Osm let je zatraceně dlouhá doba. Přesně tolik času uplynulo od chvíle, kdy se otevřely brány uzavřené bety Escape from Tarkov. Hry, která je dle slov vývojářů pionýrem žánru extrakčních stříleček. Osobně jsem se tomuto fenoménu dlouhé roky vyhýbal jako čert kříži. Jednak se snažím hrát hry až po jejich vydání, protože když totiž utopím desítky hodin v předběžném přístupu, málokdy se k nim vracím, a taky tenhle titul mával tolika rudými vlajkami, že mě jako jeden z mála přiměl toto pravidlo skutečně dodržet.
Naštěstí těch osm let tvůrci údajně věnovali zlepšování systémů, opravám bugů, boji s cheatery a celkovému ladění produktu, který si prý magickou číslovku 1.0 právem zaslouží. Takže pokud jste fanoušci, kteří v Tarkovu nechali stovky hodin, klidně teď přestaňte číst. Všem ostatním vysvětlím, proč nic z toho není pravda a proč je Escape from Tarkov jedním z nejhorších herních zážitků, jaké jsem letos zažil.
Vítejte v Tarkovu a připravte se, že to bude bolet
Počátek hry vám v rychlé animaci naznačí, proč se všichni perou o cenný loot. Následně vás nechá velmi minimalisticky vytvořit postavu a vybrat frakci. Ve výsledku ale jediný skutečný rozdíl spočívá v tom, jestli budete pokřikovat anglicky, nebo rusky. Dostanete i úvodní tutoriál, jehož největší síla spočívá v tom, že nad jeho smyslem budete jen kroutit hlavou.
Hrajete totiž hardcore militaristickou rádoby simulaci. Nastavení kláves připomíná ovládání pro chobotnici – vlastní kombinaci má prakticky všechno: od zjištění počtu nábojů v zásobníku až po střelbu z krytu. A to nejdůležitější, co si z tutoriálu odnesete, je, že se chodí pomocí WASD a vyklání se klávesami Q a E. Jako vážně?
Upřímně, pokud Tarkov vůbec neznáte, proniknout do jeho mechanismů je první tvrdá zkouška vůle a trpělivosti. Prvních několik her budete bloudit po relativně rozlehlých mapách, učit se pracovat se staminou a zvládat jednotlivé zbraně. Problém nastane ve chvíli, kdy jste už někdy hráli modernější extrakční akci. Většinu věcí, které se konkurence naučila dělat uživatelsky přívětivě, Tarkov řeší zbytečně komplikovaně.
Třeba kontrola nábojů v zásobníku se provádí přes klávesovou zkratku Alt+T. Přitom by bohatě stačilo mít ji navázanou na podržení klávesy R. Takových zkratek je ve hře spousta a všechny si sice můžete přemapovat, jenže vlastně netušíte, co je skutečně užitečné, dokud to nepotřebujete. Ostatně na internetu najdete celé diskuze o tom, jak si vůbec klávesy ve hře smysluplně nastavit.
A takhle by se dalo dlouze pokračovat. Hra vám neřekne, jakou munici na co používat – musíte jít na internet a pročítat hromady tabulek. Mapa? Zapomeňte na to, že by ta herní byla skutečně použitelná. To by sám o sobě nebyl až takový problém, jenže prakticky všichni hráči stejně používají interaktivní mapy na internetu. Nerozumím tedy tomu, proč nejsou přímo ve hře a proč vás titul nutí vyrovnávat šance externí cestou. Bez wiki se ve finále stejně neobejdete, pokud se chcete zorientovat v kořisti a mechanismech.
Tarkov je typickým příkladem hry, která se často zaklíná slovem „hardcore“, ale ve skutečnosti se za ním skrývá hlavně hromada designových přešlapů a zbytečných komplikací. Popravdě by mi to ani tolik nevadilo. Rád bych se ji hrát naučil a měl ten pocit, že jsem pronikl mezi vyvolené, kteří nemají rádi svůj volný čas. Rád bych si zahrál taktický vojenský simulátor sběrače šrotu a s bušícím srdcem se vykláněl za každý roh. Protože pod nánosem designových chyb se taková hra skutečně skrývá.
zdroj:
Battlestate Games
Kult jménem Tarkov
Naprosto chápu, proč tolik hráčů Tarkov miluje – a stejně tak chápu, proč ho tolik z nich nenávidí. Zážitek je totiž opravdu unikátní. Našlapujete mezi regály opuštěného obchodního centra, plížíte se mezi vozy na opuštěné dálnici. Uši nastražené, nervy napjaté k prasknutí. Čekáte, jestli uslyšíte kroky, nebo dokonce výstřely. Plánujete cestu a doufáte, že vám výbava, kterou máte s sebou, bude stačit.
Jste pomalí, zranitelní a zároveň smrtící. Pokud Tarkov začnete ovládat a všechno šlape, jak má, je to skvělý zážitek. Přesně ten druh, kvůli kterému stojí za to trávit hodiny na internetu studiem mechanismů a obětovat kus osobního života. Jenže přesně v ten moment, kdy se krčíte za vrakem helikoptéry, na hlavě máte nasazený kulich a zásobníky zastrčené v provizorních popruzích z modré „Ikea“ tašky, najednou odněkud přiletí střela. Záhy zjistíte, že nepřátelský hráč klipuje pět metrů nad vámi ve vzduchu a jakákoliv budovaná iluze napětí rázem mizí. Ano, nepotkáte takového člověka v každém zápase – já osobně jsem narazil asi na dva. To ale stačí.
