Drakensang Online - recenze
Diablo je kultovní klasika, která založila subžánr takzvaných ..no diablovek. Podobnost se svým vzorem mají jednotlivé hry různou. Může to být izometrická kamera, může to být hratelnost zaměřená na vybavení a méně na jiné prvky RPG žánru, může to být identická grafika nebo může být daný titul v podstatě identický. Drakensang Online (homepage) spadá do poslední kategorie, a pokud máte nějaké Diablo za sebou (zejména pak třetí), budete se při hraní Drakensangu hry potýkat s výrazným pocitem déjà vu.
Shadows: Heretic Kingdoms - recenze
Celé desetiletí si museli fanoušci slovenského RPG Kult: Heretic Kingdoms počkat na pokračování. Trpělivost se ale vyplatila. Zatímco názvem se Shadows: Heretic Kingdoms liší od první hry jen kosmeticky, hratelnost, atmosféra a příběhové podání hry se změnily dramaticky - naštěstí k lepšímu. Druhý díl (vlastně jeho první část s podtiulem Book I: Devourer of Souls) fantasy ságy chytře propojuje tradiční RPG prvky s novými nápady, a nebýt některých chyb, byl by to úžasný mix moderny s klasickým stylem po vzoru Baldur's Gate.
Oddworld: New ‘n‘ Tasty - recenze
Jmenuje se Abe. Je příslušníkem kasty otroků, která je za účelem zisku nemilosrdně utlačována svými kapitalisticko-feudálními pány. Ti se od nich liší nejen majetkem, ale i rasou. Ve chvíli, kdy odhalí strašlivé spiknutí a plány na genocidu, se Abe rozhodne uprchnout a získat svobodu nejen pro sebe, ale i pro svůj lid.
Tormentum: Dark Sorrow - recenze gigerovské adventury
Jedna z mnoha pravd o životě říká, že je jen tenká hranice mezi šílenstvím a genialitou. A své místo na slunci si zaslouží převážně jedinci, kteří mezi těmito stavy dokážou plynule přecházet, byť třeba podvědomě, a navenek těžit to nejlepší z každého z nich. Uměl to třeba stvořitel Vetřelce H. R. Giger, a neméně se to dařilo i Zdzisławu Beksińskému. Tvůrci Tormentum: Dark Sorrow ze studia OhNoo se za hranice obou stavů podívali taky, a my se zase podíváme, jak se to na jejich hře projevilo.
Assassin’s Creed Rogue – recenze PC verze
Rozšíření ságy o Assassin’s Creed Rogue sice v listopadu minulého roku vypadalo zprvu jako prachsprostá ždímačka na peníze, ale nakonec se ze hry vyklubala překvapivě solidní zábava pro majitele konzolí PS3 a X360. O pár měsíců později připlouvá Shay Patric Cormac i na PC, takže jsme se logicky podívali, jak se autorům povedla konverze po technické stránce, a zda nabízí oproti konzolové verzi něco navíc.
Blackhole – recenze české hardcore plošinovky
Loni v dubnu oznámená a nedávno vydaná plošinovka Blackhole (homepage, Steam) od FiolaSoftu dokazuje, že i malé české studio může vytvořit kvalitní projekt na světové úrovni. Odérem komunitního projektu zahalený Blackhole svým vývojářům rozhodně ostudu nedělá, i když to s avizovaným postavením hratelnosti na řešení logických hádanek není tak žhavé, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Lucius II: The Prophecy - recenze hororu s malým Satanem
Existuje spousta špatných her. Některé se vybarví postupně, což je škoda, neboť u nich zbytečně strávíte svůj drahocenný čas. Jiné naopak dokážete prokouknout prakticky na první pohled. Lucius II: The Prophecy je zářným příkladem právě druhé zmiňované skupiny. Od první minuty tušíte, že jste si vybrali špatně a tenhle horor klopýtá na hranici snesitelnosti.
