskvrněnou minulost řádně sežrat.
Tak se stane, že se dostáváte do jiné úrovně bytí, takzvaných Paláců, v nichž se zhmotňují podoby lidí z reálného světa, například olympijského šampiona a tělocvikáře z vaší akademie. Jeho vidina světa je řádně pokroucená a on v ní sám sebe vidí jako svrchovaného krále a vládce všehomíra.
Podobnou fantazii uchováváme v podvědomí asi všichni, ale málokdo z nás ji projektuje do takové míry, že by okolí páchalo sebevraždu nebo bylo fyzicky, psychicky a sexuálně ponižováno. Člověk od japonské hry může čekat téměř cokoliv, ale když se prazvláštní bizár začne střídat s mrazivě vážnou tématikou zneužívání, ponižování a dalšími aspekty temných zákoutí lidské mysli, úsměv z tváře vymizí.
Příběh je základem Persony a je neskutečně zajímavé se pro jednou potýkat se skutečným zlem, s nímž se můžeme setkat v našem světě, i když ho ve hře potíráme pomocí světa fantaskního. Nosných témat přináší hra bezpočet a rozhodně nejde o žádnou veselou pohádku na dobrou noc.
Vykreslení hlavní postavy chycené ve víru děsivě důležitých událostí je krásně doplněno příběhy a osudy všech ostatních postav, na které při hraní narazíte. Každá si s sebou vláčí nějaký ten kříž a vlastně záleží jen na hráči, o koho se bude zajímat víc, či míň, protože času je tu po čertech málo. I když by člověk chtěl stíhat všechno, nemůže.
Alter ego
Jedním z mnoha přírůstků v Persona 5 Royal jsou noví důvěrníci. A všichni, nejen ti noví, mají k dispozici přepracované karty osobností (persony), které vám při budování vztahu propůjčují nové schopnosti.
Jedním z příkladů budiž Kasumi Yoshizawa, která je velkou obdivovatelkou hlavního hrdiny, členkou týmu a také důvěrnicí (Confidant), přičemž za navazování vztahu s touto roztomilou prvačkou vás hra odmění například tím, že se vyhnete obklíčení při přepadení v Paláci. Každá z postav, která se stává důvěrníkem, nabízí vlastní sadu výhod a dovedností tolik potřebných při průchodu hrou.
Získávat je můžete pouze tak, že s dotyčnými postavami trávíte čas a zlepšujete vzájemné vztahy. S tím, jak se po prvních asi dvaceti hodinách příběh opravdu rozjíždí a základní čtveřice hlavních členů týmu se rozroste o další, začnou růst i počty důvěrníků, jejichž persony chce člověk pěstovat, rozvíjet a zkoumat.
Pokud nechcete trávit hodiny na internetu studováním wikipedií a nejrůznějších příruček (nedoporučuju!), dočkáte se spousty překvapení i příjemných odměn za to, že investujete svůj drahocenný čas do té či oné postavy. A kdo ví, třeba se po prvním dohrání někdy vrátíte, abyste zkusili navázat lepší vztahy zase s někým jiným.
Komplexnost rozhodovacího procesu a plánování toho, jakým směrem se vydat, se promítá i do dalších aspektů hraní, například do samotných person. Co jsou to vlastně persony? Dalo by se o nich mluvit jako o duchovních průvodcích jednotlivých postav. Každý člen vašeho týmu v sobě svoji personu probudí. Může to být pirát, zloděj nebo milovnice Carmen a všechny vám propůjčují svoje nadpřirozené schopnosti při soubojích, o kterých ještě bude řeč.
Sotva jsem si stihl zvyknout na svoji úvodní personu, už jsem měl možnost rozšířit svoje portfolio o nová prapodivná stvoření chycená v Palácích. Stačí ale troška přesvědčování v rámci soubojů a při troše štěstí si můžete začít pěstovat i persony úplně nové. Nutno zdůraznit, že touto obrovskou výhodou disponuje pouze hlavní hrdina a persony zbytku svého týmu nemůžete měnit ani upravovat. A už vůbec ne chovat.
