Horizon Zero Dawn Complete Edition – recenze PC verze

Aloy se vrací a sluší jí to ještě víc

Cloudpunk – recenze kyberpunkové adventury v oblacích

Žijeme v kyberpunkovém věku. Na sklonku minulého listopadu se v deštivém Los Angeles v tichosti odehrál útěk skupinky replikantů, letošnímu roku zase dominuje stolní RPG Cyberpunk 2020. K oblíbeným vizím budoucnosti z 20. století neodmyslitelně patří létající auta, což je přesně něco, co osobně nebudete řídit v očekávaném zářijovém Cyberpunku 2077. Ale stojí na nich velká část Cloudpunku.

Gears Tactics – recenze překvapivě skvělé strategie

V herní branži existuje jedno nešťastné stigma: když se studio proslaví střílečkovou sérií, všichni od něj očekávají už jen střílečky a domnívají se, že nic jiného neumí. Samotní vývojáři se neradi nechávají takto zaškatulkovávat a historie už mnohokrát ukázala, že jde o nesmyslný předsudek. Vždyť i mistři RPG umějí shootery (Blizzard), i bohové gangsterek zvládají ping-pong (Rockstar) a i notoričtí akčňáci dokážou nečekaně dobré tahovky (Coalition/Splash Damage). A právě o jedné takové tahovce bude dnes řeč.

XCOM: Chimera Squad – recenze

Na XCOM 3 čekám jako na smilování, a tak jsem v redakci minulý týden s nadějí zadržel dech. Firaxis totiž najednou oznámili jakýsi XCOM: Chimera Squad s tím, že hra vychází zhruba za týden. Jenže to netrvalo dlouho a já zase vydechl, protože jsem si krátce po spuštění uvědomil, že tohle není ten XCOM, který hledám.

Doom Eternal – recenze

Je půlnoc a já konečně dohrál Doom Eternal. Po téměř 30 hodinách mám oči podlité krví, rozdrcená klávesnice kliká z posledního a těším se, že konečně ulehnu do nebeského klidu. Jenže ne a ne zabrat. Tepovku odhaduju na 100+ a mysl je stále ve střehu, připravena ve zlomku vteřiny uskočit, změnit směr, vystřelit, rozdrtit démonickou lebku. Hrát nového Dooma je do značné míry intenzivní workout. Pravda, bicáky, jako má Doomguy, nikomu před monitorem nenarostou, ale frenetická akce rozpumpuje váš organismus a nedá vám spát. Doslova.

Beautiful Desolation – recenze

V izometrické adventuře Beautiful Desolation se cestuje až na konec světa a do skonání věků. V ozvěnách budoucnosti vznikla podivuhodná krajina s bizarními obyvateli a lákavými existenčními paradoxy. Kořením umělecké sci-fi hry je nelineární příběh, její slabinou přímočaré questy a váhavější interface. Milovníci interaktivní výstřednosti si každopádně přijdou na své.

Journey to the Savage Planet – recenze

Humorná first-person akční adventura Journey to the Savage Planet od Typhoon Studios vám předvede, že motivací ke snaze najít nový domov pro lidstvo opravdu nemusí být touha zachránit náš druh, zapsat se do historie, rozšířit obzory či podobné vyšší cíle. Úplně stačí se až po uši topit v nesplatitelných dluzích, když vesmírná společnost zachřestí měšcem a s potutelným úsměvem nabídne značně nevýhodnou smlouvu. Podpis už je pak vlastně jen formalita a dobrodružství může začít.

MechWarrior 5: Mercenaries – recenze

Přátelé obřích zkázonosných pochodujících kovových monster, vítejte ve třetím tisíciletí. Napříč Vnitřní sférou galaxie zuří již třetí nástupnická válka ústředních lidských mocností rozesetých po stovkách planet. Civilisté možná válkou trpí, avšak pro šéfa žoldnéřské společnosti jde naprosté požehnání. A po bezmála dvaceti letech si toto požehnání konečně zase můžete užít i vy a vaši parťáci z masa a kostí.

Phoenix Point – recenze

Z Pandořiny skříňky toho podle mýtu vylezlo na světlo světa plno, ale nic z toho nebylo příliš žádoucí pro poklidnou existenci lidstva. Pojmenování zkázy celého světa „Pandoravirus“ je proto velmi případné. Právě s důsledky tohoto viru se musí vypořádat pozapomenutá, oficiálně zrušená organizace Phoenix Point, která je sama o sobě už spíš legendou než hybnou silou, kterou bývala dřív. Duchovní nástupce XCOMu (nebo, chcete-li, starého X-Comu) čeká.

Still There – recenze nenápadné, emotivní adventury

Malý, melancholický počin Still There vám předem nedá vědět, co od něj můžete čekat. Varuje vás jen před osamělostí, smutkem a výčitkami strážce majáku, který se rozhodl pro život hluboko ve vesmíru v předaleké budoucnosti. Co ho ale v té černočerné tmě vyplněné pracovní rutinou čeká, vás zasáhne a nechá utápět v depresivních myšlenkách o životě, jeho smyslu, minulosti a budoucnosti.

Valfaris – recenze

Pokud patříte mezi devadesátkové a mladší ročníky a v mládí jste měli to štěstí, že jste vlastnili videohry, jistě znáte hru Contra. Každý chtěl herní kazetu s touto legendární plošinovkou. A jste-li ve skupině nešťastníků, kteří se ke Contra nebo videohrám vůbec nedostali, nemusíte zoufat. Je tu totiž Valfaris.

