Phoenix Point – recenze
8/10
zdroj: tisková zpráva

Phoenix Point – recenze

10. 12. 2019 19:00 | Recenze | autor: Pavel Skoták |

Z Pandořiny skříňky toho podle mýtu vylezlo na světlo světa plno, ale nic z toho nebylo příliš žádoucí pro poklidnou existenci lidstva. Pojmenování zkázy celého světa „Pandoravirus“ je proto velmi případné. Právě s důsledky tohoto viru se musí vypořádat pozapomenutá, oficiálně zrušená organizace Phoenix Point, která je sama o sobě už spíš legendou než hybnou silou, kterou bývala dřív. Duchovní nástupce XCOMu (nebo, chcete-li, starého X-Comu) čeká.

Pořád dělíte svět na předzahrádky?

Přestože je svět na pokraji kolapsu a z dřívějších metropolí, jistot a prosperity toho moc nezůstává, je Země rozdělena mezi zoufalý zbytek populace a armádu všudypřítomných virem zmutovaných bytostí, které snad dřív bývaly i lidmi. V tom všem se snaží přežít trojice lidských frakcí, přičemž každá se pochopitelně hlásí ke své vlastní víře a pohledu na to, jak s životem v postapokalyptickém světě naložit.

V tom tkví jedna z nejlepších součástí tahové strategie Phoenix Point. Obrovská nejistota provádí prakticky každý tah, každou akci a každé rozhodnutí, které učiníte. Nemalá část se hry se odehrává na geopolitické mapě světa, přičemž pochopitelně začínáme v Severní Americe, kousíček od Kalifornie, kde se nachází poslední fungující základna organizace Phoenix Point.

Hledat způsoby, jak přežít a zároveň nějakým způsobem vycházet i se sousedy, se stává s každou odehranou misí a hodinou těžší a těžší. Pro boj s nakaženými je totiž potřeba získávat technologie, které jsou ve válce za přežití lidstva naprosto klíčové. Jenže jak už bývá v postapokalyptickém světě dobrým zvykem, nikdo se nechce dělit dobrovolně.

Buď si musíte na svou stranu jednotlivé lidské frakce získat diplomatickou cestou a pomáhat jim při obraně Útočišť (Havens), nebo máte možnost mnohem přímočařejšího přístupu a rovnou si své sousedy znepřátelit, pořádat nájezdy na jejich zařízení a pokusit se technologie a zdroje nutné pro splnění vlastních cílů získat touto riskantní cestou. I když je lidstvo na pokraji kolapsu, zase tolik se toho nemění – pořád se navzájem chceme zabít.

zdroj: Archiv

Přijatelné ztráty

Pokud stále pozorujete jakousi podobnost s XCOMem, pozorujete ji zcela správně. V bulharském studiu Snapshot Games působí Julian Gollop, tvůrce původních X-Comů z přelomu tisíciletí, takže ve hře najdete plno známých mechanik.

Patří k nim pochopitelně i staré známé tahové souboje malých jednotek. Na globální mapě si vyberete misi, zvolíte tým odvážlivců a v dalších minutách už bojujete o život, protože na vás nabíhají zrůdy. Kryjte se, postupujte opatrně, ale odhodlaně, využívejte podpůrné palby i granátů... Zkrátka veďte svoje komando, jak nejlíp dokážete.

Kromě času stráveného na globální mapě a na bojišti se budete věnovat mikromanagementu základny, zdrojů, vývoje technologií a craftění nového vybavení pro své svěřence. Těch je ve hře požehnaně a můžete průběžně rekrutovat nové členy, kteří vás posílí ve snaze o zachování lidstva. A jak už to u podobných her bývá, člověk má tendence si své favority opečovávat.

Já si třeba po prvních pár misích velmi zvykl na startovního těžkotonážního seržanta, který s jetpackem může elegantně skákat po bojišti a jeho mohutné dělo dokáže natropit v řadách nepřátel pořádnou neplechu. Sice jsem pro něj ze začátku nemohl najít správné využití, ale postupně mi učaroval tak, že jsem strávil až příliš dlouhou dobu stylizováním jeho vzhledu. Nečekejte žádný extra propracovaný systém tvorby postav, ale v kombinaci s RPG prvky jde o velmi příjemný způsob, jak okázale vystavit na odiv své nejschopnější reky.

Dobrým zvykem podobných tahovek bývá hned v nejbližší bitvě o podobné jedince přijít v lítém boji s nečekanou přesilou, ale takový už je život. Je lepší se k postavám příliš citově neupínat, protože nikdy nevíte, kdy jim pod nohama bouchne granát.

