Když autoři série Yakuza představili levobočka Judgment, byl to první jasný signál, že hra zasazená do mafií zmítaného Japonska se dokáže obejít i bez Draka z Dodžimy. A vskutku – Kazuma Kirjú na jednu stranu v nové Yakuze chybí, na tu druhou je ovšem Ičiban Kasuga víc než plnohodnotnou náhradou a najít si k němu cestu je velmi snadné. Zvlášť pro nás, pro hráče.
Proč? Protože milý Ičiban, hlavní hrdina novinky Like a Dragon, je odkojen hraním her na hrdiny, přesněji takzvaného Dragon Quest, které ve hře supluje Dungeons and Dragons. A právě láska ke starým dobrým RPG se promítá do hraní i stylu vyprávění, stejně jako do Ičibanovy osobnosti.
Tenhle kluk to v životě neměl lehké. Kdysi se rozhodl vzít na sebe vraždu jednoho vysoce postaveného člena konkurenční rodiny, aby ochránil svého mentora. Za to si odseděl nekonečných osmnáct let ve vězení. Z roku 2001 se najednou stává rok 2019, do nějž je Ičiban spolu s hráčem nemilosrdně vhozen a s novou dobou začíná i nová životní kapitola, kterou si ovšem ústřední hrdina představoval úplně jinak.
Nebudu zde zacházet do přílišných příběhových detailů, protože by byla škoda vám toho zbytečně moc prozradit. Byť jde totiž o mafiánské béčko, které nedosahuje vypravěčských kvalit Judgmentu, pořád stojí za to si všechny větší či menší zvraty prožít na vlastní kůži.
První hodiny navíc strávíte velmi těsně napojení na hlavní dějovou linku, která Ičibana (a vás samotné) uvede do nového herního města. Kamaručo sice hraje svoji roli a pro začátek nabídne známé kulisy, ale po čase je vystřídá Jokohama.
Bezdomovec z Jokohamy
Toto japonské město, respektive jeho herní podoba, je několikanásobně větší, než jsme u her ze série Yakuza zvyklí. A není prázdné nebo nudné – jde o živý městský organismus se vším, co se sluší a patří. Stejně jako její předchůdci i Jokohama nabízí bezpočet unikátních lokalit a postranních příběhů, do nichž může Ičiban zasáhnout, a bohové, že to stojí za to!
Ale ne hned. Náš hrdina se do Jokohamy dostává bez vlastního přičinění a začíná od nuly. A aby se z ní vyškrábal směrem k jedničce, musí začít neplánovanou kariéru bezdomovce. Vybírat drobné u automatů nebo svážet plechovky, které se pak dají vyměnit za jeny nebo jídlo, to tu ještě opravdu nebylo, a navzdory tíze situace nastavující zrcadlo japonské společnosti je to královská zábava.
Tu naneštěstí rozbíjí jeden z největších problémů nové Yakuzy, kterým je nešťastně zvolené tempo. Hra neustále tlačí na pilu, a i když nabídne zhruba čtyřicet až padesát hodin zábavy v rámci hlavní dějové linky, nelze se zbavit dojmu, že jí chybí intermezza, prostoje, v nichž by se hráč mohl věnovat sobě a své partě pochybných hrdinů.
Ičiban totiž není na všechno sám a po vzoru svých oblíbených RPG si kolem sebe postaví partu společníků, s nimiž bude brázdit ulice Jokohamy. Tento nový prvek skončil někde na půli cesty, a byť vlastně funguje dobře, nedokážu se s odstupem zbavit dojmu, že bych chtěl víc. Víc než tři další společníky do party. Víc postav, větší nabídku RPG prvků. Proč? Protože hra je na to všechno vlastně připravená.
Ať už jde o bývalého zdravotníka, policistu na volné noze, nebo typicky přepálenou postavu japonské hostesky a společnice, vždycky máte možnost do jisté míry určovat společníkův vývoj. Jako bezdomovec totiž skončíte na úřadu práce, který postupem času nabídne možnost měnit specializaci jednotlivých postav a s tím i jejich soubojové schopnosti.
