Já, já, já, jenom já

A začínáme rovnou pěkně egoisticky. Ne že by příběh ochrnutého hrdiny Warrena z prvního dílu neměl své kouzlo, ale možnost vcítit se do opancéřovaného goliáše pomocí vlastního avatara je přece jen o něco osobnější. Dokonce si můžete zvolit i krátký medailonek, který vám nastíní, kdo jste byli ještě předtím, než se události hry daly do pohybu.

Až na několik málo reakcí NPC a jiný startovní outfit však nemá volba na hru větší vliv. Stejně tak je tvorba postavy poměrně osekaná, a tak budete, až na případnou křiklavou barvu vlasů, vypadat vždy vcelku genericky. Není to však na škodu, protože helmu sundáte jen velmi zřídka a můžete tudíž věnovat všechen čas tomu, v čem hra opravdu exceluje – a tím je pocit z hraní.

Po krátkém úvodu procitáte na operačním stole a instinktivně se chápete nepříliš lékařsky vypadajících defibrilačních rukavic připomínajících spíše falloutovskou power fist. Už zde si začnete pomalu všímat, že interní logika světa bude daleko víc zaměřená na efekty a herní pompu než sofistikované vyprávění.

Příběh je poměrně pomalý a upozaděný, postavy jakoby vytažené z krabice náhodných stereotypů a lokace, byť příběhově odpovídající, až na výjimky tak nějak bez nápadu. Level design je však vykoupen výborně promyšlenými zkratkami, díky kterým není problém znovu zavítat do starších lokací a s novým vybavením objevovat do té doby nepřístupná místa.

zdroj: Archiv

Kudy kam?

Autoři z Deck13 si na recyklaci prostředí opravdu smlsli. Obvykle se nestává, že by hra dokázala bavit stejně dobře při průzkumu nových lokací i při návratu do těch starých, ale u hraní The Surge 2 jsem neměl jedinkrát pocit, že bych se zasekl či někam vracel vyloženě nerad. K vylepšování výbavy totiž hra vyžaduje komponenty, které hráč získává z rigů nepřátel, a tak není nic jednoduššího než si dát od náročného nepřítele chvíli pauzu a jít se rozcvičit o kousek zpátky, přičemž nasbíráte nejen herní měnu (tech scrap), ale také tolik potřebné součástky.

Teprve v propojenosti lokalit opravdu vynikne jedna z novinek, kterou je multiplayer. Nebavíme se teď o kooperačním hraní či PvP, The Surge 2 si s online prvky pohrálo ještě na zcela nové úrovni – vytvořilo hru na schovávanou. Máte totiž možnost položit maják, který může ve svém světě najít některý z jiných hráčů, a pakliže se tak stane, dostane odměnu v podobě tech scrap. Pokud jej však nenajde v určitém časovém limitu, odměněni budete vy. Není to vůbec špatný oddych od neustálého masakrování.

Jak tomu u soulslike her bývá, zastoupí vám cestu čas od času nepřítel vskutku majestátní, který často znamená i několikahodinovou mentální torturu. Zejména ze začátku nejsou odměny v podobě speciálních zbraní často ani tak dobré jako ty, které jste k jeho zdolání použili, ale ten pocit vítězství je k nezaplacení sám o sobě.

Co mě však na těchto milnících v The Surge 2 opravdu zaujalo, byla jejich prezentace. Bosse totiž často zahlédnete ještě dlouho předtím, než nasbíráte lepší vybavení a dojde k poměřování sil, a tehdy je psychologický účinek nemalý. Do arény vcházíte i přes svůj drsňácký úbor často předem vystrašení a připravení na trošku té staré dobré soulovité šikany.

Fashion Surge

Když už píšu o drsňáckých úborech, opravdu je na co se koukat. Každá zbroj i každá zbraň mají svůj vlastní osobitý design a vlastnosti. Díky jednoduše přepínatelnému systému loadoutů a dostupnosti materiálů pro vylepšování se nemusíte vázat na jeden jediný typ výzbroje, což nechává spoustu prostoru jak pro kreativitu, tak pro schopnost vyrovnat se se širším spektrem nepřátel a prostředí.

