„Začátek je doba, kdy je třeba pečlivě dbát o co nejpřesnější rovnováhu.“ Těmito slovy otevřela princezna Irulán Pravou knihu o Muad’Dibovi, ale také první knihu Duna od Franka Herberta, která uchvátila svět před dávnými 60 lety.

Galerie

Duna se mi ale dlouze vyhýbala stejně jako voda úžasné planetě Arrakis, než jsem si před deseti lety konečně pořídil její výroční vydání a zcela jí propadl. A přestože se mi vlivem dřívější neznalosti vyhnuly všechny videoherní adaptace, tu úplně nejnovější už jsem si nemohl nechat ujít.

Dune: Awakening mi totiž na rozdíl od všech těch strategií slibovala to největší možné ponoření se do atmosféry planety zaváté pískem. Tuto ambici se z větší míry podařilo naplnit. Třebaže jsem si často bědoval nad mnohými trestuhodně nezábavnými systémy. Ale vezměme to od toho začátku…

Duna vás nepřivítá

Úvodní slovo princezny Irulán jsem nevybral jen proto, že je první větou knihy. Ono totiž navíc krásně odráží vaše první setkání se hrou. Respektive, jak málo se designéři z Funcomu její rady drželi.

zdroj: Vlastní foto autora

Dune: Awakening má totiž jeden z nejhorších úvodů, s jakým jsem se ve hrách kdy setkal. Nehezkými postavami v nezáživných cutscénách to začíná, pokračuje naprosto otřesnými souboji na nože, postrádajícími jakoukoliv váhu a zábavnost, a bohužel nekončí ani v první otevřené lokaci.

Tam vás totiž hra bude několik hodin naprosto slepě tahat za ručičku, moc vám nepoví, proč stále konáte, tak jak píská, a svým prostředím vás totálně připraví o imerzi. Duna má být pusté a nehostinné místo, tak jak to, že tu všude rostou rostliny plné vody? Jak to, že jen co se otočím, tak dříve sebraný keř – jeden z nejzákladnějších materiálů – už zase vyrostl?

A proč je na každé straně nevelké skály malý táboráček s jedním až dvěma nahodilými bandity? Tak je vystřílím a bude klid, že? Jo aha, oni se tam zanedlouho zabydleli noví, ale ti samí bandité… A proč jsou tu všude po poušti rozházené ty naprosto ohyzdné krabice? Aha, to jsou dávno opuštěná obydlí jiných hráčů…

zdroj: Funcom

Čččč…červ!

Začátek je jednoduše naprosto otřesný a pokud patříte k hráčům, kteří hojně využívají možnost hru při odehrání méně než dvou hodin vrátit a nekoukli jste se na žádné recenze, pak bych se opravdu divil, pokud byste od ní okamžitě nedali ruce pryč.

Funcomu se vstup do Duny prostě vůbec nepovedl, což je o to nepochopitelnější, když jsou hodiny po něm nesrovnatelně zábavnější. Jakmile vás totiž alespoň vypustí podívat se po celém prvním biomu, začnou se konečně objevovat nějaké ty kvality.

Ze všeho nejvíc na vás zapůsobí bravurně zvládnutá přítomnost červů, která vás nutí trávit na dunách co nejkratší možnou dobu – najít nejužší bod mezi dvěma skalami a přesprintovat na druhou stranu. Fantastický adrenalin doplněný o ukazatel vydávaného hluku a vynikající audiovizuální prezentaci blížícího se Šaj-Hulúda.

Galerie

Když nejprve uslyšíte dunivé chvění, abyste následně na obzoru spatřili vzdouvající se horu písku, jak se gigantický červ valí vaším směrem. Nakonec to stihnete, ale klidně za pompézní a děsivé podívané, když potvora opodál nakonec přece jen vystrčí hlavu z písku a s pořádnou ránou zase zmizí pod dunou.

Přítomnost červů dělá z prozkoumávání Duny skutečně vzrušující zábavu plnou plánování nejlepší možné cesty a očekávání věcí budoucích, kdy musíte brát v potaz ještě spalující slunce, které vás nutí držet se ve stínech, a neustálou žízeň, kterou není radno ignorovat.

Voda ale brzy přestane být takový problém, jakmile si vyrobíte odsávačku krve. Jak už jsem říkal, respawnujících se banditů je tu požehnaně, krve mají dost a jedním z prvních vyrobitelných strojů pro vaši základnu je změna krve ve vodu. No a když si pak ke všemu vyrobíte i filtršaty, můžete v poušti pít vlastní přefiltrované tekutiny (což je naprosto skvělý detail, který opravdu potěšil).

zdroj: Funcom

Dunotvorba

Dune: Awakening je primárně o craftingu, takže se připravte na nekonečné shánění zdrojů, s jejichž pomocí si vyrobíte nástroje na těžení dalších zdrojů. A z těch si budete stavět vlastní palác, plnit ho nejrůznějšími výrobnami a pořád se blížit k novým vozidlům.