Společnici jsem například změnil na japonský „idol“, tedy popkulturní hvězdu a zpěvačku. Část schopností postavě zůstává, protože je s ní příběhově spjatá, ostatní se změní, stejně jako možné vybavení, typ poškození, odolnosti a tak dále. Skvělý herní prvek, ale působí spíš jako taková ochutnávka, ukázka toho, co by mohlo v plné kráse přijít zase příště.
zdroj: Inside Xbox
Ičiban má mimochodem vlastní osobnostní kompas, který mechanikami i vizuálem připomíná například Personu. Zatímco ale v páté Personě musí hráč pečlivě investovat volný čas do osobnostního rozvoje, v případě Yakuzy je obrovský potenciál tohoto aspektu odsunut do pozadí právě oním zběsilým herním tempem. Největší možnosti rozvoje totiž přicházejí při nenuceném trávení času se společníky a skrz dialogové volby, kterých je ovšem v hlavním příběhu poměrně poskrovnu.
Kam dřív skočit
Přitom je opět potřeba zdůraznit, že Jokohama nabízí bezpočet možností, jak trávit volný čas. V novinářské verzi sice chyběly SEGA herny, ovšem zrovna tento prvek mi nijak nechyběl, protože jsem pořád mohl chodit zpívat karaoke, podnikat nebo, a to bylo vůbec nejzábavnější, jezdit s buginami v arkádových závodech ve stylu Mashed a Ignition.
Nad rámec více či méně zábavných miniher pak Johokama nabízí drobné postranní příběhy, mezi nimiž nechybí agentura jistého Hira, který se staví do role superhrdiny a ochránce města. A nebyl by to Ičiban, kdyby se nechtěl do projektu zapojit a pomáhat lidem. Hra tak nabízí další porci postranních úkolů a soubojů.
Pokud řvoucí dospělé muže v plínkách porazíte, dostanete možnost přivolat si je do souboje. Podobných šíleností je ve hře plno.
Ještě než se ale dostanu k soubojům, musím zmínit některé postranní mise, které souboje nečekaně okoření. Pokud jste hráli alespoň jeden díl RPG South Park, patrně jste sáhli po možnosti přivolat do souboje některou z postav a využít její nadschopnosti pro rychlé vyřízení souboje. Přesně tento prvek si nová Yakuza půjčuje a prostřednictvím postranních misí otevírá hráči cestu k nejrůznějším výhodám, které, pravda, stojí nemalé množství jenů, ale zároveň dokážou být opravdu tím rozdílovým aspektem mezi úspěchem a selháním v náročnějších bitkách.
Nebyla by to série Yakuza, kdyby tyto mise a postavy nebyly naprosto absurdním způsobem přepálené a zábavné. Když jsem tak například svolil podat pomocnou ruku chlapíkovi, který chtěl sehnat sunar pro jakési řvoucí dítě, nenapadlo mě, že mě hra pošle přes půl města hledat horkou vodu a už vůbec bych nečekal, že skončím ve specializovaném pánském klubu plném tzv. adult babies (nedoporučuji googlit v práci), kterým se rozhodně nelíbí, že jim někdo zasahuje do podivných hrátek.
Pokud ovšem řvoucí dospělé muže v plínkách porazíte, dostanete možnost přivolat si je do souboje, a aplikovat tak silný debuff na své nepřátele. A podobných šíleností je ve hře plno, přičemž nechybí ani yakuzácká verze Pokédexu, tedy jakési aplikace na sběr informací o nepřátelích, které po vás chce nasbírat šílený profesor.
Trpělivost výhru přináší
Skutečnost, že Ičiban oproti Kazumovi nestojí v boji o samotě, samozřejmě znamená změnu soubojového systému, který se poprvé v sérii mění z akční rubanice s komby na tahovku, která si ale ponechává i aspekty bojovky. A nový soubojový systém nefunguje ideálně.
Pokud jste hráli předchozí díly, víte, že potyčky při volném pohybu po městě šly poměrně rychle vyřešit a tu pravou výzvu nabízely až souboje s bossy a minibossy. Tady bohužel nikdy nevíte, co přijde, a když přijde něco ošklivého, šikovné prsty vám nepomohou.
