Galerie

Studio Don't Nod příběhy umí. Jejich Life is Strange je legenda, dodnes si občas vzpomenu na Banishers, kteří ukázali, jak krásně může fungovat vztah dvou postav ve hrách, aniž by kolem sebe chodily po špičkách a volily nesmělé srdíčkové odpovědi v dialozích. Jenže jak bravurně zvládají příběhy a emoce, hratelnost už na tom bývá hůř. Stačí opět zavzpomínat na příběh lovců duchů nebo s hořkou pachutí i na Vampyr. Jejich nejnovější počin Aphelion se z dobrých důvodů vzdává soubojů a posílá nás na zamrzlou planetu Persephone, kde se skrývá poslední naděje lidstva před globální katastrofou a taky velice osobní cesta dvojice protagonistů.

Bolest prvních okamžiků

Popravdě jsem do hry šel s lehkou skepsí a první chvíle ji rozehnat rozhodně nepomohly. Ariane a Thomase nacházíme po intimních okamžicích na palubě jejich lodi a příběh hned zkraje zrovna neprodávají. Máme tu umírající Zemi a někdo zase na její záchranu vybral ex partnery, kteří mezi sebou mají očividně hodně nevyřešeného. K tomu mají najít originálně nazvaný „Zdroj“, a vůbec máte pocit, že originality tady nebude, co by se za nehet vešlo. Naštěstí loď rychle havaruje a je čas se vrhnout do samotné hratelnosti.

Jenže tady přichází další z porodních bolestí, protože se ke skepsi rychle přidá pocit, že hrajete akční adventuru z přelomu tisíciletí – jen bez té akce. Utíkáte bortící se lodí, skáčete na žluté lišty a sledujete až bolestivě doskakující animace, když se Ariane snaží zachytit. Do toho se designéři rozhodli, že muset stihnout při každém skoku zmáčknout interakci navíc, aby se postava nepustila, bude někoho třeskutě bavit.

Když se dostanete z lodi na zamrzlý povrch planety, situace se kupodivu ještě zhorší. Cesta je sice jen jedna, ale občas ani tak neumí správně ukázat, kam vlastně skočit. Když minete vývojáři přesně usmyslené místo, následuje pád. Vtipnější na tom je, že hra není těžká. Pokud jsem se vracel na záchytný bod, bylo to tím, že se hra po vzoru prvních Assassin's Creed rozmyslela, že se místo skoku na lištu prostě odrazím do prázdna a proletím se ze stěny, nebo se postava odmítla chytit prostě protože proto...

zdroj: Don't Nod

A protože hra není těžká, nemáte tudíž co umírat, takže záchytné body umí být bolestivě daleko. Třeba v jednom místě v první kapitole jsem zaboha nemohl přijít na to, že musím skočit na nedalekou plošinu, protože jsem si nevšiml cestičky za svými zády, která k ní vedla asi o dva metry dál. Každý pád znamenal návrat na vrchol stěny, po které jsem musel slanit, poslechnout si dialog, sjet po svahu a použít detektor na nedaleké místo. Pak konečně skočit a sledovat, jak Ariane opět se zoufalým výkřikem mizí v hlubině.

Kdybych skončil tady, velice rád bych napsal, ať se Aphelionu vyhnete obloukem. Jenže jsem hrál dál. Hratelnost se o něco zlepšila, i když primitivní skákací pasáže zůstaly. Nakonec jsem hru o víkendu dohrál asi na tři sezení, a s každou hodinou jsem tuhle asi desetihodinovou cestu hltal víc a víc. Popravdě by se možná dala stihnout i za dvě sezení, kdybych se od deváté kapitoly nemusel odlepit kvůli druhé hodině ranní, i když se mi vůbec nechtělo.

Lidské a přízemní sci-fi

Aphelion je rozhodně nejlépe vypadající hra, kterou studio Don't Nod zatím vydalo. Navíc se mu skvěle povedlo vystihnout atmosféru mimozemské planety, která vypadá uvěřitelně, a přitom dost cize. Do toho se nepustilo do šílených příběhových kotrmelců, ale zůstává věrné přízemnímu hard sci-fi, které by klidně mohl napsat některý z klasických autorů. Raději než emzáky s energetickými puškami totiž do hry vplétá vztah hlavních postav rozdělených v cizím světě.

zdroj: Don't Nod   zdroj: Don't Nod

Zatímco Ariane z lodi uteče po svých, Thomas ji opustí v záchranném modulu. Francouzská vědkyně se snaží překonat zamrzlé vrcholky Persephone a její anglický partner musí bojovat hlavně se zraněním v důsledku pádu a rozbitou lahví na kyslík. Hra přitom skvěle podává rozdíly v jejich situaci, ale i ve vnímání příběhu, protože každý z nich pracuje s trochu jinými informacemi. Ariane tak mimo jiné chytá útržky přenosů Thomase a až později si je dává do souvislostí s tím, co doopravdy nahrál.

