Co si budeme nalhávat: Hororový žánr snese hodně. I proto nastal boom indie titulů různorodé kvality. Podobně jako u hororových filmů totiž stačí málo, aby vzniklo dílo plné lekaček, s céčkovým příběhem a často i minimem herních mechanismů. Jednou z her, která vyčnívala z průměru, jsou Tormented Souls, které vydalo roku 2021 studio Dual Effect z Jižní Ameriky. Teď se v rámci druhého dílu vrací hlavní hrdinka Caroline Walker, která se vydává zachránit svou sestru a připomíná, jaké byly hororové hry v době statické kamery.
Inspirováno klasikou
Příběh sám o sobě není nijak originální. Dojde sice na příjemné dějové zvraty, ale jinak se drží klasické šablony. Na začátku přijíždí Caroline se svou sestrou Annou do kláštera, ve kterém je jim slíbena pomoc. S čím konkrétně, vědí ti z vás, kteří dohráli jedničku. Nicméně nutno říct, že i bez jejích znalostí funguje druhý díl samostatně. K předchozím událostem se vlastně vůbec nevrací a vztah sester prozkoumává jen povrchně.
Klasická příběhová struktura Caroline provede nejen klášterem, ale i obchodním domem, továrnou na zpracování ryb, a samozřejmě nechybí ani hřbitov. Všechny lokace jsou plné morbidních výjevů, hádanek a monster, které usilují o váš život.
Je ovšem škoda, že tvůrci oproti prvnímu dílu víc nezabrali v přecházení mezi světy. Ve světě sice opět narazíte na portály, které vedou do pokřiveného, chtělo by se říct až silenthillovského, odrazu naší reality, ale reálně se do něj podíváte jen párkrát, hlavně za účelem řešení hádanek. Můžete si tedy prohlédnout třeba mučení v klášterním vězení v podivnější podobě, ale reálně je druhý svět spíš promarněná příležitost.
zdroj:
Dual Effect
Hra přitom umí díky statickým pozadím vykreslit herní prostředí doopravdy pěkně a vlastně chytře. Nikde se nezdržíte dost dlouho, aby se námět okoukal. Nejzajímavější části příběhu pak najdete v podobě zápisků. Předělové sekvence tu jsou, ale ruku na srdce, nejsou moc dobře napsané a jsou na nich nejvíc patrné grafické nedostatky modelů postav a i fakt, že hra není úplně připravená ukazovat pohyby mimo statickou kameru. Působí tak občas až lehce komicky. Když si ale vzpomenete na první díly ze série Resident Evil, těžko říct, jestli je zdejší ztvárnění záměr, technologické omezení nebo nedostatek financí. Ve finále jde o několik béčkově úsměvných momentů.
Růžové brýle dolů
Největší bolest hry spočívá právě v některých archaických mechanismech. Hra má tři obtížnosti. Nejvyšší se přitom odemkne až po prvním dohrání. Normální, tedy taková, která je pro hru zamýšlená, má ale několik komplikací.
První je ukládání na pásky. Ty najdete dvě v každé bezpečné místnosti, kde je i ukládací zařízení. Ve hře neexistuje automatické ukládání, takže je zcela ve vašich rukou, kdy hru uložíte. Což samo o sobě patří ke starým klasikám žánru. Jenže aby tenhle mechanismus fungoval i dnes, musí mít hra precizní design soubojů i úrovní, což bohužel Tormented Souls 2 nemají.
V souboji sice můžete uskakovat, ale animace je trochu kostrbatá a navíc potřebujete z nepochopitelného důvodu čekat celkem dlouho po výstřelu, než se dá uskočit. Hlavně při boji s více nepřáteli je tak zranění nevyhnutelné, a zvláště v prvních hodinách jsou vaše zásoby dost šibeniční. Dostanete se do tísně nejen s municí, možností ukládat, ale také v myšlenkách, jestli jste nevyplýtvali moc zdrojů a nebudete mít později problém.
Souboje navíc nejdou příliš obcházet. Nepřátelé jsou poměrně rychlí, dost z nich umí útočit na dálku a často je potkáte v úzkých chodbách, kterými se budete ještě několikrát vracet. Hned v úvodu se mi pak stalo, že po několika pokusech se postarat o trojici nepřátel v zahradě jsem vešel do další chodby, kde číhal další protivník, který mě sundal sérií rychlých úderů. Frustrace stoupala až ke snížení obtížnosti.
Jenže asistovaná obtížnost je pro změnu primitivní. Hra dostane automatické ukládání, regeneraci životů, přidá hromady munice a sníží nebezpečnost nepřátel. Dostanete tak výběr mezi frustrací a triviálností, kdy se vám klidně bude místo počítání každého výstřelu v inventáři povalovat stovka nábojů do základní zbraně. Jediné, co totiž není omezené nikdy, je kapacita vašeho inventáře.
