Kdo o Highguardu za poslední týdny neslyšel, ten musel dřímat pod herním kamenem. Už po oznámení na The Game Awards si ho herní komunita rychle vybrala jako svého nejnovějšího otloukánka, čemuž vývojáři příliš nepomohli ani dlouhým mlčením až do samotného vydání. Přesto si hru hned první den vyzkoušela spousta lidí – a neméně rychle z ní zase odpadla.
Je Highguard plivnutím do obličeje hráčů a urážkou dobrého vkusu? Nebo jde o neprávem obviňovaný titul, který si jen vybral špatný moment a publikum? Jak to tak bývá, pravda leží někde uprostřed.
Hrdinové bez bázně a špetky originality
Ano, Highguard je dalším zástupcem žánru stříleček s hrdiny, kteří mají předem dané schopnosti. Tentokrát máte jednu pasivní, jednu aktivní a jednu ultimátní. Pokud byste ale mezi osmi postavami hledali originalitu, čeká vás spíš zklamání. Máme tu ohnivé vlny, ledové stěny, neviditelnost nebo vypouštění malých stacionárních potvůrek. Všechno jsme viděli už mnohokrát, jen v jiných barvách a jiných hrách.
Bohužel pokulhává i jejich balanc. Variabilní silné hrdiny potkáte prakticky v každém zápasu, zatímco jiní se objevují maximálně tehdy, když si je žádá denní úkol. Je zkrátka rozdíl, jestli svou ultimátní dovedností vymažete celý tým ze vzduchu... nebo jen rozbouráte kus zdi. Navíc vás hra celkem tlačí si ultimátní dovednost šetřit na moment, kdy dobýváte nebo bráníte svou pevnost, tedy na chvíle, které zápasy fakticky rozhodují. Naproti tomu běžné schopnosti mají relativně svižný cooldown a používat je můžete celkem často.
Hlavní roli v přestřelkách tak pořád hrají zbraně, jenže jejich problém je překvapivě podobný jako u postav, které je používají. Highguard se sice tváří jako vysoká fantasy, ale obohacená o útočné pušky, brokovnice nebo raketomety. Samotná střelba neurazí, ale ani nijak nevybočuje z žánrového průměru.
Balanc je však opět slabý. Automatická brokovnice Paladin mele vše na kousky, zdejší AKčko je přesné a smrtící, zatímco jiné zbraně nemají v přímé konfrontaci šanci, ať už kadencí, nebo poškozením.
U zbraní se navíc projeví i jejich rarita. Od šedých až po legendární kousky, přičemž rozdíl mezi šedou a fialovou není nijak propastný. Až zlaté varianty přicházejí s unikátními perky, které výrazně mění účinnost zbraně. I tady je ale cítit, že si nad vyvážeností nikdo příliš hlavu nelámal.
A právě tady se začíná rýsovat jeden z hlavních problémů Highguardu: jeho nápady, zpracování i mechanismy nejsou vyloženě špatné, ale málokdy jsou opravdu dobré. Což je v dnešní době, kdy je trh podobnými hrami přesycený, zásadní potíž.
zdroj:
Wildlight Entertainment
Seber, přines, vyhoď do povětří
Celá hra přitom doposud stála na jediném herním módu, u kterého by člověk čekal dotažení do posledního detailu. To se ale bohužel úplně neděje. Před zápasem si sice vyberete základnu s odlišným rozložením, jenže pak následuje průzkumná fáze. Často zaznívá kritika, že mapy jsou na 3v3 zbytečně velké. Osobně si to nemyslím a víkendový test nového 5v5 režimu mě o opaku také nepřesvědčil. Problém podle mě netkví ve velikosti, ale v obsahu.
V první fázi se s protivníky potkávat nemáte. Sbíráte suroviny, zbraně a připravujete se na boj. Jenže i když mapa dokáže být vizuálně působivá, působí zároveň extrémně sterilně. Kromě truhel, krystalů a předem připravených lan na ní prakticky nic nenajdete. Vzdálenosti sice rychle překonáváte na jízdním zvířeti, ale pocit prázdnoty tím nezmizí.