Ve chvíli, kdy si vyrobíte pouštní motorku, se hra už opravdu a naplno otevře. Vpustí vás do druhého, třetího a dalšího pouštního biomu, nechá konečně v technologickém stromu odemykat, co vy sami chcete, přiblíží novým zdrojům a strojům, a než se nadějete, už vyrábíte nákladní vozidlo následované ikonickou toptérou.

Respektive, „než se nadějete“ je dost přehnané, protože hrát Dunu o samotě je pořádný grind, tím spíš bez existence teleportu do vlastní základny. Takže neustále vyjíždíte do pouště pro další a další hromady materiálů, vracíte se s nimi na základnu, ládujete je do továrniček a už zase pelášíte přes poušť pro obnovené materiály, abyste zase o kousek postoupili technologickým stromem.

zdroj: Funcom

Nechápejte mě ale špatně. Tvůrcům se podařilo nastavit opravdu velmi příjemné tempo dávkování nového obsahu, takže z tohoto hlediska nuda nedostává moc prostou v prvních několika desítkách hodin.

Nuda vyplňuje jiná místa, jako je třeba průzkum mapy jako takový – on je sice lákavý, příjemně nebezpečný a díky možnosti šplhat úplně kamkoliv a řešit staminu i zábavný, ale vlastně na vás nikdy nečeká nic moc zajímavého.

To samé platí i rozsáhlých podzemních komplexech, kde se to jen hemží nepřáteli a vyložená tajemství se tu ukrývají jen v tematicky hezkých, ale nikterak důležitých či zapamatovatelných audiozáznamech.

Galerie

Jen ne další souboj…

Největší porce nudy ovšem pramení z druhého stavebního pilíře, kterým jsou vedle craftingu souboje. O naprosto příšerných bitvách na nože už jsem se zmínil v úvodu, ale ona ani ta střelba za moc nestojí.

Jednak tu nejsou až tak zajímavé zbraně, jednak vaši nepřátelé jsou naprosté tužky bez rozdílu a nápadu. Vydržíte toho hodně, oni spíše málo, jediné chvíle, kdy vám poteče trochu do bot (pot a krev tedy), přichází v momentu, kdy na vás běží dva maníci s čepelemi, zatímco vás další dva ostřelují z dálky.

Po chvíli, s pár vylepšeními, začne celý souboják být i trochu uspokojivý, ale nikdy nepřestane být tupý a jde tak spíš o nutné zlo, které vám brání ve vylootění nepřátelské základny a vysátí krve z mrtvol. A ani vylepšování postavy není kdovíjak vzrušující.

zdroj: Funcom

Na začátku hry si musíte zvolit jednu třídu, ale pak stačí najít odpovídající NPC, splnit pro něj quest a odemknete si další. Já si zvolil cestu Mentata, který se soustředí na boj z dálky s využíváním střílen, jedu a štítu, kterého jsem začal specializovat na headshoty.

Pak jsem si k tomu přidal třídu Troopera, která podpořila střelbu na dálku, a ještě Planetologa, díky němuž bylo na Duně snazší přežít. Nejsou to špatné cesty a je tu možnost dělat buildy, ale nějak mi tam chybělo nadšení a touha – často jsem se načapal, jak mi v tabulkách visí 10 nepoužitých bodíků a já je vlastně ani pořádně neměl kam dát.

Nicméně musím na ocenit další skvělý detail pro fanoušky předlohy, který je kupodivu spjatý s otřesnými útoky na blízko. Jakmile proti vám totiž stojí protivník s ikonickým štítem, běžné sekání i vystřelené projektily jsou vám k ničemu.

zdroj: Funcom

Musíte perfektně vykrýt soupeřův útok, tím mu rozhodit rovnováhu, a pak už vám nic nebrání využít malé časové okno k provedení pomalého útoku čepelí, která projde štítem a instantně cíl zabije. Na to, jak je běžné šermování pitomé, jsou obezřetné duely plné vykrývání a pomalých výpadů vlastně moc fajn.

(Ne)pěkná poušť

Jenže pak vás udeří další nuda v náplni úkolů, které vás vysílají sem a tam někoho zabít nebo něco získat. Frustraci tady zase vyváží intuitivní stavba základny, která sice nikterak v žánru nepřekvapí a když si hráči nedají tu práci, vznikají opravdu nevzhledné krabice.

Ale s trochou píle vám hra dovolí vytvořit skutečné paláce, které se v krajině vyjímají, ať už do šířky, výšky, či spletitosti ve skalistých útvarech. A na některé budete zírat s otevřenou pusou.

Galerie

Obecně jsem s estetikou hry rozpolcený, ať už v tom hrají roli hráči vytvořené struktury, či nikoliv. Rád jsem se kochal neskutečnými výhledy po vyšplhání na obrovité hory. Na rozpáleném slunci jsem sledoval vzdálená skaliska, zatímco pod rouškou noci mě zase bavila pátrací světla hlídek, která když vás zmerčí, okamžitě na vás pošle létající komando.

Ale pak se na něco podíváte zblízka, obzvlášť na postavy, a uvědomíte si, že Dune: Awakening se za hezkou hru moc označit nedá. Samozřejmě pomůže, když využijete všechny myslitelné upscalingy a moderní vymoženosti jako DLSS 4 (obecně má hra neskutečně bohaté nastavení), ale nikdy nepůjde o nic aspirujícího na krásku roku.

