Curious Expedition 2 – recenze dobrodružné strategie
5/10
zdroj: Vlastní foto autora

Curious Expedition 2 – recenze dobrodružné strategie

Datum vydání:
28. ledna 2021
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

8. 2. 2021 18:30 | Recenze | autor: Jakub Šindelář |

Plavili jsme se dlouho. Příliš dlouho. Ve společnosti krys a hladu na houpající se bárce jsme ale nakonec přece dorazili k vytouženým břehům. Když jsem vstoupila na pevninu a opět ucítila pevnou půdu pod nohama, byla to esence blaženosti. Ta ale neměla vydržet příliš dlouho. V džungli jsme byli napadeni, jeden člen posádky útok nepřežil.

Kmen původních obyvatel nás nenechal přespat v táboře. A když už se zdálo, že ji objevím, že najdu bájnou zlatou pyramidu, objevilo se to znovu. Jakási purpurová mlha dopadla na území ostrova. Zbavuje nás příčetnosti, pomalu blázníme. Nic nevidíme, nevíme, kde jsme. Obávám se, že tuto expedici nepřežiju. Snad se dochová alespoň můj deník.

Já se z toho zblázním!

Jak jste asi pochopili z dramatického úvodu, v tahové strategii Curious Expedition 2 se vydáváte coby odvážný dobrodruh prozkoumávat tajemné končiny světa, ideálně s vedlejším efektem zbohatnutí. Hra není nepodobná své starší sestře z roku 2016, takže pokud jste už přišli do styku s prvním dílem, nic moc vás nepřekvapí a žádná vodotěsná bárka nepřijde vniveč.

Co si budeme, cestování s partou zapáchajících, přisprostlých chlapíků od ostrova k ostrovu, daleko od domova, není úplně vysněná dovolená. Což se samozřejmě projevuje na vašem psychickém zdraví. Proto za své tahové pohyby po mapě platíte příčetností, kterou doplňujete alkoholem, čokoládou nebo jinými proprietami (u mě rozhodně vítězilo lízání žáby). Nebo si prostě musíte odpočinout a načerpat psychickou i fyzickou sílu, jenže míst k odpočinku byste na mapách napočítali zhruba jako zubů vysloužilého hráče NHL.

Asi vám došlo, co z toho plyne: Postup je třeba pečlivě plánovat. Mapa není samozřejmě odkryta celá, takže většinu času jdete naslepo. Nicméně máte určité indicie, kudy se vydat za hlavním úkolem. Když vám příčetnost dojde, začnou se kolem vás dít příšerné věci. Ztrácíte životy i členy posádky, až nakonec sami zešílíte a zemřete. Není tak úplně k zahození se před každou výpravou předzásobit nějakými těmi posilovači příčetnosti, které vám mohou v nejhorším vytrhnout trn z paty.

Pokud splníte hlavní úkol, je mise okamžitě hotová a vy už nemůžete ostrov dál prozkoumávat ani plnit vedlejší questy, což mě trochu mrzelo. Na druhou stranu je v tom i kapka adrenalinu. Může se stát, že na mapě zahlédnete svůj cíl. Stačí tam dojít, splnit jej a máte vyhráno! Ale pokud jste dobrodružná duše, můžete dál zkoumat mapu, což s sebou přináší riziko toho, že zemřete a o celý postup přijdete. A zemřít nemusíte jen zešílením, může vás prostě zabít slon, had, naštvaní domorodci, nebo dokonce mumie.

To se hodí

Tou příjemnější možností je, že v boji zvítězíte. Ale to mnohdy není jednoduchý úkol. Soubojový systém je primitivní a… No, nebudu si brát servítky, je poměrně hloupý. Prakticky celý je založený na náhodě a vy si sice můžete naklonit misky vah na svou stranu, ale i tak vás mnohdy zničí vrtošivá kostka.

Není to žádná metafora: Každý člen výpravy disponuje určitými vlastnostmi, které jsou přiřazeny k barevným kostkám. Červené a zelené jsou slouží pro různé typy fyzického útoku, modré jsou podpůrné. Ne všechny stěny kostky mají nějakou barvu, může vám padnout i prázdná strana bez jakéhokoliv efektu. A každá postava může mít kostek hned několik.

V praxi to tedy vypadá tak, že v boji hodíte kostkami, na kterých jsou vyobrazené typy útoků nebo schopností, přičemž prázdné kostky máte možnost jednou během každého kola přehodit. Pomocí těchto útoků a podpůrných kouzel se snažíte přemoci své soky v boji. Stejné barvy se dají často kombinovat a přináší vám bonusy v podobě poškození nebo přídavných efektů (krvácení, oslabení a tak dále).

zdroj: Maschinen-Mensch

Takhle postavený soubojový systém je bohužel docela nudný. Prostě sedíte, házíte kostkami, kombinujete výsledky mezi sebou a bijete nepřátele. A buďte si jistí, že po pár hodinách hraní budete mít už jakýchkoliv krychliček dost. Kostky totiž využíváte nejen v boji, ale úplně všude.

Chcete prozkoumat starodávnou relikvii? Hoďte si. Ale ne! Padli jste do pasti. Hoďte si. Chcete v noci okrást domorodý kmen, který vás u sebe pohostil? Hoďte si. Vsadil se s vámi někdo v hospodě? Tak si hoďte (no dobře, v tomhle případě ten hazard dává trochu smysl). V jednotlivých výzvách jsou kostky občas napínavé, ale brzo začnou být příšerně monotónní.