Cities XXL - recenze budovatelské strategie
Hry, ve kterých si můžete vesele postavit pořádně obrovskou, prosperující metropoli, byste spočítali na prstech obou rukou. Většina z nich je navíc v dnešní době herním ekvivalentem obstarožního prstenu po prababičce – můžete je mít rádi, můžete je i používat, ale už by to zkrátka chtělo modernější kabátek. Cities XXL je jedním z titulů nabízejících východisko z této ošemetné situace. Pootevírá nám dveře k záchraně, přidržuje je otevřené a za nimi zní nebeská hudba. Avšak celé je to jenom vychytralá, ďábelská past.
The Book of Unwritten Tales 2 - recenze humorné adventury
Pokračování hry, o které jste ani nikdy neslyšeli? Ano, tak už to s klasickými adventurami z Německa zkrátka bohužel bývá. Pokud se nejedná o zvučné vývojářské legendy nebo interaktivní filmy, zase tak moc na první pohled netáhnou. To byl právě případ první The Book of Unwritten Tales, která ale jinak byla po všech stránkách solidním titulem. Z jejího pokračování autoři vystavěli další z plejády tradičních point and click klenotů, jenž byste prostě neměli minout! Alespoň pokud se chcete zasmát v dobré hře!
The Binding of Isaac: Rebirth - recenze
Patříte-li mezi masochisty, kteří mají rádi roguelike herní styl, první inkarnace The Binding of Isaac vám jistě neunikla. Zalíbení v její specifické úchylnosti našla hromada hráčů i videoherních kritiků – já nejsem výjimkou. A když na scénu vtrhly konzole se svou „novou generací,“ rozhodli se tvůrci v čele s Edmundem McMillenem, že přišel čas mučit Isaaca znovu a to v titulu nazvaném s dávkou černého humoru The Binding of Isaac: Rebirth.
Homeworld Remastered Collection - recenze
Je jenom málo her, které byly v době svého vydání tak vizionářské, jako Homeworld v roce 1999. Jeho druhý díl vyšel před celými 12 lety, ke smůle nás všech od té doby jméno Homeworld od té doby trestuhodně dlouho leželo ladem. Po vypjaté akvizici značky Gearboxem na jaře roku 2013 se naštěstí oba díly Homeworldu nyní vracejí v remasterované verzi. Funguje však jejich systém tak, jak nás okouzloval více než dekádu nazpět? Co z nich zestárlo, a co naopak obstálo zkoušku časem?
Grow Home - recenze unikátní plošinovky s robotem
Grow Home je typická hra od Ubisoftu. Ne, nemá multiplayer, neobsahuje podobné prvky odemykání kusů světa synchronizací u nějaké věže a dokonce ani nevyužívá Uplay. Typický styl velkého vydavatele, který se promítl do téhle hry z klávesnic britské pobočky, Ubisoft Reflections, spočívá ve snaze o něco nového a zaměření na okouzlení z objevování neznámého. Celou náplní hry je lezení po něčem vysokém za účelem odhalení dalšího kusu světa. Koncept hráčům dobře známý z Far Cry, Assassínů a třeba i z Watch Dogs a jiných velkých produkcí. Grow Home chytrá, nápaditá a hlavně a především zábavná hra s robotem.
The Escapists - recenze "kajinkovské" simulace
Útěk z vězení je možné podniknout dvěma osvědčenými způsoby. Buď se jde se na věc s pomocí šlohnuté služební zbraně z dozorcova opasku, nebo se k práci povolá rozum. To pak vede cesta na svobodu přes kšeftování se spoluvězni a pověstný pilník v pečivu. Taktická strategie The Escapists se na vězeňské "ahoj" dívá z onoho konspirativnějšího úhlu a přes zjevné nedostatky v konceptu láká k nevšední a dlouhotrvající zábavě.
The Legend of Zelda: Majora's Mask 3D - recenze
Majora’s Mask je jednou z nejvíce stresujících, frustrujících a nepřátelských her, jaké jsem za poslední léta zkusil. Coby chlapeček v zelené tunice jsem se ocitl v zemi Termina, která, jak již název napovídá, čelí svému konci. Za tři dny jí spadne na hlavu děsivě se smějící měsíc, a je na hrdinném Linkovi, aby s tím něco udělal. Což se v takto šibeničním termínu samozřejmě nedá stihnout. Apokalypsa se nezastavitelně blíží, obloha rudne, lidé utíkají, hudba zrychluje, hráč zmateně pobíhá po světě a měsíc se nakonec zakusuje do povrchu zemského. Život končí, Link se vrací na začátek třídenního cyklu, přichází o všechen postup a jede nanovo. Co to sakra je?
