MechWarrior 5: Mercenaries – recenze
Přátelé obřích zkázonosných pochodujících kovových monster, vítejte ve třetím tisíciletí. Napříč Vnitřní sférou galaxie zuří již třetí nástupnická válka ústředních lidských mocností rozesetých po stovkách planet. Civilisté možná válkou trpí, avšak pro šéfa žoldnéřské společnosti jde naprosté požehnání. A po bezmála dvaceti letech si toto požehnání konečně zase můžete užít i vy a vaši parťáci z masa a kostí.
Phoenix Point – recenze
Z Pandořiny skříňky toho podle mýtu vylezlo na světlo světa plno, ale nic z toho nebylo příliš žádoucí pro poklidnou existenci lidstva. Pojmenování zkázy celého světa „Pandoravirus“ je proto velmi případné. Právě s důsledky tohoto viru se musí vypořádat pozapomenutá, oficiálně zrušená organizace Phoenix Point, která je sama o sobě už spíš legendou než hybnou silou, kterou bývala dřív. Duchovní nástupce XCOMu (nebo, chcete-li, starého X-Comu) čeká.
Still There – recenze nenápadné, emotivní adventury
Malý, melancholický počin Still There vám předem nedá vědět, co od něj můžete čekat. Varuje vás jen před osamělostí, smutkem a výčitkami strážce majáku, který se rozhodl pro život hluboko ve vesmíru v předaleké budoucnosti. Co ho ale v té černočerné tmě vyplněné pracovní rutinou čeká, vás zasáhne a nechá utápět v depresivních myšlenkách o životě, jeho smyslu, minulosti a budoucnosti.
Valfaris – recenze
Pokud patříte mezi devadesátkové a mladší ročníky a v mládí jste měli to štěstí, že jste vlastnili videohry, jistě znáte hru Contra. Každý chtěl herní kazetu s touto legendární plošinovkou. A jste-li ve skupině nešťastníků, kteří se ke Contra nebo videohrám vůbec nedostali, nemusíte zoufat. Je tu totiž Valfaris.
Deliver Us the Moon – recenze
My lidé se k naší planetě chováme jako k poslední bonboniéře na světě. Ale místo toho, abychom si jejích sladkých plodů vážili a šetřili si je na horší časy, chamtivě se jimi ládujeme, jako by existovala možnost koupit si novou. Jenže až nám tahle bonboniéra dojde, co nám zůstane? Prázdný, pustý obal, ze kterého se pokusíme vysypat drobečky. Obal v podobě Měsíce.
Neo Cab – recenze
Vítejte v Los Ojos. Ve městě, kde nic není nemožné. Technologie už promlouvají do každého aspektu lidského života a těžko si lze představit existenci bez nich. Auta tu řídí umělá inteligence. Můžete vidět, jak se ostatní cítí. Můžete, co se vám jen zamane. Ale jak brzy zjistíte, nic není zadarmo.
The Surge 2 – recenze
Fanouškům nervydrásajících her a adrenalinových prožitků jistě není třeba The Surge dlouze představovat. Exoskelety, roboti, apokalyptické kulty a zásoba vskutku netradičních zbraní jako stvořených pro megalomanský cosplay, to všechno přelepené atraktivní soulslike nálepkou. Dva roky po vydání této kybernetické řeže spatřil světlo světa druhý díl, který s sebou sice nepřináší žádnou převratnou novinku, ale zato si v něm autoři dali záležet detailech. A díky nim si The Surge 2 zaslouží vaši pozornost.
Rebel Galaxy Outlaw – recenze
Juno Markev je potížistka par excellence – ti z vás, co hráli původní Rebel Galaxy, ví moc dobře, o čem mluvím. V prequelu Outlaw se vžíváte do její pixelové kůže krátce poté, co jí téměř fatálně nevychází pokus pomstít vraždu svého muže, se kterým se chystala stáhnout do ústraní po bouřlivých časech bukanýrských. Ovšem jak už bývá při takovém řemeslu zvykem, když se k němu člověk obrátí zády, zákonitě musí přijít trest.
Age of Wonders: Planetfall – recenze
Věk divů opouští po třech úspěšných dílech svět fantasy a zkouší pro sérii získat novou hráčskou základnu domácích stratégů zejména mezi příznivci sci-fi. Age of Wonders: Planetfall je další hozená rukavice do žánrového ringu 4X strategií zrozených z genetického jádra Civilizace, Alphy Centauri či Master of Orion, výživný a funkční mix všeho, co lze od žánru očekávat, a ještě něčeho navíc. Navrátilci série již asi tuší, o čem je řeč. Vám ostatním doporučují nasoukat do sebe pozorně následující řádky, protože Planetfall je i přes drobné nedostatky perlou žánru.
Control - recenze
Lokální přepisování reality, předměty moci, paranormální nehody, prolínání světů, když se potkají jejich resonance, pověry, co se stávají skutečností právě proto, že jim lidé věří. Agenti Federálního úřadu pro dozor si na nezajímavou pracovní náplň rozhodně stěžovat nemohou. Ale znáte to, kdo s čím zachází... něco se příšerně pokazilo a na vás bude v nové akční adventuře Control od Remedy Entertainment všemu přijít na kloub.
Outer Wilds – recenze
Jedna z mých nejoblíbenějších epizod kultovního seriálu Stargate: SG-1 se točí kolem O'Neilla a Teal'ca, kteří jsou uvěznění v časové smyčce. Prožívají stále dokola ten stejný den, ten stejný časový úsek, a postupně si z toho udělají estrádu, která nemá obdoby. Však co byste dělali vy v případě, že vaše činy nemají reálné důsledky, protože se všechno vrátí zpátky na původní místo a vy jedete znova? A co byste dělali, kdybyste mohli odhalit tajemství vaší rasy a světa, který dělí od zániku jen dvě desítky minut, a nikdo jiný si to neuvědomuje? Zapomeňte na Jacka Bauera, jsou tu Outer Wilds!