Jen tři kříže

Jako v každé správné tahové strategii, i tady máte jakousi základnu. V Curious Expedition 2 jí není nic menšího než město Paříž. Nijak ji nevylepšujete (je to přece jen hlavní město Francie, to už je působivé až až), ale můžete zde nakupovat různé zbraně, vylepšení, léčit se, nabírat nové členy posádky.

Dokonce tady máte možnost kdykoliv změnit obtížnost, což s povděkem kvituji. Pokud nemáte zkušenosti s prvním dílem nebo nejste úplně kovaný stratég, už na druhou obtížnost ze tří se docela zapotíte. Není tak žádnou ostudou hrát nějakou dobu na tu nejjednodušší. A hra jde ještě trochu dál. V rámci každé obtížnosti si můžete zvolit ze tří možností, které nastanou po vaší smrti. Můžete si tak každou obtížnost udělat o trochu schůdnější, nebo ji naopak ještě více ztížit.

Co se mi skutečně líbilo, byly samotné mapy. Svou taktiku musíte přizpůsobovat terénu i okolnostem, které se často mění. Představte si, že objevíte tajemnou svatyni. Ve stylu Indiany Jonese se vydáte pro ukrytý poklad. Ten v 90 procentech případů tvoří zlatá lama a váza, omlouvám se za spoiler. No a aby to byl správný Indiana, svatyně se začne sama od sebe bortit, takže musíte začít hodně rychle zdrhat. Útěkem to ale často nekončí, může se vám stát, že zaplavíte kus mapy vodou, vytvoříte na ní hory, nebo tam dokonce vyrostou sopky, které chrlí lávu pustošící celé širé okolí.

Je velký rozdíl, zda jste se vydali do džungle, nebo do pouště. Někde potřebujete velké zásoby vody, jinde zas musíte dávat pozor na komáry a mít s sebou nářadí pro překonání hor. Každá oblast žije tak trochu svým životem. Pohybují se zde domorodé kmeny, útočná i méně útočná zvířata a také obchodníci-cestovatelé. A všichni si chodí, kudy se jim zachce.

To může být občas problém, třeba pokud se chcete vyhnout nějakému predátorovi a on vás najednou překvapí útokem. Pokud si znepřátelíte místní obyvatele, začnou na vás útočit také oni. A aby toho nebylo málo, i členové vaší posádky jsou extrémně náladoví a vykolejí je každá hloupost. Mohou vás zradit, opustit, zemřít na nemoc, nebo se dokonce zamilovat.

Nealkoholická whisky

Dohromady to tvoří jakýsi ucelený systém, který zní poměrně složitě, ale velice dobře funguje. Každý čin má svůj následek, každý špatný pohyb může znamenat konečnou, každé špatné rozhodnutí vás může stát úspěch. A každé správné je po zásluze odměněno.

Je ale potřeba vypíchnout několik velkých ALE. Hra po každém neúspěchu generuje prakticky ten samý obsah. Na mapě máte stejné úkoly, stejné obchodníky, stejné domorodce, jen jsou třeba umístěni trochu jinde, a to je při opětovném hraní tak trochu otrava. Zvlášť proto, že ačkoliv Curious Expedition působí skromným dojmem, je neskutečně ukecaná. Což by až tak nevadilo, kdyby se situace neustále neopakovaly a vy nečetli dokola pořád to samé. A to nejen při opakovaném hraní stejného obsahu.

Také moc nerozumím tomu, proč po každé úspěšné misi odevzdám prakticky celý svůj inventář společnosti, pro kterou jsem plnil daný kontrakt. Sice dostanu peníze i další odměny, které mohu využít k obchodu, ale obecně mi to nedává smysl. Abych to uvedl na příkladu: Koupím si 4x whisky na doplňování příčetnosti. Během mise vypiju 2, další 2 propadnou mému chlebodárci, takže při další misi musím alkohol opět doplnit. A když nedoplním, o to víc mě vytrestají nudné, na náhodě postavené souboje.

Curious Expedition 2 bohužel zkrátka nemá vůbec nic, čím by vám vyrazila dech. Netvrdím, že to je nutně špatně, hra si to nejspíš ani neklade za cíl, ale je potřeba zdůraznit, že jsem nezaznamenal žádný takový ten element, který vás nutí ignorovat běh času do doby, než si uvědomíte, že už asi ani nemá cenu jít spát.

Nebo ještě přímočařeji: Není tam nic, kvůli čemu bych se rád vracel. I přesto, že je to hra z dobrodružného prostředí, dobrodruha ve mně nijak neprobouzela. Což je škoda, protože pokud pomineme špatné souboje, mechanicky není udělaná vůbec zle. Ale něco tomu zkrátka chybí. Asi jako když pijete nealkoholickou whisky.

Verdikt:

Curious Expedition 2 není špatná hra, ale chybí jí náboj, něco, co ve vás vyvolá pocit, že si asi vezmete v práci půl dne volna a půjdete udělat pár tahů. Hru tlačí dolů především nezábavný soubojový systém a příliš velký prvek náhody. Tahle expedice se ještě sama hledá.

Nejnovější články