Problém je, že hra s podvodníky působí dojmem, že se s nimi ani nesnaží bojovat, a poznáte je na první dobrou. Někdy je někdo na místě, kam se nedá fyzicky dostat. Jindy jednoduše létá. Právě to je jeden ze dvou největších problémů Tarkova, který by jinak mohl být skutečně skvělý. Jenže pokud od hráče vyžaduje takovou časovou i mentální investici, kombinuje hardcore prvky s PvP a ještě permanentní ztrátou postupu, musí být vyladěný do posledního detailu. Od boje s cheaty přes stabilní servery až po celkový technický stav. A právě v tom všem hra naprosto selhává.
Tohle je finální produkt?
Člověk by si řekl, že po tolika letech v betě vyjde Tarkov konečně bez poskvrnky. Jenže už v úvodní misi si všimnete podivně problikávajících světel na podlaze a začínáte tušit, že tohle bude eurojank jak vyšitý. Potkáte první AI vojáky a sledujete, jak stojí na místě a vůbec nic nedělají, dokud se neotočí a nezačnou na vás střílet, nebo je nezastřelíte vy. Umělé inteligenci lze poděkovat snad jen za to, že má tolik důstojnosti, aby alespoň nestála v T-póze.
zdroj:
Battlestate Games
A teď si představme, že hra má alespoň stabilní, kvalitní servery. Nebojte, ani tady Tarkov nezklame. Už samotné připojování je bolestivé. Než vám najde zápas, načte mapu a pustí vás dovnitř, čekáte klidně pět až sedm minut. Dobré je jen to, že ne všichni tohle čekání vydrží. Po mapě tak často potkáváte hráče, kteří prostě nehybně stojí. Nejde přitom jen o lidi, kteří si během načítání odskočili. Hra vás totiž umí velmi rychle jednoduše vykopnout.
Jednou za čas se prostě „zadaří“. Načtete se do mapy, popoběhnete, ping začne skákat ke stovce, během chvíle ke dvěma tisícům a najednou jste v menu. Hra vám suše oznámí, že jste ztratili připojení. Vaše postava samozřejmě zůstala na mapě a kdokoli si z ní může udělat lootovací skříň. Připojíte se zpět, s bušícím srdcem čekáte, jestli je ještě co zachraňovat. Je! Nikdo vás nezabil! Sprint k východu, než se kód znovu rozhodne zkolabovat. Objeví se extrakce. Konečně. Odpočet běží. Poslední vteřiny. A pak nic. Ukazatel zmizí, uprostřed obrazovky se objeví jen ikonka ruky s interakcí „použít“. Zběsile pobíháte tam a zpět. Nic. Najednou se objeví jiný hráč, tatata – a je konec. Zíráte na obrazovku a nevíte, jestli po ní něco hodit, jít si zapálit, nebo Tarkov už nikdy nespustit a ušetřit si psychické zdraví i majetek.
A tohle je jen jedna z mnoha „veselých“ historek, které si odnesete. Cheateři, bugy, glitche a další radosti na vás čekají v hojné míře. Kdyby šlo o začátek předběžného přístupu, napsal bych, že by bylo rozumné si počkat. Jenže tohle je finální verze po deseti letech vývoje. Tarkov nepotřebuje drsné mechanismy, i kdyby se ovládal jako hopsačka pro předškolní děti, jeho technický stav z něj dělá hardcore hru sám o sobě.
Další hřebíčky do rakve
Nebýt už zmíněného technického stavu, měl bych dokonce chuť připlatit si za singleplayerový režim. Říkal jsem si, že by se v něm dala hra lépe naučit, a ani jeho cenovka na Steamu mě neurážela. Jenže vzhledem ke stavu celé hry mě tahle myšlenka rychle přešla a nechápal jsem drzost tvůrců říct si o další peníze za dodatek k rozbitému produktu.
Navíc dnes už, co si budeme povídat, nevypadá ani dvakrát hezky. Deset let vývoje se na grafice prostě podepíše. Ostatně beta Tarkovu začala v roce 2017. To vyšel třeba sedmý Resident Evil, první Hellblade nebo Cuphead. Připadáte si staří? Ani zdaleka tolik jako Tarkov, protože tomu se podařilo to nejhorší, co se může hře v nekonečném předběžném přístupu stát: pomohl vykopnout žánr, který ho pak o míle předehnal, než vůbec stačil vyjít.
zdroj:
Foto: Escape from Tarkov
Je to jedna z těch her, které si vůbec neváží vašeho času a kdykoliv se ji budete snažit užít, přijde tvrdá stopka. Zkoušel jsem třeba místo hlavní postavy hrát za scava s náhodnou výbavou, abych se do hry dostal bez velkých ztrát. Jenže pak zjistíte, že má třicetiminutový cooldown. Chtěl jsem si něco vybudovat na základně, jen abych s pozdviženým obočím sledoval, že stavba jednotlivých stanic trvá od několika hodin po celé dny. A marně jsem se ptal, proč mi to tvůrci dělají.
Děkuji, raději knihu
Rozumím tomu, jak si Tarkov dokázal vybudovat komunitu, která ho dodnes hraje a uctívá jako modlu. Možná jsem měl jen smůlu a schytal to nejhorší v jedné koncentrované dávce. Nemyslím si to. Stojím si za tím, že přes svou uživatelskou nepřívětivost je jádro hry skutečně zábavné a nabízí unikátní zážitek. Co jí ale láme vaz, je tragický technický stav, nefunkční servery a i po osmi letech stále nevyřešený problém s cheatery.
Vystoupení z předběžného přístupu pak působí spíš jako marketingový pokus nalákat váhající hráče. Tohle ale hotová hra prostě není. Bez ohledu na to, kolikrát na ni tu nálepku nalepíte. Už dlouho ve mně nic nevzbudilo takovou kombinaci frustrace, nechuti hrát a nechápavého kroucení hlavou nad tím, že tohle má být finální verze legendárního Tarkova.