Uznávám, že slovo „chovat“ je možná nedobře zvolené, ale když jsem hledal v paměti nějaký podobně komplexní systém vývoje, napadli mě jen Pokémoni. V těch si také můžete vzít samičku a samečka dvou rozdílných druhů a spářit je za účelem zplození nového superpokémona schopného naučit se úplně nové dovednosti.
V Personě 5 to jde také, jen mnohem brutálnějším způsobem: popravou. Hráč díky Igorovi (průvodce všemi hrami série) a žalářnicím-dvojčatům ve Velvet Room může popravit dvě persony, aby se jejich smrtí uvolnila energie využitá ke vzniku persony nové.
Připadal jsem si jako za dob Velké francouzské revoluce, když jsem začal přicházet na chuť kouzlu poprav často roztomilých a nevinných person jen kvůli tomu, abych jejich smrtí stvořil něco nového, co jsem po chvíli zabil taky, abych zkusil vytvořit něco ještě epičtějšího.
zdroj: Atlus
Ruce vzhůru, gatě dolů! Tohle je přepadení!
Nedílnou součástí Persony 5 jsou i tahové souboje, kterých si člověk užije do sytosti při návštěvách Paláců i při honbě za menšími rybami v rámci takzvaných Mementos. Tam se vstupuje nezávisle na Palácích a odehrávají se v nich příběhově zásadní části hry. Bitky ale najdete v obou typech lokalit.
Po vzoru tradičních JRPG je i tady každý souboj tahový, v případě náročnějších střetnutí s bossy je rozdělený i na několik fází se zapojením zvláštních mechanik. Platí zde staré dobré pravidlo, které říká, že pokud máte v japonské hře pocit, že už je vše u konce, jste zhruba v polovině.
Autorům rozhodně musím přiznat originalitu, s níž se postavili k těm nejdůležitějším střetnutím, a nabízí tak hráčům perfektní bitvy, u nichž se člověk nemusí stydět za dvoje, troje (nebo vícero) opakování.
V partě složené z hlavního hrdiny a tří dalších členů vaší skupinky Phantom Thieves se pohybujete v rámci pečlivě vytvořených lokací volně až do chvíle, než narazíte na Stíny pohybující se v jednotlivých Palácích. Můžete získat počáteční výhodu provedením bezchybného přepadení, zahájit souboj prostým naběhnutím na nepřítele nebo si prohodit úvodní roli a stát se obětí obklíčení, což dává nepřátelům větší šanci vám pocuchat persony.
Stejně jako u všeho, co se týče Persony 5 a japonských her obecně, i tady by se dalo na souboje naběhnout s pořádným štosem tabulek do detailu popisujících jednotlivé nepřátele, jejich slabosti a odolnosti a také případné dialogy v případě, že chcete z nepřátel sražených na kolena získat předmět, peníze nebo samotnou personu. Souboje s řadovými nepřáteli se občas začnou zajídat, ale jakmile objevíte správnou kombinaci vlastních schopností a person, projedete jimi jako nůž máslem a zároveň se budete těšit na každou novou výzvu.
Za zmínku stojí i fakt, že se v páté Personě potkáte i se střelnými zbraněmi, které tvoří jen část arzenálu, jímž hratelné postavy disponují. Stejně jako můžete optimalizovat persony a jejich schopnosti, můžete vyladit i vlastní výstroj a výzbroj. Fantazii se ani tady meze nekladou a z vašich cest do airsoftového obchodu se stane denní chleba.
V soubojích jde především o hledání ideálního poměru speciálních útoků a klasických útoků zbraní, protože každý nepřítel má svoje odolnosti a slabosti. Skvělou věcí je možnost ochromit nepřítele a vrstvit na sebe útoky, což ovšem vyžaduje dobře sestavený tým, který pokrývá většinu typů poškození, kde nechybí oheň, led, elektřina nebo psychické útoky.
