Další absolutní hodnocení může na první pohled vzbudit rozpaky a v komentářích určitě vytvoří anti-hype tým, ale neříkejte hop, dokud jste neskočili a nezabořili se do téhle hry až po uši. Udělejte si radost a seberte PlayStation 3 svému kamarádovi, sourozenci nebo sousedovi. Nebo si ho klidně i kupte. V předvečer uvedení nové konzolové generace se to může zdát jako vyloženě jalová rada, jenže... na PlayStation 4 si The Last of Us nezahrajete. A přijdete o hodně. Tahle hra možná neboří technologické hráze, ale přesto má před zbytkem videoherního pelotonu náskok několika koňských délek.
Do roka a do dne
Je to necelý rok, co The Last of Us způsobila na E3 pořádný poprask. Stačilo jedno video, pár obrázků a hrst informací, aby většina respektovaných médií vyhlásila tuhle pecku za nejočekávanější věc od vynálezu krájeného chleba. Není se co divit, protože Naughty Dog by pravděpodobně pozlatili i simulátor listování v telefonním seznamu. Jenže zápletka byla naštěstí mnohem zajímavější než zjišťování toho, kolik Nováků se nachází na území Prahy 5.
Vlastně je tak zajímavá, že vám o ní příliš neprozradím. Ne snad proto, že by NDA od Sony bylo delší než tahle recenze, ale prostě proto, že i bez varovného prstu ze strany vývojářů, by slušně vychovaný recenzent měl vědět, že tenhle obal si musí každý zákazník natrhnout sám. Takže jen ve zkratce: děj se odehrává v postapokalyptické budoucnosti, v níž nám nakopala zadek zákeřná houba, jejíž spory se šíří vzduchem a dokonale ovládnou cokoliv od mravence, přes psa až po člověka.
Jediným cílem houby je se šířit, takže udržuje hostitele naživu jen proto, aby mohl nakazit ostatní. Podobných potvor mimochodem v přírodě existuje mnoho a i na YouTube o nich najdete řadu fascinujících dokumentů. Je jen otázkou času, než si oblíbí i člověka, a právě tuhle děsivou myšlenku se rozhodli v Naughty Dog trochu uspíšit.
Zbytky lidstva přežívají v karanténních koridorech, kde je nouze o cokoliv, ať už je to k jídlu nebo ne. Hlavní slovo má armáda a mocní loutkáři, kteří ji řídí shora. Kdo se nepodrobí, ten je zastřelen nebo vyhnán do nakažené zóny, odkud není úniku. Podobný útlak s sebou samozřejmě přináší vznik nejrůznějších šmelinářů a bojůvek, které si chtějí vydupat trochu autonomie.
Hlavní hrdina Joel je právě jedním z takových překupníků, protože pouze vlastní iniciativou si v tomhle ponurém světě zajistíte alespoň jakž takž slušné žití. Joel ovšem není žádný jelimánek, co sotva udrží pistoli. Jeho vousy prokvétají šedinami, jeho duše je zjizvená jako čerstvě zorané bramborové pole, a jen tak někdo si na něj nepřijde. Prostě má zkušenosti a je o dost dospělejší, než obvyklí videoherní gerojové, se kterými se běžně identifikujeme.
A to je jenom začátek. Rok poté, co jsem ze hry viděl první záběry, najednou stojím přímo v ní a nechce se mi věřit, že takhle vyspělý svět někdo kostičku po kostičce postavil tak rychle. Mami, tati... vážně to existuje! A vážně je to tak boží. Podobně jsem se cítil, když pořád někdo tvrdil, že James Cameron natočí Avatara. Pak se přestalo mluvit a začalo se točit. Pak se objevily první obrázky. Pak ukázky. A pak byla premiéra. Až v tu chvíli si člověk uvědomil, že se to opravdu děje. Že to ten holomek dokázal.