Skutečnost, že je Jokohama opravdu velká a dá se v ní relativně snadno ztratit, doprovází levelové rozdíly mezi nepřáteli, na něž narazíte při volném pohybu. Jelikož jsem o tom nevěděl, zasekl jsem se asi na hodinu v čínské čtvrti, kterou jsem měl problém projít zpátky do mně určené části města. Stály proti mně totiž skupiny o deset a více levelů silnějších čínských ranařů a mně kvůli tomu došly peníze (pokud prohrajete souboj, přijdete o polovinu peněz) a také léčivé prostředky. V té chvíli jsem měl chuť přestat Yakuzu hrát.
Občas taky narazíte na střetnutí, která jsou zkrátka naprosto nevyvážená. Neférově přemrštěné bývá oponentovo zdraví. S tím jsem se setkával především u misí pro superhrdinskou agenturu, při nichž bylo jasné, že oponent nemá šanci, ale měl tolik životů, že udolat ho zabralo klidně deset minut. A deset minut tahového souboje s volným pohybem postav v otevřeném městě je prostě moc. Hned vysvětlím proč.
Podobně jako v předchozích dílech série, i tady se souboje odehrávají v rámci ohraničených „arén“. A zatímco v uzavřených prostorách to funguje, v rozlehlých městských ulicích je to peklo. Nepřátelé se chovají naprosto nevyzpytatelně a například silné schopnosti s plošným poškozením často nebudete moct efektivně využít, protože nepřátelé náhodně pobíhají sem a tam, a vy tak nedostanete možnost zasáhnout víc jak jednoho soka. Nedokážu si vysvětlit, co za tímto designovým rozhodnutím stálo. Tahové souboje by mohly být konzistentně skvělé, ale v tomto provedení jsou občas spíš frustrující.
Chybí zde i větší škála buffů, debuffů a schopností, které by měly reálný dopad. Nejsem zastáncem tabulkového hraní a nechci si u podobného titulu přepočítávat všechno v Excelu, ale z hraní jsem měl pocit, že máloco má reálný vliv na poškození a celkový průběh boje. Obyčejní nepřátelé jsou trapně slabí, bossové absurdně silní a vybavení šílenou porcí hitpointů. Ano, můžete se zkusit před útoky bránit, ale jde o víceméně náhodné mačkání kolečka na ovladači a modlitbu, že Perfect Guard bude mít nějaký reálný dopad na to, jaké poškození Ičiban a jeho parta dostanou.
Mlč a bav se
I přes spoustu výtek, které k soubojovému systému nové Yakuzy mám, jde ve finále o výborný další díl. Jen musíte být trpěliví, sžít se s mechanikami a naučit se nebýt příliš zklamaní, když se nenaplní očekávání, která ve vás hra dobrými nápady vzbudí.
RPG prvky, hratelná parta, nový hrdina, nové město, dokonce i ty tahové souboje, které ve skutečnosti velmi často fungují skvěle, když zrovna nejsou rozbité. Všechno jsou to velmi žádoucí přídavky, které do série vnáší nový život a nabízí ji mnohem širšímu publiku i díky vydání na dalších platformách než jen na PlayStation.
Pokud jste nehráli žádný z předchozích dílů, nemusíte toho litovat a do Like a Dragon se pusťte. Bude to pro vás zcela nový, fascinující zážitek. Pokud ale máte v živé paměti osudy Kazumy Kirjú nebo temný detektivní Judgment, budete chvíli bloudit, pátrat a zvykat si na všechny nové prvky, což samozřejmě veteránům vůbec nemusí být příjemné.
Kdybych psal recenzi po prvních deseti hodinách, bude to devítka. Kdybych ji psal po prvním větším dungeonu v korejském klanovém komplexu, rozbil bych ovladač a hře napařil šestku. S odstupem a chladnou hlavou ale nelze novou Yakuzu nepochválit a nedat jí velmi slušné hodnocení, i když prosté číslo nedokáže plně vystihnout komplexnost tohoto titulu se všemi jeho klady a zápory. Ať už je to, jak chce, nemůžu než Ičibana a jeho partu doporučit i se všemi přidruženými „ale“.
