Galerie

V herním světě občas nastávají návraty, které působí jako triumfální náprava starých křivd – jmenovat můžu třeba No Man's Sky nebo Cyberpunk 2077, a o něco častěji pak dochází k návratům, které jen potichu trochu zbrousí hrany a doufají, že si jich vlastně nikdo moc nevšimne. 

Starfield na PlayStationu 5 spadá spíš do té druhé kategorie, i když by si přál být v té první. Po dvou a půl letech patchů, oprav, úprav a nového obsahu nepřichází se zásadními změnami, ale s uhlazenější verzí, která se sice hraje o něco lépe, avšak taky úplně stejně. Pořád dostanete rozporuplně prázdné RPG s fascinujícím sandboxem v poněkud zaměnitelných sci-fi kulisách.

Když Bethesda zapomene, čím bývala kouzelná

Pokud jste se Starfieldem měli tu čest při vydání, okamžitě vklouznete do skafandru, který čpí tou stejnou směsí touhy po dobrodružství říznutou lehce zatuchlým potem. A pokud ne, dostanete na nové platformě to nejpřívětivější možné přivítání. Akorát v tom samém Potěmkinově vesmíru, jehož hlavní problémy při prvotním vydání bohužel nespočívaly v množství chyb nebo technickém stavu, ale byly pevně vpletené do samotných strun herního designu.

Starfield je kuriózní případ. Na papíře totiž dělá všechno správně: nabídne obrovský vesmír, stovky planet, několik frakcí, desítky systémů a pocit absolutní svobody. Jenže čím víc času v něm strávíte, tím víc vás stravuje vědomí, že je tahle svoboda prazvláštně bezcílná a nenaplňující.

zdroj: Bethesda

zdroj: Bethesda

Kde vás Skyrim nebo Fallout 3 odměňovaly za zvědavost a odbočky od hlavních linek, Starfield za průzkum často trestá nudou. Planety, které z dálky vypadají jako příslib dobrodružství, se po přistání promění v generické biomy s jednou základnou, pár nepřáteli a lootem, jaký pravděpodobně stejně ani nevyužijete. Z objevování se stává rutina a po pár desítkách oskenovaných sci-fi buvolů, křovisek, krokodýlů a s inventářem přeplněným balastem vám dojde, že vlastně netušíte, proč to proboha děláte.

Největší posun při zahánění všudypřítomné prázdnoty přináší čerstvý update Free Lanes, který zní až trochu banálně, potažmo se můžete zděsit, proč sakra ve hře tahle funkce nebyla už před třemi lety. Možnost nastavit kurz, zapnout autopilota a během letu si na palubě vesmírné lodi řešit svoje záležitosti, povídat si s posádkou nebo si v klidu kutit totiž alespoň částečně řeší jednu z věcí, která mě v místním vesmíru rozčilovala: Neustálé přerušování.

Mezi planetami už necestujete sérií menu a načítání, ale prostorem. Ano, pořád je vlastně dost prázdný, aby vám často připomínal slova jednoho z designérů hry, podle kterého je vesmír bytostně nudný. Ale aspoň teď existuje! 

Pokud přijmete tohle malé vítězství, stále musíte počítat s tím, že Free Lanes vesměs řeší hlavně formu, nikoliv obsah. Cesty jsou plynulejší, ale cíle zůstávají stejné a ne vždy jsou dostatečně zajímavé, aby obhájily časovou investici.

Stavba lodí zůstává jedním z nejlepších systémů, jaké kdy Bethesda navrhla napříč celou svou tvorbou.

Vzhledem k ročníku vydání nemůžu Bethesdu nařknout z toho, že místní vesmír vygenerovala umělou inteligencí, ale přesně takhle v éře internetu zaplaveného AI obsahem působí – jako zprůměrovaná, korporátně čisťounká fantazie, kde kvantita o světelné roky předbíhá kvalitu a originální nápad abyste v derivátu sci-fi hledali mikroskopem. Na tomhle „NASA-punku“ není punkového vůbec nic. 

Naučit se nehrát

Možná nejzásadnější změna tak neproběhla ve hře samotné, ale v mém přístupu. Starfield totiž svádí k tomu, abyste ho hráli jako klasickou hru od Bethesdy. Plnili všechno, co vám přijde pod ruku, čistili mapu a postupně si odškrtávali objevený obsah. Tomuto typu hraní jde ostatně na ruku i nová část kodexu, kde se dozvíte, kolik jste už všeho napříč jednotlivými průchody našli, a to do absurdních detailů, protože samozřejmě potřebujete vědět, jestli už jste vyluxovali všechna ložiska platiny, co jich jen ve vesmíru je…

Jenže právě tady jsem musela sama sobě nakreslit pomyslnou čáru a vědomě si říct, že tohle absolutně nedává smysl. Že většina vedlejších aktivit nepřináší žádnou zábavu, návraty do starých lokací kvůli skillovým bodíkům už vůbec ne, a co se vybavení týče, vystačím si s tím, co najdu, než abych objížděla planety kvůli jednomu konkrétnímu materiálu na finální vylepšení pušky, která pak možná bude mít v každém třetím zásobníku dvojnásobek munice.

zdroj: Foto: Bethesda Softworks

zdroj: Foto: Bethesda Softworks

Paradoxně jsem tak Starfieldu svým způsobem vděčná, protože mě účinně naučil omezit vlastní komplecionistické tendence. Jinak bych se znovu utopila v obsahu, který mě už před třemi lety zvládl omrzet po mrzkých deseti hodinách. Jakmile se smíříte s tím, že nejenže nemusíte, ale hlavně nechcete plnit všechno, začne vesmírná odysea fungovat o ždibec lépe. Z úmorně dlouhatánského checklistu se stane jídelní lístek, který sice pořád čítá příliš mnoho položek, než aby některá specialita šéfkuchaře mohla být opravdu delikátní. Tři průměrné chody z něj ale tak nějak vyberete, trochu se přejíte a svým přátelům řeknete, že je to jó, docela v pohodě reštyka. Ale jen pokud se sami zeptají. 

