Techland sice původně počítal s tím, že Dying Light: The Beast bude příběhovým rozšířením pro Dying Light 2: Stay Human, někde v procesu se ale tým rozhodl bestiální legraci proměnit v samostatný titul s plnotučnou cenovkou 59,99 eur (majitelé Ultimate Edition pro dvojku stále neplatí nic). S osamostatněním se pojí pomyslný závazek naplnit hru dostatečným množstvím obsahu, který si svou cenu obhájí. Jestli je vaším prvotním strachem ve spojení s polskou novinkou obava z toho, abyste za své peníze dostali dostatečné množství nemrtváků ke kosení, můžete být v naprostém klidu.
Návrat hrdiny a slabého vyprávění
DLC kořeny jsou sice do struktury hry znatelně zapuštěné, na nedostatek obsahu si ale stěžovat nemůžu. Návrat Kylea Cranea mi k závěrečným titulkům zabral zhruba 25 hodin, a to hromada nepovinných aktivit ještě zbyla. Pokud budete chtít vysbírat vše, docela spolehlivě se patrně dotknete hranice 50 hodin. Sprinteři naopak příběhem proběhnou klidně i za 15.
zdroj:
Techland
zdroj:
Techland
Lepidlem mezi aktivitami je příběh navazující na rozšíření Dying Light: The Following. Po něm se hlavní geroj dostal do spárů zlovolného Barona, který na protagonistovi víc než dekádu experimentoval. Kyle svému vězniteli konečně uteče, ale místo toho, aby v postapokalyptickém světě začal psát novou kapitolu, v puse má akorát krvavou chuť na pomstu a v sobě cosi animálního.
Prokletí o zbytečných scénářích se bohužel nepovedlo prolomit ani napotřetí. Ba osobně si dovolím tvrdit, že Dying Light: The Beast je v tomto ohledu nejhorším dílem série. Scenáristické kličky trápí uši, krapet odulé filmečky zase oči. V prvních hodinách skoro každá věta bolí, neustále se střídají nálady, ustavičná snaha o dynamiku je spíše směšná, záporák nevyužitý a Crane je v konečném důsledku takový ovád, že za něj ani moc hrát nechcete. Budiž, to poslední lze svádět na záměr.
Čvachtavý oběd
Jenomže tahle série o příběhových peripetiích nikdy nebyla, nebo alespoň být neměla. Místo toho sázela na zábavné odpravování různých druhů zombíků v otevřeném světě za doprovodu odladěného parkouru – kombinace čvachtavější a křupavější než kdy dříve. Studio přitvrdilo na brutalitě a při kontaktních soubojích cítíte každou zlámanou kost a protržený orgán. Vizuální manifestace jednotlivých zranění je o kus explicitnější, a každý sek či úder odmění vynikající prací s krví.
zdroj: Techland
Plnohodnotným kontrapunktem chladných a častokrát stylově improvizovaných zbraní jsou nově i ty střelné. K nim přijdete téměř na začátku a oproti předchůdcům jsou podstatně četnější. Nadále dělají pořádný hluk a zásoby nábojů jsou v první půlce hry skoupé, přesto tvoří plnohodnotný herní styl. Jen škoda, že Techland více nezapracoval na jejich chování, takže střelba není tak příjemná jako potyčky na blízko.
V konečném důsledku však platí, že kombinace jsou nejlepší cestou k úspěchu. Ideálně společně s kradmým postupem či úprkem, abyste se vyhnuli hordám, které vás jednoduše zavalí. Jen škoda, že umělá inteligence nepřátel zase vyvádí psí kusy. U zombíků se sice dá pochopit, že se chovají jak po mrtvici, u lidských protivníků už je to horší. Tichošlápkové brzo objeví slepotu a hluchotu všech zúčastněných, protože vás kolikrát neobjeví ani ve chvíli, kdy stojíte přímo u nich. Ale jakmile vás jednou najdou, naopak vás vidí všude.
Zbytečnosti musí pryč!
Vzhledem k tomu, že Dying Light: The Beast původně vznikalo jako rozšíření, dá se přirovnat k Assassin's Creed Mirage, ovšem se zombíky. Přestože jde o velkou hru, zbavila se několika vrstev a systémů, aby se soustředila na to hlavní. Sice stále získáváte zkušenosti a zvyšujete úroveň, RPG prvky jsou ale značně umírněné. Schopností k odemknutí tu moc není a jejich efekty nejsou divoké. Zbroje úrovně nemají a fungují spíše k dodatečnému uzpůsobení herního stylu, zatímco střádání vlivu u frakcí úplně chybí.
zdroj:
Techland
Výrobu zbraní a doplňků v The Beast najdete, stejně jako rozdělení do jednotlivých skupin kvality a vzácnosti. Ale tu můžete dorovnávat, takže stejně budete časem dokola používat oblíbené kusy, na něž přidáte pár součástek.
S tím se pojí i jedna z nejdůležitějších změn – zbraně se nadále rozbíjejí, ale výrazně pomaleji a systém oprav je benevolentnější. Proto jsem přes polovinu hry používal ty stejné zbraně, což se mi v předchozích dílech nikdy nestalo. Za to a za okleštění přebytečných RPG prvků palec nahoru!
Berlička v extrému
Odpůrci druhého dílu mezitím mohou jásat, protože se vrací brutálnější noc. Střídání dne a noci je zásadním stavebním kamenem značky už od jejích počátků. Ve dne se po světě producírujete bez větších obtíží, ale jakmile přijde tma, spadne vám srdce až do kalhot. Omezená viditelnost společně s agresivními Volatily způsobí, že každý neuvážený výlet vás může stát život a trochu zkušenostních bodů, přičemž vidina lepších odměn a dvojnásobku zkušeností tomu moc nepomůže.