V případě The Last of Us máte podobný pocit. První kroky a první rozkoukávání probíhá v onom opatrném stavu, kdy si nejste jistí, jestli TAM opravdu jste. V ten okamžik vás ale hra pevně drží v hrsti a majstrštykem není dostat se tam, ale dostat se zpátky - ven do šedivé reality, ve které se vynášejí koše, používají holicí strojky a sledují povodňová zpravodajství. Ještě, že bydlím v desátém patře, protože jinak bych šel v uplynulých třech dnech ke dnu s připitoměle spokojeným výrazem na tváři.
Neotvírejte pračku během ždímání!
Jakmile se totiž The Last of Us rozjede, nemáte proti ní šanci. Zatlouct okenice, zahodit telefony, zajistit přísun elektřiny, kalorií a vzduchu. Nic víc nepotřebujete. Tyhle klišé řečičky se psaly do recenzí už v minulém století, ale platí to pořád. Hrát tuhle noc potmě, s hučícím slejvákem za okny a vědomím, že ráno nemusím vstávat, je dokonale pohlcující zážitek, který s vámi dlouho zůstane. Joelův příběh je tak chytlavý, že ho nedokážete odložit.
Scénář je tak našponovaný, že ačkoliv je hlavní dějová kostra opravdu slepená z toho nejlepšího ve filmovém (post)apokalyptickém žánru, nebudete mít proti formě vyprávění jakoukoliv šanci. A příběh je tu králem, jak se občas povídá. Jestli opravdu čekáte jen další Uncharted, možná vás zklame, že první hodinka hraní je spíš prozkoumávací. Bloumáte kolem, učíte se nové věci (ovšem bez násilně nucených tutoriálů) a seznamujete se s bydlištěm, které je stejně tak smrtící jako fantastické.
Nenechte se ale zmást pomalejším tempem, samotný děj uhání kupředu a i když se zrovna nemluví, pulzuje kolem vás svět plný tajemných zákoutí, nevyzpytatelných postav a především možností. Ze začátku to hra nedává příliš najevo, ale drtivou většinu problémů lze vyřešit několika způsoby. A teď nemluvím jenom o tom, jestli si budete hrát na Solid Snakea nebo Ramba.
Hra díky vysoce autonomním nepřátelům a rozlehlosti prostředí (jen minimum neviditelných zdí) dává hráčům totální kontrolu nad tím, jak rychle a důrazně krizové situace vyřeší. Vzhledem k tomu, že se nám v The Last of Us žánrově slévá survival, stealth a bohapustá akce, je přirozenost takové volby klíčovým prvkem. A právě tady Naughty Dog ukazuje výstavní tesáky.
Dynamický stealth - hraní všemi deseti
Jestli jsem se v předchozích odstavcích pokoušel o verbální soulož s dějem, popř. celým světem, který The Last of Us představuje, musím ještě o stupínek výš postavit samotnou herní zkušenost, tj. momenty, kdy nekoukáte s otevřenou hubou na odvíjející se děj, ale opravdu ho aktivně posouváte kupředu svými činy. Poměr filmových a herních sekvencí je zhruba takový jako v Uncharted 3. Někomu to nemusí být po chuti, ale jedná se o osvědčený a v tomto případě dech beroucí způsob prezentace silného příběhu, který vás neváhá zfackovat pro vaše vlastní dobro.
Rád bych alespoň naznačil, ale jak říká Zdeněk Svěrák v jednom z Cimrmanů, "my nesmíme ani naznačovat". O orgasmus horních končetin se ale podělím rád - hra má totiž tak přirozené ovládání, že svůj žánrový koktejl prodává na sto procent. Mám trochu pocit, že za onu svižnost a rozmístění ovládacích prvků může důrazné testování multiplayeru, ve kterém jde o rychlé reakce především, ale důležité je, že ten rychlý postřeh velmi, velmi oceníte i v sólové kampani.
