Creaks – recenze nové adventury od Amanity

Copak to skřípe za zdí?

Someday You'll Return – recenze

Utíkat je snadné. Je o tolik lákavější najít si výmluvu a odejít, jako by se vás to netýkalo, než se složitě potýkat s trápením. Problém je, že se skoro vždycky nakonec musíte k problému postavit čelem a o co později k tomu dojde, o to to bývá horší. Právě v takové situaci je hrdina české hororové adventury Someday You’ll Return od studia CBE software. Vy v jeho kůži zjistíte, proč se do lesů okolo Cimburka rozhodně ani trochu nechtěl vracet.

Moons of Madness – recenze lovecraftovského hororu

Howard Phillips Lovecraft je takový otloukánek videoherního hororu a kdykoliv se objeví nový titul stavějící na jeho jménu, vyplatí se k němu přistupovat ostražitě. Pokud navíc do rovnice zamícháte tajemství, Mars a monstra, vaše skepse by měla dosáhnout kritických hodnot – a v případě Moons of Madness by nebyla nespravedlivá.

Blair Witch – recenze

Píše se rok 1996 a v tajemném lese Black Hills u městečka Burkitsville se ztratil další chlapec, pouhé dva roky poté, co zde zmizela partička studentů – Heather, Josh a Mike. Vy se coby bývalý policista Ellis vydáváte pomoct policejnímu oddělení v pátrání po chlapci a berete s sebou čtyřnohého kamaráda, psa Bulleta. Je ovšem jasné, že pátrání v hororu Blair Witch nebude pouze o ztraceném chlapci, ale také o hledání temných tajemství uvnitř Ellisovy mysli.

The Dark Pictures: Man of Medan - recenze hororu od tvůrců Until Dawn

Když se výlet na moři změní v horor, je lepší být u toho jen jako televizní divák. Anebo jako hráč. V The Dark Pictures: Man of Medan se stanete obojím. Temná adventura spojená s interaktivním filmem pouští děs a hrůzu, kterou si navíc můžete vychutnat jak o samotě, tak v multiplayeru. Velkolepé aranžmá, neortodoxní hratelnost a nepředvídatelný scénář jsou kořením dramatu, ve kterém se budete bát často a rádi, i když se Supermassive Games možná ne poprvé.

The Sinking City – recenze

Pokud vlivem nesnesitelných veder panujících za okny (bohužel z obou stran) toužíte po několika kapkách vody, které by se snesly z nebe a zavlažily naši rozpálenou betonovou džungli, pak vám asi nezbude nic jiného než se vydat do Oakmontu. V The Sinking City totiž prší pořád. A tamější déšť má tendenci odhalovat jak ty skvělé, tak i stinné stránky rádoby hororové detektivky.

Pathologic 2 – recenze

Pathologic se do srdcí, mozků a kostní dřeně těch, co vytrvali, zapsal jako hra nezapomenutelná ve své jedinečnosti, silná a podmanivá, ale také žalostně rozbitá. Čas poskočil o nějakých čtrnáct let kupředu a tvůrci z ruského studia Ice-Pick Lodge přicházejí s (ne)pokračováním. Jedná se o v podstatě tentýž příběh s novým kabátkem. A pod ním hra... ve své jedinečnosti nezapomenutelná, silná a podmanivá, ale také žalostně rozbitá.

Lovecraft's Untold Stories – recenze

Temný horor se nikdy neomrzí, zvláště spojí-li se s neobyčejnou hrou, jako je Lovecraft's Untold Stories. Zdánlivě je to jen další roguelike žánrovka pro herní masochisty, pod pokličkou se však skrývá chytrá arkáda, která vyměnila frustrující obtížnost za vyprávění v lovecraftovsky bizarní atmosféře. Při opakování misí sice detektivní zápletka ztrácí sílu a v pixel-artové grafice splývají cenné detaily, žádná trhlinka v konceptu však příjemné herní zážitky nezkazí.

Return of the Obra Dinn - recenze jedné z nejlepších her roku

Return of the Obra Dinn může na první pohled vypadat jako typická indie hipsteřina, ale zdání klame. Unikátní grafický kabátek totiž perfektně zapadá do celého soukolí, které pohání tuhle neotřelou detektivku, a není tu jen na efekt. Lucas Pope si dal na čas a po vynikajícím titulu Papers, Please! přichází s další promyšlenou peckou.

Agony – recenze

Agony na sebe upozorňuje odvahou ukázat vám peklo tak zlé, groteskní a pokřivené, že by vedle ní konkurenční horory mohly blednout závistí. Nezastavuje se prakticky před ničím, a proto z ní taky některé části nakonec neprošly cenzurou do finálního produktu. Ukrývá se ale pod nánosem masa, kostí, perverze a bradavek nadržených démonek také dobrá hra?

Apocalipsis: Harry at the End of the World - recenze

Spolupráce polských herních studií s metalovými kapelami už v minulosti přinesla svoje ovoce. Nijak náročná ale o to údernější skladba Sword of the Witcher od kapely Vader doprovázela vydání prvního Zaklínače. Tentokrát ale ještě trošku přitvrdíme. Už tak znepokojující obrazy a motivy inspirované dřevoryty z 15. a 16. století v Apocalipsis totiž podkresluje důmyslně maskovaná hudba kapely Behemoth a do role vypravěče byl pasován sám frontman kapely Adam "Nergal" Darski.