Přitom by stačilo, kdybyste si obtížnost mohli nastavit sami, nebo přidat zlatou střední cestu.
zdroj:
Pqube
Nepřátelé pak vypadají pěkně. Nejedná se o klasické zombíky, ale o výsledky experimentů. Osobně mi přeci jen ti z prvního dílu přišli o kousek stylovější, ale oživená prasata vylepšená o kusy kovu nebo hybridi krabů a lidí jsou také velice solidní. Jen typů monster by hra snesla rozhodně víc.
Čas potrápit mozek
Výrazně lépe jsou na tom samotné hádanky. Herní lokace jsou plné překážek, u kterých budete muset zapojit hlavu. Naštěstí máte většinou všechny stopy po ruce, ale přesto některé umí potrápit.
Samotný design úrovní jde naštěstí naproti a nenutí vás běhat od čerta k ďáblu. Najdete většinou místo, které musíte překonat, a třeba předmět, který odemkne odbočku, kde najdete další kus nápovědy nebo další předmět. Vlastně vždycky jsem minimálně tušil, co po mě hra chce nebo kam se zhruba musím dostat.
Několik designových přešlapů se sice najde i v hádankách, ale jsou to spíš detaily. Třeba když seberete rozprašovač, naplníte ho tekutinou a Caroline prohlásí, že není dost natlakovaný. Běhal jsem kolem a zoufal, co jsem přehlédl. No jo, jenže ono stačilo předmět prozkoumat z inventáře a objevila se interakce, kdy ho hrdinka prostě napumpuje. Dává to smysl, ne že ne, ale zbytečný krok navíc mě trochu zmátl.
Hádanky se nevyhnou ani dírám ve videoherní logice, kdy s sebou sice nosíte hromadu ostrých předmětů, ale na rozdělání budky obmotané lepící páskou prostě musíte najít ten jediný nůž, který si s překážkou umí poradit. Na druhou stranu jsou tu i záblesky doopravdy zábavných nápadů, jako je třeba cesta přes promítací plátno do minulosti zachycené na kazetě, kde ovlivníte dění v současnosti. Zase by si ale tenhle mechanismus našel víc využití a zasloužil by si rozvést.
Celkem kontraproduktivně pak funguje i systém, kdy v temných lokacích zemřete. Některá místa tak musíte projít se zapalovačem v ruce. Brzy vám ale dojde, že právě ve tmě monstra téměř nejsou, protože se nemáte jak bránit. Tedy namísto strachu se dostavuje spíš úleva, že máte konečně chvíli klidu.
zdroj:
Pqube
Stylová nechutnost
Tormented Souls 2 se nedá upřít patřičná morbidita. Někdy budete řezat ruce mrtvol zavřených v mrazáku, jindy chodit mezi rozsekanými těly a dočkáte se samozřejmě mnoha brutálních výjevů. Nicméně mi nepřišly nějak extra strašidelné. Tvůrci se zvládají vyhýbat i lekačkám a hře to sluší.
Ostatně i proto se Resident Evil svého času stal extrémně populárním. Nesnaží se hrát si na hluboký filozofický horor. Je to prostě adventura, kde střílíte monstra, řešíte hlavolamy a brodíte se po kolena v nechutnostech. V arzenálu máte nějakou tu pistoli, brokovnici, automat, kuši a ideálně i velké bum, do kterého si budete šetřit munici na bosse.
Toho se drží i Tormented Souls 2. Zbraně se sice chovají jako výše popsané, ale sluší jim vzhled hřebíkovačky, která se liší druhy palby, nebo brokovnice z trubek, které budete postupně sbírat a přidávat je jako extra hlavně.
Je jen škoda, že všechna ta špína a hnus kolem začínají být postupem času trochu samoúčelné a působí trochu jako série nechutných výjevů z nejrůznějších kapsářů, na které někdo napasoval příběh. Ostatně i proto se klášterní téma umí mrknutím oka změnit na kult rybářů a promíchat se šílenými experimenty v mišmaš, který balancuje na hraně toho, zda se dá ještě brát aspoň trochu vážně.
Na tisíc hrozných jedna kvalitní
Tormented Souls 2 mají hodně „ale“, vlastně žádné z nich ale nedělá špatnou hru. Možná by příště mohlo studio příjít s jasnější designovou vizí, namísto snahy nacpat většinu herních klišé do jediné, cca osmihodinové jízdy. Láska ke starým survival hororům z ní ale přímo sálá. Na druhou stranu by se při vzdávání holdu nemusela tolik bát modernizace a jít zábavě maličko naproti.
Při tom, kolik podprůměrných nebo doslova hrozných hororovek vychází, jsou vlastně Tormenterd Souls jako série velice příjemným překvapením. Není to Crow Country, to rozhodně ne. V dvojce se opět skrývá zábavná hra, která by si zasloužila obrousit okraje a série je na dobré cestě to zvládnout - třeba ve třetím díle...
