The Outer Worlds – recenze

Před dávnými časy, v jedné předaleké galaxii se zrodil nový Fallout. A nebyl to ledajaký Fallout. Pocházel z dílny autorů Knights of the Old Republic II, South Park: The Stick of Truth a Tyranny. Ale všichni jsme byli zrazeni. The Outer Worlds totiž vůbec není nový díl postapokalyptické série od (v tuhle chvíli) Bethesdy, i když se v mnoha ohledech opravdu tváří jako zrušený projekt navazující koncepčně na Fallout: New Vegas. Jen je zcela originální ve svém zasazení.

Left Alive – recenze

Left Alive je nejlepším kandidátem na nejhorší hru roku 2019. Je až s podivem, že se pod ni Square Enix podepsalo a vypustilo ji na světlo světa ve stavu, v jakém se právě nachází. Zvlášť, když koncem loňského roku vydalo jiný paskvil pod názvem The Quiet Man, který v porovnání s Left Alive najednou vypadá jako mnohem lepší hra.

Detroit: Become Human – recenze

Přestože mám k zápletkám Davida Cage své výhrady, hry od studia Quantic Dream pro mě byly a budou srdeční záležitostí. A to navzdory častým kritickým hlasům, že víc než hry jsou to interaktivní filmy, na které se možná hezky dívá, ale s hraním mají pramálo společného. Naštěstí tu nejsem od toho, abych obhajovala definici toho opravdového hraní, ale proto, abych zhodnotila Detroit: Become Human.

Destiny 2 - recenze

Filmeček, filmeček a do třetice všeho dobrého ještě jedna předrenderovaná nádhera sršící břitkým humorem a osobitým audiovizuálním zpracováním. Ne, opravdu jste se nespletli a nečtete recenzi nové adventury či interaktivního filmu. Čtete recenzi Destiny 2, pokračování hry, která se mimo jiné proslavila absencí vyprávěného příběhu či nedostatkem obsahu. To vše je ale věcí minulosti, protože Destiny 2 povědomí o této značce od základu mění. Plnohodnotný příběh, nával parádního obsahu, opravené základní herní mechanismy. To vše a mnohem více na vás čeká v dlouhém dobrodružství, které přenáší hráče do promyšleného a strhujícího herního světa, jež nepřestane překvapovat ani po desítkách hodin.

Nex Machina - recenze

Žánr top-down stříleček je prastarý. Jeho kořeny sahají až do šedesátých let, kdy v roce 1962 Steve Russell vytvořil hru Spacewar!, dokonce ještě předtím, než Led Zeppelin nebo Pink Floyd natočili své nejslavnější desky. Historie videoher je zkrátka starší, než kam sahá povědomí řady lidí o nich. A top-down střílečky, proslavené nejvíc hrami jako Asteroids nebo Space Invaders, jsou žánrem, který tu s námi už nějaký ten pátek je. Má i v roce 2017 co nabídnout? Tvůrci Nex Machina jsou evidentně přesvědčeni, že ano.

Final Fantasy XV - recenze

Jestliže někdy měla vzniknout ona bájná univerzální hra, která by plnila všechny sny hráčů napříč žánry, musel to být 15. díl ságy Final Fantasy - titul, který byl ve vývoji přes 10 let, během kterých prodělal několik restartů a proměn. Titul, který hráče konstantně dráždil parádními trailery, jež měly předznamenávat takřka příchod JRPG Krista, který náhle pozvedne žánr na úplně jinou úroveň. Nic takového se samozřejmě nestalo a někdo by dokonce i namítl, že oproti jiným AAA hrám Final Fantasy XV vyšla bez většího poprasku a v ničem ani nevyniká. V tom to ale je! FFXV totiž v ničem ani vyloženě nezklame, a onou pomyslnou univerzální hrou je do takové míry, že si v ní to své najde prakticky každý.