Hello Neighbor - recenze

Jsou různé typy sousedů. S některými je radost si hrát a dělat jim naschvály (Neighbours from Hell), pak jsou takoví, které je radost sledovat (Můj soused zabiják), a pak je tu třetí sorta. Jsou to takoví ti uhlazení, až britští, šviháci s knírkem v malebném domku na předměstí. Jenže právě tihle mají tu nejhorší odvrácenou tvář, kterou odhalíte nešťastnou náhodou. Pak už nezbývá než jako správná ječící oběť zamířit dolů do sklepa. Ano, tohle je ten třetí typ sousedů. Těm je lepší se obloukem vyhnout hned na začátku.

Black Mirror - recenze

Nové, ale ne zrovna skvělé zážitky přináší adventura Black Mirror, která volně navazuje na trilogii her s českými kořeny, známých v tuzemsku jako Posel smrti. Kromě nekonečného leitmotivu kletby nad starobylým rodem Gordonů už nemá s původní ságou nic společného a ironicky řečeno, je jejím opravdu černým zrcadlem. Je totiž krátká, plná cutscén a také chyb. Fanoušci původní série ji proklejí asi podobně, jako temné síly kdysi Gordony.

The Evil Within 2 - recenze

Zlo může mít mnoho podob a vypadat třeba jako karneval v maskách. V survival akci The Evil Within 2 jsou maškary tak děsivé, že se jich museli štítit snad i ti, kteří je vymýšleli. To dává na srozuměnou, že tento japonský horor nemění styl a již podruhé obléká násilí do nepřehlédnutelně extravagantního kabátku. Naštěstí mu ale také nechybí variabilní hratelnost, velkorysý design úrovní a víc než dostatečná herní doba. Na osvědčených základech vznikla hlubší, propracovanější a lépe vyladěná hra.

Distrust - recenze

Málokteré studio zdůrazňuje, odkud pochází, tak vehementně jako Cheerdealers. Mrazem a větrem ošlehaní borci z ruského Novosibirsku prý nejlépe vědí, jak vypadá pravé bílé peklo a stvořili Distrust. Sněhem zavátá izometrická survival adventura se sice volně inspirovala fenomenálním hororem The Thing, nicméně zmar v arktické krajině podává dostatečně originálně, když se pod heslem: „můžete přežít, i když se zblázníte“ míchá tíseň s občasnou legrací. Na úplnou žánrovou špičku to ale bohužel nestačí. Vadí ospalá kampaň a koneckonců i příliš monotónní prostředí.

Darkwood - recenze

Báli jste se jako malí v lese? Ve hvozdu, kterým vás provede příběhový survival Darkwood od polského studia Acid Wizard, by klidný zůstal málokdo. Všechny pěšiny vedou jen hloub mezi zlověstné stromy. Do krajiny děsivých stínů. Cesta ven jako by neexistovala, každý zvuk může zvěstovat příchod znetvoření či smrti, a noci jsou ve zdejším lese utkané z nočních můr. Doslova.

Friday the 13th: The Game - recenze

Když poohlédnete po nějakém opravdu kultovním hororu, vaše oči musí spočinout na sérii Pátek 13. Krvavé řádění, ve kterém hraje prim urostlý šílenec se zakrytým obličejem a parta puberťáků myslících pouze na sex. Film se od premiéry v roce 1980 dočkal řady pokračování, televizního seriálu, knížek atd. Vzhledem k nezměrné popularitě námětu je až s podivem, že se látka nedočkala více videoherních adaptací – jenom dvou. V roce 1989 a letos v podobě Friday the 13th: The Game, kde hlavní roli dostáváte vy a další hráči. Jde totiž o third person survival hru s asymetrickým multiplayerem. Asi už tušíte, že na jedné straně stojí krvelačný Jason Voorhees, na druhé potom puberťáci, kteří se jeho běsnění pokusí přežít.

Observer - recenze

Píše se rok 2084, a pokud vám snad tento letopočet nápadně evokuje název jistého Orwellova románu, jste částečně doma. Budoucnost není zdaleka růžová a svět si prošel globálním super ničivým konfliktem, který zdevastoval valnou část vyspělé civilizace. Její zbylé ostrůvky ovládají megakorporace, které si usurpují politickou moc. A i přesto, že se náš příběh odehrává na území takzvané Páté Polské Republiky, jde pouze o skořápku reminiscence, chycenou do područí pevného korporativního diktátu Chironu, protože právní státy jako takové přestaly de facto existovat.

No70: Eye of Basir - recenze

Atmosférických adventur, které chytnou a nepustí, není nikdy dost. Bohužel, zrovna No70: Eye of Basir k nim nepatří. Je smutným důkazem, že z teoreticky spolehlivých žánrových ingrediencí nemusí sama od sebe vzejít kvalitní hra. Lehce podprůměrné dílo od tureckého studia Oldmoustache Gameworks trápí jalový příběh, špatná technická kondice a krátká herní doba.

Perception - recenze

Jak umocnit strach ze tmy v hororu? V Deep End Games dostali nápad obsadit do hlavní role hororu Perception slepou hrdinku Cassie, která se v dětství naučila vnímat okolní svět pomocí echolokace. S touto schopností a silnými nervy se vydává prozkoumat starý dům kdesi v Massachusetts, o němž se jí nepřestávají zdát velice znepokojivé sny.