Jakub Šindelář

Endzone: A World Apart je ošklivá, ale nesmírně atmosférická strategie

Endzone: A World Apart ukazuje, jak má vypadat postapo

Zelená je tráva, fotbal to je... karate?

Bylo nám devět. Možná deset. Už nevím, je to spousta let. Vím jen, že jsem v té době zažíval nejlepší okamžiky své fotbalové kariéry. Ničil jsem soupeře. Doslova. Protihráči po mých střelách lítali ze hřiště až na tribunu a když jsem dal gól, zbaběle brečeli a propadali se do těžkých depresí. Jedna mexická vlna, druhá mexická vlna. Jo, tuhle atmosféru můžu. A pak jsem pro změnu dostal těžký klepec já.

Jestli ještě nemáte dost apokalypsy, zkuste si povedenou strategii Dreadlands

Dreadlands jsou bohem zapomenutou pustinou, kde se nic neodpouští – rozhodně ne vaše strategická selhání. A přestože je hra zatím ve fázi early accessu, nabízí už teď spoustu hodin postapokalyptické zábavy. Co jiného taky hrát v době apokalypsy než postapo, že?

Dojmy: Urtuk: The Desolation ukojí váš hlad po obtížné, svobodné strategii

Urtuk vás uvede do děje zhruba tímto scénářem: Jste vězeň. Někdo vás vysvobodil. Snažíte se utéct. Chytili vás. Musíte bojovat. Zvítězíte. Utíkáte dál. A samozřejmě bojujete dál. Sice okamžitě poznáte, že se pořád ještě jedná o early access a dojem z hraní je hodně omezený, ale ono to vlastně ani moc nevadí. Hned vám vysvětlím, proč.

Dojmy: Godhood bude jednoho dne božská strategie

Říká se, že první dojem je docela důležitý, ale nemělo by se na něj dávat úplně vždycky. Díky bohu, že jsem byl tentokrát trpělivější než obvykle. První dojem z božského simulátoru Godhood totiž nebyl vůbec dobrý, nakonec mi ale pod rukama vykvetla hra, se kterou nemůžu a nechci přestat.

Iratus: Lord of the Dead – recenze

Zástupy mrtvých pochodují a ve vzduchu je cítit pach rozkládajícího se masa. Mumie bojuje bok po boku se zombií a kostlivcem… a lidé prchají. Zbylé šiky odvážných se shlukují, aby bránily poslední zbytky svobody. Země živých už nikdy nebude jako dřív. Nekromant Iratus si ji hodlá podmanit, tvrdě a nekompromisně, jednou provždy.

Transport Fever 2 – recenze

V dobách, kdy jsme jako lidstvo nebyli zvyklí na moderní technologie a všechno se muselo budovat poctivě rukama, nebylo snadné vytvořit dopravní infrastrukturu. Nejrychlejším způsobem přepravy byli koně, poté přišly vlaky. I tak trvalo často několik dní, než se k vám dostala káva nebo whisky, kterou jste si coby majitel hospody objednali. Navíc bylo třeba myslet také na pasažéry: touha cestovat je stará jako lidstvo samo. Pro ty z nás, co by se do těchto dob rádi vrátili, je tu Transport Fever 2, v němž si při troše trpělivosti a vůle vytvoříte vlastní dopravní impérium.

Woven – recenze pro milovníky roztomilých slonů

Těžko říci, co si o Woven pomyslíte při prvním spuštění. V podivném světě upleteném z vlny se objevuje ještě podivnější slon Stuffy, který chodí po dvou a kulhá. Jeho roztomilá chůze a nevinné vzezření dávají tušit, že jsme se ocitli v jakémsi pohádkovém světě pohádkové hry. Brzy ale zjistíme, že to je pravda jen částečně.

Planet Zoo – recenze

Většina z vás nejspíš někdy v životě slyšela název Zoo Tycoon a dost možná jste u této legendární hry strávili hezkých pár (hezkých) večerů. Stavěli jste si svou vysněnou zoologickou zahradu a starali se o blaho zvířat i zákazníků. A teď, po letech, se konečně objevil duchovní pokračovatel jménem Planet Zoo. Je důstojným nástupcem tycoonovské strategie? Zůstal za očekáváním? Nebo svého předchůdce dokonce převyšuje?

Valfaris – recenze

Pokud patříte mezi devadesátkové a mladší ročníky a v mládí jste měli to štěstí, že jste vlastnili videohry, jistě znáte hru Contra. Každý chtěl herní kazetu s touto legendární plošinovkou. A jste-li ve skupině nešťastníků, kteří se ke Contra nebo videohrám vůbec nedostali, nemusíte zoufat. Je tu totiž Valfaris.

Neo Cab – recenze

Vítejte v Los Ojos. Ve městě, kde nic není nemožné. Technologie už promlouvají do každého aspektu lidského života a těžko si lze představit existenci bez nich. Auta tu řídí umělá inteligence. Můžete vidět, jak se ostatní cítí. Můžete, co se vám jen zamane. Ale jak brzy zjistíte, nic není zadarmo.

Blasphemous – recenze

Svět je pohlcen hříchem a jediná cesta z něj je pokání – čím bolestnější trest, tím větší očista. Kdo nás zbaví hříchu? Ten, kdo umí zacházet s mečem. Ten, kdo se nebojí jít do nejtemnější kobky bojovat s kreaturami, ze kterých se nám, obyčejným lidem, jen tají dech. Ten, co naplnil svou železnou masku krví nepřítele a poté si ji nasadil na hlavu. Říkají mu Kajícník.

Children of Morta – recenze

Něco vám povím. Bergsonovic rodinka, to je tedy povedená partička. Zkáza v podobě „corruption“ se světem šíří rychleji než v českém fotbale – a oni chtějí s touto zkázou nejen bojovat, ale také najít její zdroj a vymýtit ji! Jsou přesvědčeni, že společnými silami dosáhnou úspěchu. Od toho přece rodina je.

Forged of Blood – recenze

Je to tady. Poslední bitva krále Aureliana Caenicana bude brzy dobojována. Král již ví, že jeho obrana nevydrží dlouho. Byl zrazen. V hradu dohořívají poslední plameny a on se brání několikanásobné převaze. Snad ale vydrží dostatečně dlouho, aby jeho dva synové stihli utéci a pokračovali tak v královské linii. „Buďte sbohem, moji synové. Nechť vás provází odvaha a síla!“ Dobrodružství Forged of Blood začíná.