Destiny: Rise of Iron - recenze

Už tomu bude skoro rok, co do Destiny přibyla větší porce obsahu v podobě datadisku The Taken King, který leccos opravil, mnohé změnil a udělal z Destiny fajn hru, která má své mouchy, ale konečně naplňuje původní vizi svých autorů. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem tehdy ve světle skvělého datadisku hře i přes očividné nedostatky prorokoval zářnou budoucnost. Jenže, co se nestalo, Bungie na úspěšný datadisk nenavázali a hráčům naordinovali roční obsahový půst, kdy občas smetli ze stolu jen pár drobků ve formě SRL a dalších menších aktivit, ale jinak nechali Destiny na pospas osudu. Nijak zvlášť hru nerozvíjeli a jen čekali. Nyní tak opět přicházejí s prosíkem a doufají, že je hráči zase vezmou na milost. Rise of Iron ovšem není Taken King a obsah DLC je maximálně obstojný, jako ostatně celá Destiny se všemi změnami, kterými od vydání prošla. DLC však hru jako celek nikam neposouvá, to je třeba říci hned na úvod.

Call of Duty: Black Ops III - recenze

Jestli je něco v herním průmyslu jisté, pak je to každoroční nálož vojenské akce v podání Call of Duty. Tedy série, která si kritiky za lpění na tradiční žánrové formě singleplayerového blockbusteru a hutného multiplayeru užila během posledních let více než dost. Pravda, částečně si za to může sama, protože poslední velká změna přišla snad s Modern Warfare. Někdy ale zkrátka není radno měnit to, co tak dlouho a nutno říci, že i úspěšně fungovalo. Může totiž vzniknout kočkopes s názvem Black Ops III, který popírá největší přednosti svých předchůdců a minovým polem očekávaní fandů i neutuchající kritiky kličkuje s takovou vervou, až zapomíná, čím vlastně chce být.

Soma - recenze

Mistři moderního hororu z Frictional Games se po pěti letech vrátili, aby na vás naložili další porci děsu, chaosu a beznaděje. Antarktické základny a středověké hrady nechali v Soma za sebou a tentokrát vás vezmou na výlet do budoucnosti. Povedlo se jim opět vytvořit jedinečný mrazivý zážitek, nebo už jejich konceptu dochází dech? Odpověď na tuhle otázku není snadná.

Life is Strange – recenze čtvrté epizody

Snad jste po konci minulé epizody stejně jako já tápali po tom, zda šlo něco udělat jinak a zdali šlo tomu tolik dramatickému cliffhangeru nějak předejít či snad jen zmírnit jeho následky, nicméně, prozatím to tak nevyznívá a nová epizoda začíná přesně tam, kde jsme před pár týdny s čelistmi mírně pokleslými skončili. Dalších detailů netřeba a raději bych kamkoli dále snad ani zabíhat nechtěl – mnozí jistě ještě nemají s epizodickým Life is Strange zkušenost a úkolem následujících řádků je podobné jedince přesvědčit, že možná dělají chybu. Těm přece nemohu cokoli z doposud tak bravurně vygradovaného příběhu prozrazovat.

Helldivers - recenze kooperativní řežby

Studio Arrowhead si mě s Magickou příliš nenaklonilo. Kdykoliv vzpomenu na kouzelnou top-down akci, postavenou na míchání elementů a magie, vybaví se mi akorát nefunkční multiplayer, hromady bugů a ztřeštěný humor. Od jejího vydání však uběhly už čtyři roky, takže jsem se rozhodl věřit, že se vývojáři poučili ze svých chyb a jejich nová hra bude lepší. Nutno říct, že jsem svou důvěru investoval správně.

Destiny - recenze

Destiny mě během nedávné bety okouzlila. Na pohled nádherně zpracovaný svět, zábavné akční mechanismy, slibně se tvářící příběhové pozadí a velký potenciál pro kooperaci. Destiny se zdála být láskou na pár let - beta byla příslibem, vlastně poupětem, z něhož se měl rozvinout nádherný květ, co dlouho neuvadá. A pak vyšla plná hra a v naprostém rozčarování jsem zjistil, že obsah bety odpovídal obsahu celé hry.

Wolfenstein: The New Order - recenze

Původně měla recenze začínat konstatováním, že Wolfenstein 3D stal na začátku naší zkušenosti se střílečkami a snad i s hrami obecně. Pak jsem si ale uvědomil, že je rok 2014 a od vydání pradědečka „doomovek“ uplynulo přes dvacet let. Kdepak, všichni jsme u Wolfa 3D nezačínali. Jakou roli tedy hraje pro vás mladší fakt, že vyšel nový Wolfenstein? Vztáhnete si The New Order k odkazu první hry a jejích následovníků? Nebo se značka přežila, vyčpěla a B.J. Blazkowicz se zmítá v agónii jako Duke Nukem se svým Forever?