Hlavní síla vyprávění, která pozvedává jednotlivé scény, tkví ale ve skvělé práci s kamerou a zvukem. Tvůrci přesně věděli, jak dát mimikou i animacemi postav scénám hloubku. Smějí se, pláčou, vyčerpaně se opírají a každá interakce dává smysl. Do toho všechny scény podtrhuje výborná hudba a práce se zvukem. Umí do drásava rozeznít smyčce, jen aby naprosto utichla a nechala vyniknout jen křupání ledu na obrovském jezeře. Přesně přenáší emoce postav do každého tónu.

Dává pak naprostý smysl, že za ozvučením a hudebním doprovodem stojí Amine Bouhafa, francouzský filmový skladatel tuniského původu, který hraje na klavír od svých tří let, vystudoval dvě konzervatoře a stal se nejmladším držitelem prestižní francouzské filmové ceny César.

Galerie

Právě taková filmovost se ve hrách pořád až tak často nevidí, což je neskutečná škoda. Protože i z obyčejných scén dokáže vytáhnout maximum. I ze zvratu, který čekáte, umí vyždímat emoce, až málem slza ukápne. Právě kvůli ní stojí za to občas zatnout zuby, překousnout průměrnou hratelnost a Aphelion prostě prožít. Vlastně by se dalo říct, že je téměř škoda, že se jedná o hru, a ne prostě o výpravný sci-fi film.

Síla jednoduchosti

Osobně mě nakonec mnohem víc bavily pasáže za Thomase. Ten totiž kvůli svému zranění neskáče a jeho herní náplň je prostě takový simulátor chůze s občasnou hádankou. Navíc jeho suchý anglický dabing vynikal svou dávkou optimismu (svízelnější situaci navzdory) o kousek lépe než francouzský přízvuk mnohem vážnější Ariane. Té se dostalo mnohem více hratelnosti, ale jestli je to dobře, to nevím.

Kromě skákání s ní musíte na speciálním zařízení občas ladit frekvence, které umí manipulovat s okolím, a dojde i na plížení před zdejší mimozemskou formou života nazvanou „originálně“ Nemesis. Přitom oba mechanismy jsou vlastně velice primitivní a hnala mě dopředu hlavně vize další úchvatné scenérie, dialogu nebo emotivní scény.

I tady ale musím opět pochválit audio. Klapání Nemesis udělalo z designově obyčejného nepřítele zapamatovatelnou hrozbu. I když trochu jako pěst na oko působilo, že v její přítomnosti musíte být naprosto potichu a odlákávat ji pomocí bouchajícího kamení, ale třeba klasické herní vzdychání si Ariane při skocích stejně neodpustí a hrozba na něj nereaguje.

Zároveň musím varovat, že hratelnost je nejhorší v první kapitole, kterou se ale vyplatí trochu přetrpět. Je pravda, že poslední dvě jsou potom trošičku natažené, protože k největšímu zvratu už došlo, vlastně víte vše a zbývá jen překlepat poslední úsek cesty. Cením ale, že hra neztrácí dech zbytečným zabředáváním do detailů a zbývá jí i trocha té symboliky, abyste si domysleli některé nuance.

Mám tě rád, nemám tě rád…

Je vlastně strašně těžké vyřknout nad Aphelionem finální verdikt. Protože mě přes počáteční otrávení pohltil a vyplivl až na svém konci. Nakonec pro mě představuje jeden z nejlepších herních zážitků letošního roku díky tomu, jak skvěle je zrežírovaný a ozvučený, ale na druhou stranu nemůžu zapomenout ani na chvíle frustrace s průměrnou hratelností, která je pozadu tak o patnáct, dvacet let. Jenže při psaní mi do uší hraje Persephone planéte N9 z oficiálního soundtracku, jsem v pokušení se vrátit do onyxového lesa, zažít tuhle emoční jízdu ještě jednou a se sluchátky na uších hltat každou minutu... ideálně když mi hra vezme ovládání z ruky a jen odvypráví svůj příběh.