Heaven’s Vault – recenze
Věk velkých archeologů je pryč. Na naší planetě jsme vykopali, co se vykopat dalo, a žádný Schliemann už žádnou druhou Tróju z písku nevyhrabe. A nějaký nový Bedřich Hrozný, který by si ve volném čase sednul k nerozluštitelnému jazyku a vlastnoručně odhalil světu tajemství zaniklé civilizace? Pochybuju. Ale když selže skutečný svět, naštěstí jsou tu počítačové hry. Kde není Champollion, nastupuje Aliya Elasra. Vítejte v Heaven’s Vault.
Anthem – recenze
Anthem je hra, u níž nemáte pocit, že by se byť jednou tvůrci z BioWare sešli na poradě a řekli si u nějaké mechaniky: „Vždyť takhle to dělají všichni. Zamysleme se, jak to uděláme my, aby to bylo ještě o fous lepší.“ Místo toho nasadili přístup: „Ale co už, takhle to bude stačit.“ Designový šlendrián smíchali s nulovou invencí při navrhování... čehokoliv, načež se dostavil nepříliš překvapivý výsledek. Dvě tři hodiny relativně zábavného, ačkoliv žalostně generického střílení, následované nástupem stereotypu a nudy.
Apex Legends – recenze nastupujícího krále battle royale
Najednou mám pocit, že to takhle mělo vždycky být. Poté, co se pánové ve zlém rozešli s Activisionem, poté, co jim vyšel Titanfall jen na dvou platformách a poté, co Titanfall 2 tak trochu zapadl mezi Call of Duty a Battlefieldem, studio Respawn konečně dostálo svému jménu. Jeho znovuzrození sice proběhlo už před lety, ale na vrcholu je teprve teď. A zaslouženě.
Sunless Skies – recenze
Po dostatečně dlouhé době smutku, aby bylo naplněno dekórum, opouští Padlý Londýn svůj odevzdaný hrob omývaný přílivem Podmoře. V patách své zrádné královně se davy kolonistů vrhají do bran vesmírných rovin, aby započaly svůj nový život na obloze, ve Vysoké divočině. A vy s nimi. Námořníci už se nenosí, horizont bez horizontu čeká na kapitány vzdušných lokomotiv na chmurných nebesích. Na cestu pár sudů surových hodin, výběr přepychových duší pro handlování s ďábly a samozřejmě trochu čaje. Chuť domova je potřeba nezapomenout. Vítejte v Sunless Skies, novém čtenářském a cestovním dobrodružství od Failbetter Games.
Space Hulk: Tactics - recenze
Na vesmírném horizontu se rve prostor. Nenadálá warpová bouře ohýbá realitu a ze zející trhliny vyplouvá gigantické těleso. Obrovský slepenec vraků a asteroidů, zlověstný a smrtelně nebezpečný. Zejména pro blízkou imperiální planetu, do které hrozí narazit. Naštěstí se okolo z bitvy vrací křižník jedné z kapitul Adeptus Astartes Blood Angels, která odpovídá na tísňové volání. Ačkoliv sami poranění z předchozí řeži, jejich věrnost Impériu je neoblomná a ochota obětovat se pro vyšší cíl absolutní. Dobrodružství pod taktovkou Space Hulk: Tactics od studia Cyanide může začít.
Immortal: Unchained – recenze
Vydávat hru ve stylu série Souls v době, kdy už ani studio From Software, původní tvůrce Dark Souls, nemá chuť dále ždímat relativně vyčpělý žánr, je provokace. V podstatě se tím totiž snažíte říct, že dokážete nesčetněkrát vykradený koncept ozvláštnit natolik, aby ještě někoho dokázal bavit. Studio Toadman Interactive se prostřednictvím Immortal: Unchained pokouší nesmrtelnost žánru prokázat zatížením na palné zbraně. A bohužel krutě selhává.
Mothergunship - recenze
Kdy naposledy jsem si zahrál jednoduchou, efektní střílečku, u níž bych se nemusel zdlouhavě učit ovládání konkrétní postavy, nebo nešlo o klon Call of Battlefield? S čistým svědomím můžu říct, že si nevzpomínám. Ale pak je tu MOTHERGUNSHIP, která vám už jen názvem ve verzálkách dává jasně najevo, že je dobrá.
Prey: Mooncrash - recenze
Kdo by od DLC Mooncrash k parádnímu sci-fi dobrodružství Prey čekal příběhové rozšíření z kosmické stanice Talos I. či přídavek podle totožných not, byl by na omylu. Tvůrci z Arkane Studios sice berou do rukou stejné štětce, ale styl obrazu je výrazně odlišný. Kdo v původní hře našel největší zalíbení v průzkumu strhujícího prostředí, bude zklamaný. Pokud vás však bavila hlavně akce a chcete si v nemilosrdném tempu vyrýt na pažbu desítky zářezů po inkoustových běsech, můžete zpozornět.
Downward Spiral: Horus Station – recenze
Virtuální realita navzdory dřívějším optimistickým předpovědím spíše skomírá. Poměrně slibně vypadal Fallout VR nebo Resident Evil 7 VR, žádná z těchto her však nepřekročila svůj stín. To znamená, že takový ten klíčový titul, který by ke koupi VR vybavení přiměl i docela obyčejné lidi, nejen technické nerdy, stále ještě chybí. Downward Spiral: Horus Station je další z her, která by to mohla změnit. I ona však od začátku nabízí dva módy – s VR brýlemi a bez VR brýlí. A tak na sebe v podstatě hned vysype, že ambicemi změnit situaci nehýří.