Vybírejte ovšem pečlivě, protože jakkoliv se Starfield jiným hrám od Bethesdy v lecčems tolik nepodobá, jeho hlavní dějová linka je v jejich klasickém duchu spíše slabší. Hledání artefaktů a odhalování tajemství vesmíru bohužel není příliš strhující ani převratné, navíc úkoly často tak trochu působí dojmem, jako byste na místo dorazili pozdě. Zajímavé, velkolepé události se tady sice odehrály, ale zrovna jste je minuli – o pět minut, o pár dekád.

zdroj: Foto: Bethesda Softworks

Místní New Game+, kde máte tuhle sérii ozvěn epických momentů sledovat opakovaně pro náhodné minimální variace, mi připadá jednoduše bizarní, protože i jednou bylo krapet příliš, děkuji pěkně.

Naštěstí frakční questy vzácně nabídnou i zajímavější pasáže a připomenou, proč někdo hraje hry od Bethesdy kvůli příběhu. Jsou sice po vesmíru rozptýlené podobně chaoticky jako galaxie a můžete se postupně stejně přidat ke všem, ovšem třeba takoví kovbojové z kolektivu Freestar mi aspoň na chvíli splnili hansolovskou fantazii a navrch přihodí jednu z nejlepších předvytvořených vesmírných lodí.

Lodě jako z jiného vesmíru

Když už jsme u lodí, jejich stavba zůstává jedním z nejlepších systémů, jaké kdy Bethesda navrhla napříč celou svou tvorbou. Na rozdíl od výbavy mají všechny moduly a rozšíření svůj smysl, projevují se nejen kosmeticky, ale i do statistik vašeho plavidla. Zatímco na výstavbu outpostů jsem už od Falloutu 4 poněkud alergická, takže osidlování planet řeším hlavně novými blueprinty, svou vesmírnou loď jsem si vyňuňala, aby mohla být mým druhým domovem.

Novinky

Todd Howard přiznal problematický vývoj Starfieldu. The Elder Scrolls VI ale prý jdou hladce

Vaše loď je zkrátka vaše a vyladit si ji můžete do poslední sběratelské figurky na poličce v kajutě, což je kratochvíle, která mě baví už od dob namodovaného Morrowindu.

Nicméně o to víc potom zamrzí, že kosmický soubojový systém, který by na takhle uspokojivý budovatelský sandbox mohl plynule navázat, je příliš těžkopádný a ve výsledku opět trochu k ničemu. Souboje jsou repetitivní ve vesmíru i na povrchu planet, nepřátelé působí jako zaměnitelné houby na náboje, motivace experimentovat s plejádou skillů i zbraní rychle klesá a s ní i chuť prozkoumávat.

Dalším nevyřešeným problémem je potom samotný pocit progresu. Levelování a schopnosti tady sice najdete, ale jejich dopad na hratelnost zůstává minimální. Často jsem se neubránila pocitu, že si odemykám přístup k věcem, které měly být dostupné od začátku. Ve Skyrimu jste cítili, jak se z odsouzené nuly stáváte dračím bohem, ve Falloutu jste zpočátku přežívali, abyste postupně dominovali pustině, no a ve Starfieldu… si odemykáte nová menu!

Vesmírná horečka bez filtru

Na základní verzi PS5 běží Starfield velmi dobře. Nabídka grafických režimů, stabilní výkon a solidní implementace funkcí ovladače DualSense dělají z této verze bez debat technicky nejlepší konzolovou variantu. Port zkrátka nepřekvapí, na druhou stranu ani nezklame, což je v tomto případě vlastně docela úspěch a další malé vítězství, které Starfieldu můžu připsat k dobru.

Galerie

Nové aktualizace a rozšíření, včetně čerstvého DLC Terran Armada s robotickou hrozbou s důrazem na vesmírné souboje, lepí další vrstvy na už tak mnohovrstevnatou vesmírnou cibuli. Jenže opět se v tomto případě nabízí poznámka, že Starfield nedostatkem obsahu nikdy netrpěl. Trpí tím, jak neumětelsky s ním pracuje, takže přidávat ho víc do obřího nestrukturovaného kotle absenci zajímavé příchuti nijak neřeší. Možná dokonce naopak. 

Na PS5 teď najdete nejlepší verzi Starfieldu, jaká kdy vyšla, jenže se ani po letech nedokázal rozhodnout, jakým vesmírným snem chce vlastně být. Obrovský, často zbytečně prázdný svět se snaží být komplexní, takže se nakonec akorát utápí ve své povrchnosti. Nabídnutou svobodu nemáte dost důvodů využít, když nezbývá než se přizpůsobit a hrát selektivně jen ty části, co skutečně fungují. Což ovšem není pochvala, ba dokonce jde spíš o kompromis, protože donutit se ignorovat velkou část obsahu může být zajímavá výzva. Fascinující a docela smutná zároveň.