Přesto se vyplatí si vývoj postav promýšlet a investovat dostupné body jak do talentů, tak do trojice hlavních statistik. Musíte u toho zohlednit složení zbytku týmu, který vám pravděpodobně do konce hry nevydrží. S novým svěřencem si nervózně potřesete rukou a už za něj v duchu pomalu hledáte náhradu.

zdroj: Archiv

Těžko na cvičišti, ještě hůř na bojišti

Nejistota z globální mapy se promítá i do té bitevní. Jednou může jít o rutinní, bezproblémový výsadek, při němž získáte spoustu surovin pro rozvíjející se základnu, jindy jste rádi, že se z líté řežby prostřílel živý alespoň jeden voják.

Podle typu mise se občas mění i zadání a nesetkáte se tedy jen s rutinním „zabij všechny nepřátele“. Budete bránit vybraná místa po daný počet tahů a následně se evakuovat, zabezpečovat nové lokace nebo získávat užitečné zdroje a informace, čemuž musíte vždy obětovat alespoň jednoho svého podřízeného, zatímco ostatní drží na uzdě dotírající slizoidní nepřátele.

Vlastně až do první opravdu zásadní dějové mise mi Phoenix Point přišel jako obtížností velmi přijatelná a zdolatená hra. Jak jsem se mýlil! Obtížnost průběžně roste, stejně jako schopnosti nepřátel. Ty sice nefungují vždy bezchybně a můžete se setkat se zlobící umělou inteligencí, ale přece jen vás občas AI umí chytře obklíčit. Zvlášť pokud od začátku nevíte, o co přesně vám v dané misi půjde, jak toho budete chtít dosáhnout... a kdo proti vám bude stát.

Jakým překvapením pro mě bylo první setkání se Sirénami, šíleně tuhými nepřáteli, kteří popírali všechno, co jsem do té doby znal. Zatímco u ostatních nepřátel tak nějak můžete počítat s tím, že se jich při dobrém plánování jednotlivých tahů rychle zbavíte, u Sirén je to jinak.

Ty mrchy totiž zvládnou velmi elegantně převzít během chvilky kontrolu nad vašimi postavami a jediný způsob, jak všechno vrátit do původního stavu, je promptně je usmrtit. To je vzhledem k jejich pancéřování a vašemu povadlému, unavenému a zčásti konvertovanému týmu opravdový oříšek, který vedl k opakovanému restartu mise. Říkal tu někdo XCOM?

Broučci koušou

Kromě zákeřných slizkých nepřátel tu a tam projevil zájem o moje duševní zdraví i drobný bug. V podstatě šlo buď o grafický glitch, zázračnou střelu přes zeď (ty jsou zničitelné, ale nemůžete přes ně mířit) nebo podivně dlouhé načítání mezi tahy, které se protáhlo i na pár minut. Byly to ovšem spíš nahodilé drobnosti, které celkový dojem ze hry nemohly příliš pokazit.

Phoenix Point je skvělou ukázkou toho, jak se dá pracovat s něčím, co je v podstatě pěkné tahové JRPG, i bez zapojení japonských prvků. Odkaz XCOMU tady přežívá a nebojí se jít vlastní cestou. Cestou pořádně přemýšlivou, protože budete neustále dumat nad tím, kterou novou technologii vyzkoumat, kterým směrem expandovat svoje pole působnosti, do čeho investovat víc zdrojů nebo kam poslat to či ono za velké peníze sestavené vozítko.

Stejně jako duchovní předchůdce je i Phoenix Point často nemilosrdný a zahání hráče do nelíbivých situací, v nichž si musí vybrat, kam dřív skočit. Boje jsou nemilosrdné, a i když třeba fyzika bortících se budov patří spíš do nějakého animáku než do hry z reálného světa, dá se nad tím v podstatě mávnout rukou. Nemusí se vám líbit ani interface, ale to jsou jen drobnosti a otázka osobního vkusu.

Sečteno a podtrženo, jde o vynikající tahovku, v níž snadno utopíte nemalé množství hodin ve snaze zvrátit nepříznivý osud lidstva, přestože to ne vždy jde nebo dopadne podle plánu. Jednotlivé části (tedy geopolitická a tahové souboje) by samy o sobě nestačily, ale jejich kombinace, i díky Gollopovým létům praxe a znalosti žánru, tvoří skvělou hru.

Verdikt:

Duchovní nástupce XCOMu se vším všudy. Tísnivá atmosféra, od začátku téměř prohraný boj za záchranu lidstva a snaha udržet pohromadě to, co z něj zbylo. Navrch ještě přidejte solidní tahové souboje a geopolitické harašení a výborná hra je na světě.

Nejnovější články