Zatímco v prvním díle jste si hned na začátku vybírali mezi lehkým a těžkým exoskeletem podle toho, jaké jsou vaše obecnější preference, v díle druhém už máte varianty rovnou tři. Preferujete lehký hopsavý build s oštěpem? Ohromného goliath mecha drtícího soupeře imitací kovového stožáru? Či byste raději poloviční výhody obou? Jak je libo. Díky rozdělení setových bonusů na tři a šest kusů stejného typu zbroje si můžete přizpůsobit vybavení jak dle líbivosti, tak vlastností.

zdroj: Archiv

To nejlepší na konec

Nad precizně zpracovaným loot systémem, krásnými zbrojemi a originálním zasazením se tyčí snad už jen souboje, které jsou s přehledem srovnatelné s díly jako Bloodborne či For Honor. Co se zbraní týče, je z čeho vybírat: od jednoduchých palic, čepelí, pilek až po spínací čelisti, oštěpy a cyberpunkové kreace, které lze sotva popsat. Nevím, kde se to můj inženýr naučil, ale jak bojová gymnastika lehkých, tak brutální efektivita těžkých zbraní mě nepřestaly bavit ani na moment.

Je to právě soubojový systém, kde The Surge 2 exceluje, zejména když k tomu připočítáme mnoho efektních způsobů amputace končetin, které následně můžete rozebrat na součástky a vylepšit jimi vlastní vybavení.

Oblíbená soulařská taktika obíhání a ukusování života skrz dobře mířené rány do rozměrného pozadí nepřátel je stále stejně efektivní nezávisle na titulu, studio Deck13 se však rozhodlo přidat do už tak propracovaných soubojů ještě dvě novinky.

První jsou droni, podpůrné stroječky vybavené arzenálem zbraní od kulometů po granátomety, které přinášejí obohacení o boj na dálku a zase o kousek brutálnější vyřizování účtů s nepřáteli. Druhou novinkou je pak systém blokování ne nepodobný právě For Honor. Útoky teď musíte vykrýt v pravý čas přesně proti jejich trajektorii, což už je na reflexy poměrně náročné. Na tyto mechaniky je třeba si chvíli zvykat, ale po pár hodinách praxe jen máloco překoná ten samolibý pocit zadostiučinění, když díky nim slavně zvítězíte.

Celková filmovost soubojů je opravdu nádherná. Brutalitou a propracovaností zakončováků má co dohánět i Doomguy a nejeden fanda kreativního gore si přijde na své. Je až s podivem, s jakou lehkostí dokáže obrněnec udělat salto vzad a nabrat nepřítele kotoučovou pilou do ledvin, zatímco opodál vrnící dron kropí kulometnou palbou všechny přihlížející, kteří se jen zle podívají jeho směrem.

Bossfighty jsou mnohem víc hrou na kočku a myš a opět přichází vhod taktika: „Bijte je po holeních!“ Naštěstí není aplikovatelná univerzálně, a tak vás nejedenkrát čeká opatrné poohlížení se po slabinách a snaha naučit se odezírat pohyby, abyste nebyli těžce zraněni, zhmožděni, či dokonce zesměšněni.

Krok za krokem

The Surge 2 může budit dojem, že jde o pouhou nadstavbu prvního dílu, a takový dojem by nebyl úplně mylný. Mnoho úprav je spíše kosmetických a na některých oblastech hry by ještě rozhodně stálo za to zapracovat. Například na příběhu, který je tu opravdu jaksi navíc.

Na druhou stranu je vidět, kde si je studio Deck13 jisté v kramflecích. Souboje jsou intenzivním zážitkem, který by žádný fanoušek Dark Souls neměl vynechat. Takže pokud už máte dost hlubokých dramat a chcete jen s ohromným zadostiučiněním roztrhat pár mechanoidů na kusy, nezbývá mi jen než popřát příjemnou zábavu.