Navíc měnu získáváte i za zabíjení nepřátel a plnění cílů. Zbraně si koupíte u obchodníka. Postupně tak pochopíte, že první fáze je téměř zbytečná. Aby fungovala, potřebovala by zajímavější kořist, případně počítačem ovládané nepřátele hlídající silné bonusy. Ano, můžete najít helmu snižující poškození do hlavy, sedlo zlepšující rychlost a zdraví oře nebo meč umožňující boční průnik do báze, ale málokdy z toho máte pocit, že by celý sběr stál za to.
Naštěstí druhá fáze už zábavná je. Na mapě se totiž konečně objeví meč, který umožní rozbít nepřátelský štít a proniknout do báze. Rozjíždějí se přepady, obchvaty, honičky na jízdních zvířatech a začíná záležet na znalosti mapy. Po určitém času se navíc vypne oživování a vyhrát lze prostým postřílením druhého týmu. A do třetice samozřejmě přichází dobývání.
Jedná se nejintenzivnější fázi. Podle umístění meče můžete proniknout do nepřátelské pevnosti a nastražit bombu na jeden ze dvou generátorů nebo přímo na jádro. Pokud bomba dotiká, ubere pevnosti kus ze stovky životů. Dobyvatelé mají omezený počet oživení a šibeniční čas, než se štít opět zavře. Pokud se obráncům podaří útok odrazit bez poškození, dostane naopak ránu základna útočníků. Smyčka se opakuje, dokud jedna z pevností nepadne.
Kromě lootovací fáze tak Highguard mechanicky funguje velmi dobře. Je adrenalinový, napínavý do poslední chvíle a nabízí taktické možnosti, jak zvrátit i zdánlivě prohraný zápas. Jenže…
Vstup jen s kamarády
Highguard není hra, ke které si prostě sednete a hrajete ji „správně“. Nejde o další obyčejnou střílečku a na počtu zabití tu vlastně skoro nezáleží. Musíte se ji učit. Klíčová je taktika – a tu si s náhodnými spoluhráči většinou neužijete.
zdroj:
Wildlight Entertainment
Pokud vás má Highguard bavit, potřebujete sehranou trojici. Plánovat týmové synergie, dohadovat se o výběru pevnosti i způsobu útoku. Jeden kryje, druhý běží ničit rudé orby nepřátel, aby zabránil jejich oživování, nebo naopak bojuje o návrat spojence do hry.
A pořád zůstává zásadní otázka: Proč byste to měli dělat právě tady? Základní herní mód je zajímavě vymyšlený, ale rychle se ohrává. Na trhu je navíc spousta her, které jednotlivé prvky dělají lépe – ať už jde o balanc, střelbu, nebo pestřejší nabídku hrdinů.
Pozitivem je, že Highguard je zdarma a jediné, do čeho můžete investovat peníze, jsou kosmetické věci. I tady ale tvůrci klopýtají. Převlékání hrdinů je zbytečně neohrabané, chybí seznam vlastněných skinů a jediný spolehlivý způsob, jak si skin nasadit, je udělat to přímo v obchodě, kde byl zakoupen. Pořád mě zajímá, co budu dělat, až můj skin z obchodu za měnu ze zápasů po týdnu z nabídky odrotuje.
zdroj:
Wildlight Entertainment
Další z mnoha
Highguard není špatná hra. Jenže je moc průměrná. Zabaví, ale bez zásadních úprav obsahu a hratelnosti vás dlouhodobě neudrží. Originální herní režim na papíře v praxi působí překvapivě obyčejně, hlavně kvůli sterilním mapám a ploché hratelnosti.
Nikdo ze naší tříčlenné skupiny sice nenarazil na jakékoliv technické problémy, ale stejně je na pováženou třeba minimalistické nastavení, kde chybí třeba i možnost si vypnout motion blur, což je v roce 2026 obří přešlap. A ano, ničení předem daných zdí jsme už viděli, jen v jiných hrách mnohem lépe zakomponované do celkového designu.
Poslední otázkou tak zůstává, zda si Highguard najde své malé věrné jádro a tvůrci dostanou šanci na jeho znovuzrození, nebo jen rychle zapadne jako další z řady nepovedených pokusů o vstup mezi elity kompetitivních stříleček a nedožije se ani vydání hodnocených zápasů, které v první verzi nejsou. Potenciál ke zlepšení rozhodně je, ale bude muset přijít hodně rychle.