Tengami - recenze PC verze
Boom 2D her v posledních letech nepostihl jenom PC milovníky retra, ale i mobilní platformy. Pro chytré telefony a tablety jde ale o optimální formát, a proto nepřekvapí, že nejúspěšnější zástupci trendu občas zatouží po přeskoku i na jinou platformu. Právě to je případ sympaticky působící Tengami (homepage). V principu 2D logická záležitost disponuje pozvolnou hratelnosti, originální stylizací do papírových skládaček i překrásným vizuálem. Upravili však vývojáři původní iOS verzi dostatečně, nebo Tengami na PC zkrátka nefunguje?
Sunless Sea - recenze vernovského dobrodružství
Oceán nikdy nebyl člověku příliš nakloněn. Při zdolávání jedné námořní míle za druhou si nejeden dobrodruh uvědomí, jak strašné přírodní převaze čelí a s monotónní modrou na obzoru přehodnocuje své životní priority. Kdo hledá na moři poklady, dobrodružství nebo snad námět pro vlastní román, ten nakonec čelí hrůzostrašnému strachu o život a Sunless Sea vám takový pocit dá okusit. Ovšem nejen ten. Nakonec si řeknete, že potopit viktoriánský Londýn opravdu stálo za tohle dobrodružství.
Evolve - recenze
Týmové střílečky mívají problém, že stojí a padají na, uhodli jste, týmu. Není divu, že úspěch multiplayerových akcí se drolí na řežby, kde vystačíte s individuálním skillem, a vedle toho několik málo úzce profilovaných, většinou „realistických“, válečných her, kde to bez socializace v klanech nemá valného smyslu. Existují samozřejmě výjimky, ale potvrzují pravidlo: abyste si týmovou střílečku užili, potřebujete k sobě spoluhráče, kteří se po spawnu nerozutečou každý svým směrem, a kteří znají své role. A jestli někde platí, že tým je tak silný, jako jeho nejslabší článek. Tak je to v Evolve.
The Order: 1886 - recenze příběhové střílečky
Je tomu už několik hodin, co se podzemními chodbami viktoriánského Londýna rozlehl poslední výstřel. Ale jeho dozvuk mi stále rezonuje v hlavě a vyrušuje mě od přemýšlení nad tím, jak vlastně potenciálnímu zákazníkovi přiblížit hru, od které jsem věru mnoho nečekal, ale nakonec mě příjemně překvapila. Je to úkol o to složitější, že se The Order: 1886 dostalo v posledních dnech poněkud nechtěné pozornosti díky prapodivnému "skandálu" kvůli prý nedostačující délce hry. Určitě se bude hovořit o nastavování zrcadel dnešní době, o mainstreamu, cenách her a očekávání hráčů. Já vám ale chci nejprve povědět o Řádu.
Emergency 5 - recenze záchranářské strategie
Série Emergency je na trhu už pěkných pár let a svým konceptem vybočuje z řady klasických strategií, v nichž jde primárně těžbu surovin, výboru jednotek a porážku nepřítele. Místo maršálské hole vám totiž Emergency svěří do rukou velení nad jednotkou profesionálních záchranářů a vaším úkolem nebude někoho zlikvidovat, ale právě naopak zajistit klidné spaní několika miliónů občanů. Vaším revírem tak budou ulice německých velkoměst a vašimi nepřáteli oheň, nemoci a zločinci.
Apotheon - recenze antické rubanice
Když se bohové na Olympu dožerou a začnou kosit smrtelníky, bývá to nepěkné divadlo. Pakliže je ale mezi nebohými lidmi jeden, který má velký meč a kuráž dojít bohům vysvětlit, že takhle tedy ne, vážení, může z toho být pěkná hra. Platilo to v případě Gods, God of War, a platí to i v Apotheon. Do dvourozměrného světa zasazená odysea bojovníka Nikandreose není jen nezávislou kopírkou Kratova tažení proti řeckému božskému panteonu. Samotný příběh a poutavou stylizaci doplňují nečekané designové finesy, které bychom u hry od malého týmu nečekali.
