Ráno je hříšnější večera
Stejná premisa by vlastně stejně dobře mohla fungovat i v nějaké konzervativní propagandě proti alkoholu. „Nepijte ten ďáblův patok, děti!“ krákorala by vrásčitá jeptiška a hrozila divákovi prstem. „Zmocní se vás zlý duch a donutí vás spáchat hřích!“ Jenže vizuální novela One Night Stand nemanželský sex s neznámým člověkem za žádný hřích nepovažuje. To, že jsem se vyspal s naprosto cizí slečnou, neznamená, že jsem nějaké monstrum. Tím monstrem se můžu stát až ráno po probuzení.
Co uděláte v situaci, kdy nevíte nic, je vám nesmírně trapně a hrozně byste něco vědět potřebovali? To už je na vás. Můžete využít poslední kapičky baterky na to, abyste se zkusili doptat svého kamaráda, s nímž jste včera byli pařit, co se přihodilo. Můžete mu poslat fotku nahé dívky, aby vám uvěřil, že jste „skórovali“. Nebo se můžete rovnou začít přehrabovat v jejích věcech, abyste zjistili, kdo to sakra je.
Nechce se vám nic zjišťovat? Nejradši byste okamžitě vypadli z tohohle potem prosyceného doupěte zakázané lásky a odjeli domů? Ale nazí asi nepojedete a v cizím domě se špatně hledají i vaše vlastní kusy oblečení. A možná by bylo nejlepší se ze všeho nejdřív ujistit, že někde na zemi nebo v koši leží obal od kondomu. Tak opilí jste snad přece nebyli...
zdroj: Archiv
Umění konverzace
Nehodlám vám tady v žádném případě popisovat všechny možné interakce s prostředím, ale prozradím, že tahle už tak celkem složitá situace se ještě komplikuje tím, že dívka se v jednu chvíli probudí. Taky je jí špatně. Taky je zmatená. Taky by možná nejradši všechno vypustila z hlavy, mávla rukou a nechala zmizet vás i teplý otisk v její posteli. Ale to nemůže.
A tak, pokud nevezmete roha, si povídáte. A to je jádro pudla, to je trumf, kvůli kterému vám můžu doporučit, ať sami sebe vetknete do dosti nepříjemné situace, protože ono povídání je pozoruhodně lidské a přirozené, konverzace vázne přesně ve chvílích, kdy by váznout měla, a naopak se rozzurčí jako verbální bystřina tehdy, kdy se jeden nebo druhý aktér, vy nebo ona, dostane k tématu, o kterém se mu mluví snadno.
Je například jednoduché přiznat, že si absolutně nevzpomínáte na její jméno? Ne, to je zatraceně těžké, dokonce tak těžké, že je možná lepší jí prohrabat peněženku či nahlédnout do počítače, když se zrovna jde vyzvracet, jen abyste ji mohli pořádně oslovit. Naopak je snadné mluvit o osmdesátkové rockové hudbě, když ji oba máte rádi. Najednou se její roztřesený, nejistý výraz mění v překvapivě upřímný úsměv.
A vás možná přejde chuť utíkat. Možná byste radši někde pod postelí vyhrabali svoje trenky a tady Lauru, Louise, Robin nebo jak se jmenuje požádali o telefonní číslo.
Možná se vám bude chtít, možná ne. Ona vám možná vyhoví, možná vás vyhodí z bytu. Hra nabízí dohromady 12 dost odlišných konců, nadějných, depresivních, strašidelných i zcela absurdních. Většina cest příběhem se zvládá držet v realistických mantinelech, i když některé z nich proletí skrz plexisklo a v tu chvíli ona křehká důvěryhodnost, to nejlepší na celé hře, přestává fungovat.
Na velikosti nezáleží
Ale jsou to výjimky a objevit všechny konce se vyplatí. Nebude vám to trvat dlouho, maximálně tak dvě, tři hodiny, a hra vás za to… odmění. Myšleno ironicky, ale zároveň i vážně. A víc k tomu říkat nebudu, protože by byla škoda, kdybych vám poslední zvrat zkazil.
Mohlo by to být delší, jistě. Rád bych prozkoumal pět místností místo dvou, dobral se ke třiceti koncům místo dvanácti, poznal svou nedobrovolnou hostitelku mnohem hlouběji, než mi to hra dovolí. Ale zároveň to delší ani být nemusí. Dvě místnosti stačí, tucet konců taky, náčrt dívčiny osobnosti dává průchod fantazii.
Jen si do ní promítněte svůj sen. O to víc vám ublíží, až s vámi vyrazí dveře. O to budete raději, až… Pst. Už mlčím. Užijte si svou vlastní kocovinu.