Až budete utíkat před hordou smyslu zbavených houbařů, jednoznačně oceníte, že Joel umí za chodu nejen přebíjet, ale i vyrábět lékárničky nebo pazourky (tak trochu vězeňským způsobem - ze střepu a izolepy). Mezi střílením, mlácením, kraftěním a zdrháním lze přepínat bleskurychle, stejně tak naskakování do krytů a útoky ze zálohy jsou jedna radost.
Kdo hrál Uncharted, ten bude jako doma. Kdo je nováček, ten párkrát umře při střetu s těžšími protivníky, kteří vyžadují určitou strategii, ale obecně platí, že ani při prvním průšvihu se nevyplatí věšet hlavu. Vždy je lepší vzít nohy na ramena a utéct, pokud vás tedy už nesžírá agresivní houba. Joelovi se sice magicky nepřičítá energie zpátky, ale i z přesilovky se dá často utéct na vyvýšené místo.
Protivníci nejsou blbí a reagují na tupé cvakání prázdné zbraně nebo vaše chřadnoucí zdraví. Občas platí, že kdo uteče, vyhraje. A zdrhat do temné chodby s poslední čárkou zdraví, zatímco se za vámi ze všech stran sbíhají překupníci a pořvávají na sebe, že se není čeho bát, protože nemáte náboje, to člověku tuhne krev v žilách. Nebudu vám lhát, umírat budete často, ale ne vždycky jsou karty rozdány stejně. A ne vždycky je váš dokonalý úkryt neprůstřelný.
Divili byste se, jak umí být bloumající houbaři vynalézaví a jak se jejich nadšený hekot line chodbami, když potřebují posily. V zásadě ale platí, že síla houbařů je v počtu, síla překupníků a partyzánů v jejich plných zásobnících, a síla armády v dokonalé koordinaci. Nudit se rozhodně nebudete, ale svou výzbroj můžete postupem času vylepšovat a díky dobrému sluchu a šikovné parťačce máte často navrch. Jen to chce příslovečnou trpělivost, protože i na Ramba si člověk musí umět hrát s patřičným timingem.
Poslední apokalypsa téhle generace
V úvodu jsem tvrdil, že hra neboří technologické hráze. To ovšem neznamená, že by svět The Last of Us nevypadal nádherně. Ono to totiž není jen o pixelech, ale především o výpravě jako takové. Digitální kulisáci vdechli postapokalyptickému světu neuvěřitelnou hmatatelnost. Animace jsou dechberoucí, kamerové úhly nepostrádají blockbusterové kvality a Naughty Dog prostě znovu a znovu dokazují, že mají nejen nakoukáno, ale umí všechny ty inspirace poskládat dohromady tak, že nakonec slíznou veškerou smetanu. Hra vypadá skvěle, vložené filmečky ještě o fous lepší, protože postavy v nich přece jenom profitují z předpočítaných renderů.
Navzdory tomu, že engine ždíme stařičký PlayStation 3 horem spodem, uvidíte nahrávací obrazovku jen na samotném začátku - všechno se chytře nahrává pod filmovými sekvencemi a dokonce i respawn po zabití nabíhá bleskově. Nepřerušovaný herní zážitek samozřejmě přispívá k většímu pohlcení a po dohrání si můžete hru znovu projít po jednotlivých kapitolách.
Mnozí by určitě uvítali i procházení po jednotlivých scénách, protože je tu tolik okamžiků, které byste tak moc chtěli někomu ukázat. Nebo si je "vytisknout", zarámovat a pověsit na zeď. Oproti Uncharted je The Last of Us mnohem atmosféričtější a rozvážnější. Jde víc do hloubky, nutí vás starat se o postavy, ale zároveň není prosta situací, ve kterých vám jednoduše spadne čelist a vaše první signální provede tvrdý reset z přemíry vjemů.