Ale nejen noc dokáže být tvrdá. Sám jsem byl příjemně překvapený, jak je místní svět někdy zlý a v pozdějších fázích potrápí, pokud nebudete dostatečně sbírat materiály. Přitom jsem se kvůli bestiálnímu režimu bál opaku. Roky experimentů se na Craneovi podepsaly, takže ztratil část svého lidství. Jeho místo zaujala nepříčetná zuřivost formy, kde rozdáváte drtivé údery a těla rvete s lehkostí ve dví.
Zprvu formu nemáte pod kontrolou a spouští se automaticky po naplnění ukazatele. Časem ji ovládnete a likvidováním stylových bossů zvaných Chiméry otevřete i možnost ji posilovat. Díky tomu přijde vhod i při cestování, hlavně skrz dlouhé skoky a rychlé sprinty. Jde o líbivé groteskní obohacení, které není všespásné a využijete ho hlavně v potyčkách s bossy, protože mimo ně je nabíjení pomalé, což je dobře i špatně zároveň.
Kdyby snad nové schopnosti nestačily, můžete si snížit obtížnost, případně si na pomoc zavolat kamarády. Do kooperace se znovu můžete pustit až ve čtyřech a průchod znatelně ulehčuje. A zároveň lehce ředí atmosféru, která se oproti předchůdci trochu zlepšila (hlavně kvůli ostřejší noci), ale k hororu má pořád daleko.
Krvavé Alpy
Evropana i horala potěší, že se Dying Light: The Beast odehrává v Castor Woods – fiktivní oblasti kdesi v Alpách. Oproti Villedoru a Harranu nabízí otevřenější prostranství, kde kromě lidských obydlí najdete i dostatek zeleně. Ani u jednoho z předchůdců se mi zasazení nijak zvlášť nelíbilo, proto zajímavou a různorodou postapokalyptickou přírodu vnímám jako velký krok kupředu. Hlavně proto, že je hezky uzpůsobená pro radostné skákání doplněné o nepřeberné množství detailů. Jenom ten hák z druhého dílu pozbývá účinnosti.
zdroj:
Techland
zdroj:
Techland
Horší je to ovšem s náplní. Vedlejší mise jsou z drtivé většiny unikátní a vyplatí se do nich pouštět. Jenomže je doplňuje soubor značně okoukaných aktivit. Budete znovu lézt na věže, zajišťovat domy, obnovovat chod elektráren a rabovat místa zájmu, abyste získali zásoby a odemkli nové plánky. Též se vrací docela otravné hádanky s taháním kabelu. Nejsou sice tolik frustrující jako v Dying Light 2, přesto bych se bez jejich přítomnosti obešel. Vzhledem k menšímu rozsahu se alespoň nestihnou tolik zajíst, jenom v tomhle ohledu bychom se už opravdu mohli posunout, a zároveň zlepšit distribuci jednotlivých mechanismů.
Za ubíjející osobně považuji i absenci rychlého cestování. Mapa je sice kompaktnější a parkour lepší než kdy dříve, kvůli struktuře některých úkolů plných pobíhání bych ho ale přeci jen uvítal. Alternativou jsou pojízdné pickpupy různě roztroušené po mapě. Jízda v nich je odměnou nejen díky překvapivě příjemnému fyzikálnímu modelu, ale také líbeznému přejíždění skupinek, které se jen tak neomrzí. Jenom by se vozidla nemusela pořád objevovat na stejných místech a navigace k úkolům by mohla fungovat lépe. První hodiny jsem byl vyloženě nadšený, s přibývajícím časem už trochu unavený familiárností.
A tak mohlo být krásně
Z ukázek jsem mimo jiné nabyl dojmu, že nové Dying Light bude vypadat moc hezky. Na PC to tak nejspíš opravdu bude (a podle ohlasů i se skvělou optimalizací), na PS5 to je trochu komplikovanější. Jde rozhodně o nejhezčí díl série, ale některé modely, obličejové animace a synchronizace rtů nepůsobí příliš přesvědčivě. Jistá omezení jsou zřejmá, přesto se hraje nadstandardní liga a Olivier Derivière do uší pouští sympatické tóny svého téměř čtyři a půl hodiny dlouhého soundtracku.
Zhruba 70 % hry jsem si pomlaskával, že Techland novinku zvládl hezky odladit. Na bugy jsem nenarážel a v režimu výkonu na základním modelu konzole vše působilo dokonale plynule. Jakmile se příběh překlopil do závěrečné třetiny, chyby se začaly kupit, občas jsem propadl texturou a obraz se párkrát povážlivě zaškubal.
Nic kvůli čemu bych vysloveně trpěl - než jsme se dopracovali do finále. Poslední mise rozjela kolotoč problémů, kde se přestaly spouštět skripty a nepřátelé na mě vůbec neútočili, až mi po pár vynucených restartech začalo vadit i rozmístění checkpointů. A nezachránila to ani náplň, která v závěru už moc spoléhá na čistokrevnou přestřelku.
Dying Light: The Beast je zábavná, avšak pořád ne zcela vycizelovaná „odbočka”. V jádru nabízí nášup toho, co fanoušci série chtějí – parkourovou akci, správně brutální souboje, nekompromisní noc, střídmější systém poškozování zbraní a lákavé prostředí podhůří Alp. Pokud hledáte přímočařejší zážitek, který se snaží zkombinovat první a druhý díl, zklamaní nebudete. Ba dokonce dost možná konečně dostanete pokračování, které jste si přáli. Jenom nesmíte čekat, že se obejdete úplně bez kompromisů.
