Díky hororové renesanci, kterou odstartoval Capcom povedenými remaky Resident Evilů a neméně zdatně se ji chopili i v EA se znovuoživeným Dead Space, není s podivem, že vydavatelství THQ zašmátralo v pytli nakoupených značek a vytáhlo z něj Alone in the Dark. Jednoho ze skutečných otců survival hororu z dob, kdy byl Resident Evil nanejvýš mlžnou chimérou v mysli Šindži Mikamiho.
Návrat Alone in the Dark ale není tak jednoduchý, značka sama o sobě nenese zdaleka takovou váhu jako zmíněný Resident Evil, nebo (pořád ještě) Silent Hill. Rychlým pohledem na agregátory hodnocení zjistíte, že významně pozitivního přijetí se dočkal jen první díl z roku 1992 a od té doby to šlo z kopce pořádným sešupem. Poslední kvalitnější zjevení pod jménem Alone in the Dark přišlo v roce 2001 s dílem A New Nightmare, následující dva pokusy už dopadly vyloženě ostudně.
Na zbrusu novém Alone in the Dark je od první chvíle jasně patrné, jak moc by chtělo úspěšnější konkurenty dostihnout a napodobit. A to ani ne tak proto, že úvodní jízda po louisianském venkově může člověku připomenout cestu Ethana Winterse za jeho manželkou Miou v Resident Evil 7 (a ani proto, že první nepřátelé jako by z oka vypadli Molded), ale zkrátka proto, že základní vzorec je zcela nepřekvapivý.
Brnkání na nostalgickou strunu
Na výběr máte ze dvou protagonistů: Ostříleného detektiva Edwarda Carnbyho v podání Davida Harboura (Stranger Things, Hellboy) a jeho klientku Emily Hartwood, jíž podobu a hlas propůjčila Jodie Comer (Free Guy). Oba se společně vydávají do odlehlé vily Derceto, která momentálně slouží jako sanatorium a útočiště problematického strýčka Jeremyho. Pamětníci prvního Alone in the Dark si jistě vzpomenou, že velmi podobnou zápletku už jsme tu měli, autoři ale o novince nemluví jako o remaku, nýbrž jako o reimaginaci.
Samotná hratelnost se pak skládá z průzkumu vily, řešení hádanek a občasných soubojů s monstry, k nimž ale ve větší míře dochází mimo vilu. Abyste rozuměli, velmi záhy se vám dostane do rukou zvláštní amulet, díky kterému můžete cestovat po Jeremyho vzpomínkách na nejrůznější exotická místa, jako je rafinerie kdesi v bažinách, starý pouštní chrám nebo opuštěné noční uličky New Orleans. Hra tak poměrně mazaně nabízí možnost opustit stěny nepříliš rozsáhlé vily (po jejíž chodbách toho beztak naběháte víc než dost) a vzít vás čas od času do trochu jiných kulis.
zdroj:
THQ Nordic
Musím říct, že se mi první krůčky ve hře docela zamlouvaly. Jednak díky tomu, že mi žánrově dokonale padá do noty, jednak pro poměrně nevyužité zasazení do 20. let minulého století. Částečně také proto, že i když tu nemáme co dočinění s vizuálními kvalitami loňského Dead Space nebo povedeným RE Enginem, vypadá hra až na některé detaily velmi hezky.
Záhy se ale začaly vynořovat problémy, které mé nadšení sesadily o několik stupínků níž. Alone in the Dark má bohužel víc potíží, než vyložených pozitiv. Předně – není strašidelné. A tím nemyslím, že bych nutně potřeboval takovou hrůzu, jakou nabízí třeba Madison. Ono prostě není strašidelné ani, co by se za nehet vešlo. V žádném okamžiku jsem nepocítil sebemenší tíseň či zrychlený tep, což není dáno ani tak tím, že bych byl kdovíjaký nebojsa, ale spíš politováníhodným faktem, že autoři neumějí pracovat s atmosférou.
Strach? Ale kdeže!
Tak předně, v Derceto Manor je až příliš mnoho živých lidí, kteří, ačkoli mohou mít zlověstné motivy, rozhodně nepůsobí jako nějaké ohrožení. Navíc je tu všude spousta světla a většinu pokojů zalévají přívětivě teplé sluneční paprsky pozdního odpoledne. Druhý problém tkví v samotném pojetí, lépe řečeno, v hereckém výkonu Davida Harboura. Ten se sice na ostříleného detektiva hodí a rozhodně neodvedl špatnou práci, jenže působí tak nějak… nepatřičně. Carnby v jeho podání je téměř parodickou figurkou, které se dějí často hrozivé a nevysvětlitelné věci, ale on na ně nedokáže přiměřeně reagovat a při občasných setkáních se svou klientkou Emily působí jako zmatený násoska neschopný se vymáčknout.
zdroj:
THQ Nordic
Jedním z velkých důvodů, proč ovšem Alone in the Dark nefunguje jako survival horor, je absolutní absence jakéhokoliv pocitu přežívání. Carnby v průběhu hry dostane do rukou postupně revolver, brokovnici a samopal Thompson, přičemž prakticky nikdy vás hra nedostane do úzkých kvůli nedostatku nábojů, neřkuli léčivých hltů z placatky. Kromě palných zbraní se kolem sebe můžete ohánět nejrůznějšími předměty denní potřeby (lopatou, krumpáčem, sekerkou nebo třeba ocelovou trubkou), které se ovšem po pár úderech rozpadnou.