Všechny tyto typy poškození propůjčované personami stojí zdraví nebo ekvivalent herní many. Je proto důležité přinést si s sebou na bojové výpravy dostatek zásob na obnovování zdraví i many, abyste se nemuseli co chvíli vracet z průzkumu Paláce do reálného světa.
Student, ten tvrdej chleba má
Jeden by mohl mít pocit, že hrátky s personami, souboje a rozvíjení příběhu ke štěstí bohatě stačí, ale opak je pravdou. Persona 5 je opravdu obrovská hra a nabízí tolik vedlejších (a zároveň zásadních) aktivit, že běžný hráč prostě nebude vědět, kam dřív skočit. Pokud jste podobným hrami odkojeni, zvyknete si jistě rychle, ale pro běžné smrtelníky bude všechno, co není naskriptované, představovat obtížně překonatelné dilema.
Samotná hra vás nabádá, abyste se svými Phantom Thieves měnili svět k lepšímu, získávali podporu pro svou organizaci, ale zároveň na sebe zbytečně neupozorňovali. Proto byste měli vést příkladný život japonského studenta a stejně jako to platí v našem světě, věnovat se dostatečně sobě a svému okolí.
Proto je hlavní hrdina neustále na telefonu a průběžně může vybírat, co bude dělat. A jednou z aktivit, které můžete během volných odpolední a neděl vykonávat, je právě studium. Přiznám se, že jsem si po prvních testech připadal opravdu jako blbec, když jsem si nezapamatoval otázky z běžné školní docházky, a začal jsem tak pravidelně navštěvovat knihovnu.
Mimoto můžete nově zavítat třeba na šipky, do jazzového klubu, trénovat baseballové odpaly, chodit do posilovny, číst si, sledovat filmy, pomáhat v kavárně nebo se věnovat jedné z nepřeberného množství aktivit se svými důvěrníky. Všechno ovšem stojí peníze (příprava na mise v Palácích, nákupy zásob a podobně), takže jste motivováni dokonce i k tomu, abyste si našli brigádu.
Na internetu můžete dohledat bezpočet příruček pro optimalizaci volného času, protože dělat se toho dá opravdu neskutečně moc a na všechno zároveň čas nevystačí. Třeba takové odpoledne v parku se soukromou lékařkou/goth slečnou si člověk nechce nechat ujít už z principu, ale co všichni ti ostatní?
Miluj svoji personu, vrátí se ti to
Uff. Jak jsem zmiňoval na začátku, psát o Personě v nějakém uceleném textu je těžší, než by se zdálo. Je to objemná hra v každém ohledu a každou hodinu, kterou člověk v Tokiu i v Palácích z pokroucených duševních pohnutek a tužeb stráví, si bude užívat. Není to nejpřístupnější hra na světě a obzvlášť nováčci žánru budou ze začátku tápat a zpochybňovat svoje rozhodnutí vůbec s Personou 5 Royal začít. Nakonec ale nebudou litovat.
Obrovské množství textu je náležitě vykompenzováno nádherně lidskými příběhy a troufnu si tvrdit, že ve hře není jediný kousek textu nebo questu navíc. Všechno má svoje nezpochybnitelné místo a čas, aby to zapadlo do obrovské skládačky. Celý nový semestr, lokality, postavy a vůbec všechno, co verze Royal nabízí, celý zážitek ještě víc umocňuje.
Ačkoliv v Personě 5 utopíte naprosto absurdní množství času, užijete si každou minutu, protože takhle vážnou a zároveň hravou hru jen tak nenajdete. A i když se celou dobu během hraní a psaní recenze snažím přijít na objektivní důvod, proč hře nedat absolutní hodnocení, nezbývá mi než se vzdát a pokračovat v hraní. Tenhle souboj s herní závislostí jsem prohrál na plné čáře.