Deliver Us the Moon – recenze

My lidé se k naší planetě chováme jako k poslední bonboniéře na světě. Ale místo toho, abychom si jejích sladkých plodů vážili a šetřili si je na horší časy, chamtivě se jimi ládujeme, jako by existovala možnost koupit si novou. Jenže až nám tahle bonboniéra dojde, co nám zůstane? Prázdný, pustý obal, ze kterého se pokusíme vysypat drobečky. Obal v podobě Měsíce.

Neo Cab – recenze

Vítejte v Los Ojos. Ve městě, kde nic není nemožné. Technologie už promlouvají do každého aspektu lidského života a těžko si lze představit existenci bez nich. Auta tu řídí umělá inteligence. Můžete vidět, jak se ostatní cítí. Můžete, co se vám jen zamane. Ale jak brzy zjistíte, nic není zadarmo.

The Surge 2 – recenze

Fanouškům nervydrásajících her a adrenalinových prožitků jistě není třeba The Surge dlouze představovat. Exoskelety, roboti, apokalyptické kulty a zásoba vskutku netradičních zbraní jako stvořených pro megalomanský cosplay, to všechno přelepené atraktivní soulslike nálepkou. Dva roky po vydání této kybernetické řeže spatřil světlo světa druhý díl, který s sebou sice nepřináší žádnou převratnou novinku, ale zato si v něm autoři dali záležet detailech. A díky nim si The Surge 2 zaslouží vaši pozornost.

Rebel Galaxy Outlaw – recenze

Juno Markev je potížistka par excellence – ti z vás, co hráli původní Rebel Galaxy, ví moc dobře, o čem mluvím. V prequelu Outlaw se vžíváte do její pixelové kůže krátce poté, co jí téměř fatálně nevychází pokus pomstít vraždu svého muže, se kterým se chystala stáhnout do ústraní po bouřlivých časech bukanýrských. Ovšem jak už bývá při takovém řemeslu zvykem, když se k němu člověk obrátí zády, zákonitě musí přijít trest.

Age of Wonders: Planetfall – recenze

Věk divů opouští po třech úspěšných dílech svět fantasy a zkouší pro sérii získat novou hráčskou základnu domácích stratégů zejména mezi příznivci sci-fi. Age of Wonders: Planetfall je další hozená rukavice do žánrového ringu 4X strategií zrozených z genetického jádra Civilizace, Alphy Centauri či Master of Orion, výživný a funkční mix všeho, co lze od žánru očekávat, a ještě něčeho navíc. Navrátilci série již asi tuší, o čem je řeč. Vám ostatním doporučují nasoukat do sebe pozorně následující řádky, protože Planetfall je i přes drobné nedostatky perlou žánru.

Control - recenze

Lokální přepisování reality, předměty moci, paranormální nehody, prolínání světů, když se potkají jejich resonance, pověry, co se stávají skutečností právě proto, že jim lidé věří. Agenti Federálního úřadu pro dozor si na nezajímavou pracovní náplň rozhodně stěžovat nemohou. Ale znáte to, kdo s čím zachází... něco se příšerně pokazilo a na vás bude v nové akční adventuře Control od Remedy Entertainment všemu přijít na kloub.

Outer Wilds – recenze

Jedna z mých nejoblíbenějších epizod kultovního seriálu Stargate: SG-1 se točí kolem O'Neilla a Teal'ca, kteří jsou uvěznění v časové smyčce. Prožívají stále dokola ten stejný den, ten stejný časový úsek, a postupně si z toho udělají estrádu, která nemá obdoby. Však co byste dělali vy v případě, že vaše činy nemají reálné důsledky, protože se všechno vrátí zpátky na původní místo a vy jedete znova? A co byste dělali, kdybyste mohli odhalit tajemství vaší rasy a světa, který dělí od zániku jen dvě desítky minut, a nikdo jiný si to neuvědomuje? Zapomeňte na Jacka Bauera, jsou tu Outer Wilds!

Heaven’s Vault – recenze

Věk velkých archeologů je pryč. Na naší planetě jsme vykopali, co se vykopat dalo, a žádný Schliemann už žádnou druhou Tróju z písku nevyhrabe. A nějaký nový Bedřich Hrozný, který by si ve volném čase sednul k nerozluštitelnému jazyku a vlastnoručně odhalil světu tajemství zaniklé civilizace? Pochybuju. Ale když selže skutečný svět, naštěstí jsou tu počítačové hry. Kde není Champollion, nastupuje Aliya Elasra. Vítejte v Heaven’s Vault.

Anthem – recenze

Anthem je hra, u níž nemáte pocit, že by se byť jednou tvůrci z BioWare sešli na poradě a řekli si u nějaké mechaniky: „Vždyť takhle to dělají všichni. Zamysleme se, jak to uděláme my, aby to bylo ještě o fous lepší.“ Místo toho nasadili přístup: „Ale co už, takhle to bude stačit.“ Designový šlendrián smíchali s nulovou invencí při navrhování... čehokoliv, načež se dostavil nepříliš překvapivý výsledek. Dvě tři hodiny relativně zábavného, ačkoliv žalostně generického střílení, následované nástupem stereotypu a nudy.