Soubojový systém na blízko připomíná spíš zmatené potácení, střílení zas chybí ten správný šťavnatý pocit z dobře umístěného zásahu. Daleko smutnější ale je, že ačkoli si Pieces Interactive do svého výtvarného oddělení pozvali Guye Davise, který v minulosti pracoval i s Guillermem del Toro, jsou modely nepřátel k uzoufání nudné a bez nápadu. A to navzdory jistému lovecraftovskému nádechu vyprávění, který by tím pádem dával možnost popustit uzdu představivosti téměř neomezeně.
Design podle nákupního seznamu
Alone in the Dark není špatná hra, je jen k uzoufání předvídatelná, dělaná podle stokrát známého receptu a postrádající špetku jakékoli originality, která by ji odlišila od ostatních. Jedná se o soubor klišé, která prostupují celým dílem, příběhem počínaje a typy hádanek konče. Znovu, není to vyloženě špatné, jen v porovnání s daleko silnější konkurencí zapadá Alone in the Dark do šedi průměrnosti, ze které se vynoří maximálně v nějaké významnější slevové akci.
Jak už jsem zmínil, jedním z pozitiv pro mě byl vizuální styl. Hra umí především velmi hezky pracovat se světlem a tvořit atmosférické kulisy. O něco horší je to s mimikou postav, což bohužel platí i pro ty hlavní. Někdy je performance capture na velmi slušné úrovni, jindy Carnbyho obličej připomíná zpola vyfouklý balónek, na jehož povrchu se dějí jakési podivné grimasy.
zdroj:
THQ Nordic
Chtěl bych naopak pochválit detailní ztvárnění vily i některých vnějších oblastí. Mým favoritem je sluncem zalitá knihovna se zkamenělými strážci vědomostí. Obecně mě příjemně překvapila třeba kvalita textur, ztvárnění takových detailů jako je Carnbyho zmačkaná košile a hlavně zmiňované světlo, třeba z reflektorů v nočních uličkách s temnými výkladními skříněmi.
Zase to cukání
Můj největší problém, co se technického stavu týče, byly ovšem (jako je to čím dál častěji) otravné framedropy, k nimž ovšem docházelo bez ohledu na zvolené nastavení. Vypozoroval jsem, že se dějí zřejmě v momentech, kdy hra načítá novou lokaci, respektive scénu, protože několikavteřinovou cukatůru můžete zažít klidně mezi dvěma pokoji.
Z mé zkušenosti bylo úplně jedno, jestli jsem hrál na střední, nebo nejvyšší nastavení a s uzamčeným, nebo odemčeným snímkováním. Hra se pravidelně na pár okamžiků zakuckávala o 10-15 FPS. Pokud jsem uzamkl snímkování na 120, padala na 110, při uzamčení na 60 pak na 50 a tak podobně. Při úplně odemčeném snímkování přitom s DLSS v režimu nastavení Quality dokázala běžet v maximálním nastavení a při rozlišení 5120x1440 klidně i okolo 150 FPS. Hru jsem testoval na sestavě s i9-12900, RTX 4080, 64 GB RAM a SSD Samsung 990 Pro.
Za zmínku stojí slušný dabing, naopak ambientní zvuky jsou velmi zastřené a „děsivá“ melodie, která má doprovázet třeba nástup nepřátel, začne být po čase poněkud otravná. Ve hře figuruje hromada různých sběratelných předmětů a písemností, které doplňují příběhové pozadí, nemusíte je navíc luštit, protože vám je hra přečte.
zdroj: THQ
S Alone in the Dark je to těžké, nebudu zastírat, že jsem původně chtěl dát sedmičku, ale při procházení svých poznámek k recenzi soudím, že o bod přísnější hodnocení je adekvátnější. Nebýt kolísání snímků, nijak jsem při hraní netrpěl, ale zároveň jsem neprožil nic pamětihodného. Smutnou pravdou je, že ve světě, kde můžete hrát ještě čerstvého Alana Wakea 2, remake Resident Evilu 4 nebo Dead Space, zkrátka nemá pořízení Alone in the Dark valného opodstatnění, a to snad ani pro pamětníky těch světlejších časů série. Je mi to líto hlavně proto, že novinka mohla fungovat jako odrazový můstek pro trvanlivější oživení značky, mám ale obavu, že se na ni velmi rychle zapomene. Bohužel právem.