Vůbec nemá smysl přemýšlet nad tím, jak se takhle vyspělá hra vejde do obstarožní konzole. Tohle není o technologii, ale o zkušenostech vývojářů a neředěné vášni vyprávět nové a nové příběhy, které se nebojí vystoupit ze zajetých kolejí. Naughty Dog vzali podvozek ze své veleúspěšné série, ale žánrově se přehoupnuli úplně jinam a přizpůsobil tomu celý herní systém. Tohle vážně není jen pouhý tuning zavedené herní mechaniky.
Až si zahrajete The Last of Us, budete přemýšlet nad tím, proč všechny survival hry odjakživa nebyly takhle zábavné, adaptabilní a plné emocí. Naughty Dog vykopli laťku vysoko do nebes, ale k jejímu překonání nikomu nepomůže lepší hardwarová výbava nadcházející generace. Tady budou potřeba nápady a ochota jít do nových věcí po hlavě a odstřihnout se od zavedených pořádků. The Last of Us ukazuje tu růžovější budoucnost herní zábavy jako neustále se vyvíjejícího organismu, co si flexibilně půjčuje to nejlepší odkudkoliv a s přirozeností sobě vlastní to asimiluje do perfektně vyváženého celku.
Forma je jen příjemným a do jisté míry i povinným pozlátkem - právě ona prodává krabice v obchodech. To hutné pod ní však přihrává nominace na žánrový počin roku a především vychovává novou generaci hráčů k tomu, aby ukázala prostředníček teraflopovému náboženství, šla za silným příběhem a ochotou překonávat sama sebe.
Až se tahle emocemi nabitá herní pračka zastaví a vyplivne vás po deseti hodinách hraní, můžete si udělat povinnou čárku. I pro letošek totiž budete mít důkaz, že herní scéna nestagnuje, ale naopak pořád víc a víc přitápí pod kotlem. A to že tuhle čárku do historických tabulek ryje plnokrevný blockbuster a nikoliv pod mainstreamový koberec zametená indie kultovka, to je přece nesmírně povzbuzující. A to jsme se ještě ani nedostali k tomu multiplayeru.
Uškrť bližního svého
Tak snad jen ve zkratce, protože i tady je nutný jen ohňostroj a šampaňské. Multiplayer profituje nejen z vyváženého ovládání, ale hlavně z celého postapokalyptického konstruktu. Hra si vlastně existencí šmelinářů, partyzánských frakcí a světa, ve kterém je člověk člověku vlkem, o pořádnou online řežbu přímo říká. A naštěstí je v ní zachováno vše, co dělá ze singlu takový zážitek. Totiž neustálé přizpůsobování se aktuální situaci za běhu.
Na rozdíl od singlu tu nemáte uměle inteligentní holku, ale partu všehoschopných nerdů, kteří musí spolupracovat, aby za utržené body mohli společnými silami něco vykraftit. Na kompletní popis všech módů a jejich nuance budeme potřebovat víc než jen dvouhodinovou online seanci, ale už teď mě baví např. umírání. Že to zní divně?
Při smrtelném zásahu máte ještě několik vteřin života na to, abyste a) utekli z dosahu nepřátelské palby; b) našli kolegu s lékarničkou; c) odnesli svoje tělo i s veškerou výbavou blíž domácí základně, než vydechnete naposledy. Během téhle agónie ovšem ne zcela ovládáte své tělesné funkce, což je děsivé a nádherné zároveň.
Tahle dojmová rozpolcenost vás ostatně bude provázet celou hrou - pokaždé, když uvidíte něco ohavného a zavrženíhodného, se zároveň budete jen těžko bránit omámení z toho, jak je daná situace intenzivní a vymakaná. To myslím The Last of Us dokonale definuje. Je to nádherná hra o hnusných věcech, odehrávající se v zavrženíhodném světě, ze kterého nebudete chtít odejít. Tak... a teď znovu zahazuju telefon, odpojuju ICQ a stěhuju se někam, kde mě kolegové z Games.cz jen tak nenajdou. Na tuhle hru se totiž už teď v redakci stojí fronta. A já jí prostě ještě nechci vracet.