Repressed – recenze
Spojit umění a zábavu v povedenou hru je oříšek, na kterém si autoři puzzle adventury Repressed vylámali zuby. Zajímavý potenciál a pár atraktivních nápadů jsou v ní zardoušeny frustrací a nudou. Ve snaze o ušlechtilou myšlenku a originalitu vzniklo dílo s mělkou pointou ve špatném zpracování.
Luigi’s Mansion 3 – recenze mariovské duchařiny
Myslím si, že společným jmenovatelem řady her od Nintenda je v první řadě hravost, v druhé řadě radost a úžas z objevování: světů, mechanik, předmětů, možností i nových zážitků. A jsem přesvědčen o tom, že Luigi’s Mansion 3 splňuje oba jmenovatele na jedničku, přičemž je zvládá zabalit do neokoukaného prostředí strašidelného hotelu, který je stejně jako hra samotná bohatý na detaily.
Close Combat: The Bloody First – recenze
Od vůbec první porce slavné válečné série Close Combat uplynulo úctyhodných 23 let. Od té doby se tato takticko-strategická značka dočkala dalších šestnácti oficiálních titulů (včetně jednoho střílečkového provedení), což ji kvantitativně řadí kamsi těsně pod nekončící řadu sportovních sérií od EA. Přesto o ní vědí nejspíše jen kovaní, především druhováleční, virtuální vojevůdci. Možná i proto, že The Bloody First, tedy Krvavá první, je vůbec prvním dílem v sérii (nepočítáme-li onu střílečku), který si zahrajete v plnohodnotném 3D.
Yooka-Laylee and the Impossible Lair – recenze
Život se mění a hry s ním. Také rozverná arkáda Yooka-Laylee prošla proměnou, a to nejen kosmetickou. Ve spin-offu s podtitulem Impossible Lair opouští sandboxovou zábavu v otevřeném prostředí, ačkoliv vrátka za předloňským dílem tak úplně nezavřela. Vznikla jakási herní princezna Koloběžka s napůl lineární a napůl rozvětvenou hratelností a s grafikou na rozhraní druhého a třetího rozměru. Pobaví, i když nenadchne.
Disco Elysium – recenze „nového Planescape: Torment“
Pokud se studiu pod rukama rodí prvotina v podobě adventurního RPG, které je přirovnáváno k Planescape: Torment, nemůžete se coby vzdálení pozorovatelé ubránit skepsi. Že by se nějací nezkušení nováčci dokázali přiblížit klenotu z nejvzácnějších? Estonští vývojáři ZA/UM se však se svými ambicemi popasovali relativně dobře a jejich hra rozhodně stojí za vyzkoušení.
GRID – recenze
Letošní oznámení nových GRIDů pro mě bylo jedním z nejzajímavějších. Návrat výborné série do závodního segmentu, který každoročně drží naživu snad jen formule a nějaká ta rally, pro mě sliboval mnohé. Těšil jsem se na skvělou arkádu, která lákala na nevídanou umělou inteligenci. Obojí jsem dostal, ale bohužel zde chybí cokoliv jiného, co by to drželo pohromadě a dávalo nějaký smysl.
The Outer Worlds – recenze
Před dávnými časy, v jedné předaleké galaxii se zrodil nový Fallout. A nebyl to ledajaký Fallout. Pocházel z dílny autorů Knights of the Old Republic II, South Park: The Stick of Truth a Tyranny. Ale všichni jsme byli zrazeni. The Outer Worlds totiž vůbec není nový díl postapokalyptické série od (v tuhle chvíli) Bethesdy, i když se v mnoha ohledech opravdu tváří jako zrušený projekt navazující koncepčně na Fallout: New Vegas. Jen je zcela originální ve svém zasazení.
Concrete Genie – recenze
Možná jste si také někdy posteskli, že hry, umělecké médium skvělé k ventilaci kreativních myšlenek, se samotnému konceptu tvorby věnují spíše pomálu. A že je to škoda. Concrete Genie od studia Pixelopus nabízí možné vysvětlení: Zdá se totiž, že není žádná legrace tohle téma zpracovat tak, aby to ještě k tomu zároveň byla zábava hrát.
We Were Here Together – recenze jedinečného koopu
Studio Total Mayhem Games se už roky drží své série originálních kooperativních her We Were Here, kterou nedávno doplnil třetí díl We Were Here Together. Ten je po všech stránkách dál než oba jeho předchůdci a nastavuje mnohem zajímavější laťku dalšímu dílu, který sice ještě není oznámený, ale je okatě naznačený přímo ve hře. A já se vůbec nezlobím, že to trojkou neskončí.
Warsaw - recenze
Svým vizuálem se tahové RPG z druhé světové války Warsaw na první pohled vykrádá roguelike klasiku Darkest Dungeon. Kvalitou se jí však bohužel nevyrovná, neboť do ní vývojáři zapomněli vedle několika mála zajímavých nápadů zakomponovat také zábavný příběh či uspokojivé mechaniky.