Ani sám, ani s nimi

A pak je tu ještě otázka počtu hráčů. Dune: Awakening se po desítky hodin tváří jako hra, která měla být čistě singleplayerová, nebo maximálně kooperativní pro partu přátel (pomůžou se zvládáním grindu). Tím by se odbourala nevzhledná stavení a nepříjemná překvapení, kdy vysypete zásobník do další šedivé postavičky, jíž považujete za dalšího banditu, ale on je to hráč, kterému v PvE zóně nemůžete ublížit a hra vám to nedá nijak najevo.

zdroj: Funcom

Pak se zase nechtíc pohnete jen o metr špatným směrem v poušti a najednou jste v PvP zóně vydání na milost a nemilost ostatním hráčům. Skutečné PvP tu ale slouží jako vyložený endgame, kdy se dostanete do takzvané hluboké, opravdu rozsáhlé pouště, kde se naplno rozpoutává válka mezi Atreidy a Harkonneny.

Sami budete kopat za jednu z těchto frakcí a na týdenní bázi za ni plnit rozličné mise a doufat, že si povedete lépe než druhý „tým“. Vítěz totiž ovlivní politiku skrze Landsraad a nastaví nová pravidla hry (nejrůznější buffy, debuffy, zpřísnění, rozvolnění…) pro další období. Téma super, herně nenadchne, neurazí.

Jestliže jste Dunu dohráli až sem, tedy utopili v písku vyšší desítky hodin a pořád nemáte dost, zabavíte se tu jen za předpokladu, že vám nevadí daleko větší chaos a menší kontrola nad zážitkem, protože tady je Arrakis skutečně nemilosrdný (jak bývá u multiplayerových akcí prostě zvykem).

zdroj: Funcom

Já se nijak netajím svým příklonem k singleplayerovým hrám, takže jsem se radši držel v PvE zónách a přežíval na vlastní pěst bez stresu, že mě z dálky sejme hráč s odstřelovačkou, aniž bych měl jakoukoliv možnost ho alespoň zahlédnout a popřát mu pomalou smrt v jedné z biblických písečných bouří.

Přesýpání protikladů

Je těžké Dune: Awakening milovat, stejně jako je těžké ji nenávidět. Na každý fajnový systém je tu jiný zbytečný, nudný nebo vyloženě špatný. Na každý naprosto skvělý servis pro fanoušky je tu naprosto opačné rozhodnutí sloužící čistě hratelnosti.

MMO má hodně daleko k dokonalosti a definitivně nepotěší každého. Nestačí vám předpoklad, že máte rádi Dunu anebo survivaly, protože i tak budete muset udělat ještě několik ústupků. Já je ale nakonec udělal rád, protože když mě zrovna do očí nebily mnou shledané nedostatky, tak hra umí být pořádně návyková.

Galerie

Pořád a pořád máte za čím jít, nějaký další nový nástroj či výrobní zařízení, odemykání nových blueprintů, shánění materiálů pro výrobu lepšího úložného prostoru pro vaši motorku, realizaci výstavby dalšího patra vaší základny i prosté navštívení nového biomu, na který se z dálky prostě a jednoduše dobře kouká.

A pak taky hra umí vytvářet vaše vlastní příběhy spjaté se samotnou planetou Arrakis (protože její vlastní příběh, ač se skvělou premisou alternativního vývoje, kdy se Paul Atreides vůbec nenarodil, tu vážně není tím hlavním ani nejlepším).

Moment, kdy těžíte vzácnější suroviny přímo v poušti, kde je brutální smrt červem obrovským strašákem (protože na rozdíl od kulky do hlavy takhle vyloženě přijdete o vše, co jste měli u sebe).

zdroj: Funcom

A jeden z mých nejlepších zážitků? Když jsem si to na motorce svištěl z obrovské duny, za mnou začínal hučet Šaj-Hulúd a já se poprvé tím nejhorším možným způsobem potkal s tekutým pískem. Motorka najednou zahrabala, odmítala pokračovat a mně konečně došlo, co se děje.

Kvůli červovi i tekutému písku nebyl čas vybrakovat obsah motorky, dokonce mě ani nenapadlo vytáhnout magické, veškerou imerzi bořící zařízení schopné schovat vám vozidlo do kapsy, a začal jsem utíkat – no dobře, brodit se z tekutého písku pryč. S každým dalším krokem jsem se bořil hlouběji a hlouběji, a když už jsem tam byl po ramena a smiřoval se s hořkým osudem, konečně jsem narazil na pevnou zem.

Tento neskutečně intenzivní zážitek byl jedině podpořený tím, že jsem byl nejdál od domova, bez motorky, v neznámém a o dost zlejším prostředí, po relativně klidných hodinách, kdy už mě nestresovala žízeň, kvalita zbroje a zbraní. Najednou jsem stejně měl co dělat, abych přežil a dokázal se po svých vrátit domů.

Na jisté momenty hry Dune: Awakening jednoduše nezapomenete. U jiných se o to ale ještě rádi pokusíte…