Trine 4: The Nightmare Prince - recenze
Zlá novina, hrdinové, princ se nám ztratil! Jednoduchá pohádková premisa o ztraceném princi a stínu šířícím se královstvím konečně nabrala jasné 2.5D kontury s příchodem dlouho očekávané puzzlové adventury Trine 4: The Nightmare Prince. Ta se po nepříliš radostně přijatém třetím dílu snaží vrátit ke kořenům a servíruje hráčům to, po čem tak dlouho toužili. Stačí ovšem návrat do minulosti k úspěchu?
Tom Clancy's Ghost Recon: Breakpoint - recenze
Poslední Ghost Recon s podtitulem Wildlands bude po Divisionu pravděpodobně mou druhou nejhranější hrou, která k sobě lepí jméno spisovatele Toma Clancyho. Bolívie plná života si mě získala, a i přes slaboučký příběh jsem se do ní s pravidelnými přídavky vracel. Breakpoint měl mnoho věcí vylepšit a zvýšit důraz nejen na příběh, ale také na prvky přežití v nepřátelském prostředí, což logicky vyšponovalo má očekávání. Ačkoliv z technické alfy jsem byl zprvu nadšen, ve finální verzi se z Breakpointu vyklubal guláš ze všeho, co kuchaři v Ubisoft Paris našli.
Deliver Us the Moon – recenze
My lidé se k naší planetě chováme jako k poslední bonboniéře na světě. Ale místo toho, abychom si jejích sladkých plodů vážili a šetřili si je na horší časy, chamtivě se jimi ládujeme, jako by existovala možnost koupit si novou. Jenže až nám tahle bonboniéra dojde, co nám zůstane? Prázdný, pustý obal, ze kterého se pokusíme vysypat drobečky. Obal v podobě Měsíce.
Code Vein – recenze
Her podobných Dark Souls je k mání přehršel, je tudíž potřeba, aby nový titul, pokud se na něj nemá okamžitě zapomenout, nabídl něco nového a neotřelého. Code Vein, nová soulsovka od Bandai Namco ve spolupráci se studiem Shift, se snaží zaujmout stylizací, příběhem, a hlavně širokými možnostmi přizpůsobování postavy a herního stylu.
Pilgrims – recenze nové hry od Amanity
Pilgrims jsou trošku jako Gandalf a ostatní kouzelníci. Dorazili totiž přesně tehdy, kdy sami chtěli, a pro jistotu bez předchozího ohlášení. Víkendové vydání novinky od brněnských Amanita Design asi čekal jen málokdo, protože o hře do té době nebylo, na rozdíl od chystaných Creaks, vůbec slyšet. Vlastně se ale není proč divit, protože jde o jednohubku. Sice velmi příjemné chuti, ovšem přesto jen jednohubku.
Sayonara Wild Hearts – recenze
Co si má hráč představit pod pojmem „herní popové album“? Hudební hry jsou tu s námi od počátků herní historie a jejich forma je veskrze proměnlivá. Ať už jste někdy poskakovali na taneční podložce Dance Dance Revolution, učili se na kytaru s Rockbandem, odpočívali u oblíbených písniček v Audiosurfu anebo se dojímali nad genialitou Rez, jedno je jisté – žádná z nich netěžila tenhle žánr až do morku tolik, jako to dělá Sayonara Wild Hearts.
Neo Cab – recenze
Vítejte v Los Ojos. Ve městě, kde nic není nemožné. Technologie už promlouvají do každého aspektu lidského života a těžko si lze představit existenci bez nich. Auta tu řídí umělá inteligence. Můžete vidět, jak se ostatní cítí. Můžete, co se vám jen zamane. Ale jak brzy zjistíte, nic není zadarmo.
Fantasy General II – recenze
Vydat druhý díl k třiadvacet let staré hře je samo o sobě poměrně odvážné. Když je ale daný titul navíc tahovou strategií pro specifickou sortu hráčů, jde už o velký risk a vy si musíte být jistí, co vlastně děláte. Tvůrci ze studia Owned by Gravity na to šli od lesa: Fantasy General II staví na mechanismech původní hry (resp. všech těch slavných a výtečných Allied Generalů, Panzer Generalů a dalších), na pamětníky hustě pomrkává v příběhové části, ale hrát ho mohou i tací, kteří s původním titulem neměli tu čest.
The Legend of Zelda: Link’s Awakening – recenze
Ani velká, ani malá. Taková je staronová Zelda odkazující na pradávnou klasiku pro Game Boy. Nintendo se rozhodlo remakovat přes dvě dekády starou akční adventuru s Linkem v hlavní roli, který se ale tentokrát nežene za titulní princeznou Zeldou, která jednoduše není přítomná. Jeho snahou je jen dostat se z tajuplného a hádankami prolezlého ostrova Koholint. A i když je časová propast mezi hrou a současnými trendy dobře patrná, stále jde o dobrodružství hodné prožití.
Magic: The Gathering Arena – recenze
Jak se vlastně recenzuje virtuální verze Magic: The Gathering? Mám se šťourat v nedokonalých, leč léty ověřených pravidlech nejpopulárnější sběratelské karetní hry světa, nebo jen zhodnotit jejich adaptaci do virtuální podoby? Těžká to otázka. Ale ať se na to díváte z kterékoliv strany, hlavní je, jestli to člověka nakonec baví. A toho člověka, který právě píše recenzi na Magic: The Gathering Arena, to baví náramně.
