Mira Forrester, potažmo celá její rodina, stojí ve stínu rodiny Starků, ale zatímco Starkovic Sansa se v Králově přístavišti vžila do role chuděrky a otloukánka, Mira je o poznání sebevědomější bytostí.
Její domov je tyranizován konkurenčním rodem Whitehillů a ve snaze pomoci svým nejbližším se nebojí vlézt za oponu dění – před svou „šéfovou“ Margaery Tyrell zamlčuje tajné schůzky s Tyrionem Lannisterem, kde se snaží uzavřít výhodný obchod o dodávkách vzácného dřeva Forresterů. Jenže pak to celé praskne, a aby toho pozdvižení nebylo málo, dojde ke známé svatbě Margaery s Joffreym. Na zdraví, pane králi!
Druhé housle
Jak už víte z recenzí první a druhé epizody, videoherní Game of Thrones se odehrává na pozadí hlavních událostí známých z originálu. Scenáristé Telltale si vybrali (resp. jim byl vybrán) seriálem zcela opomíjený rod Forresterů, jehož strasti se odehrávají paralelně s dějem televizní předlohy (ano, televizní, nikoli knižní). A tak se skrze relativně svěží optiku nachomýtnete k útoku na zrádné bratry Noční hlídky nebo k obležení Yunkai.
Zatímco první dvě epizody ve mně vzbuzovaly „já taky“ dojem a působily jako lacinější doplňky mnohem známější předlohy, třetí epizoda s podtitulem The Sword in the Darkness konečně vystrčila růžky a začíná být svébytnějším dílem.
Pravda, způsob, jakým Forresteři neustále dostávají po tlamě od Whitehillů, je už trochu otravný a některé momenty vysloveně recyklují předchozí incidenty, ale děj se konečně posouvá dál (byť pomalu, to je holt daň za několik rozehraných příběhových linií najednou) a ve čtvrté epizodě nás očividně čekají velké věci.
zdroj: Vlastní
Jak je zvykem, vyprávění nadále hodně přeskakuje mezi čtveřicí postav. Vše vychází od zmrzačeného Rodrika Forrestera, který se snaží udržet své domovské panství Ironrath nad vodou, a jemuž z dálky asistují tři další hratelní protagonisté. O Miře už padla řeč, žoldácký vyvrhel Asher Forrester verbuje armádu zpod nosu Khaleesi a přitom omylem zakopává o jejího draka. A nakonec Gared Tuttle přestává být prasečím farmářem, odsouzeným ke službě na zdi s velkým Z a konečně dostává možnost si pořádně dupnout. Univerzum G. R. R. Martina je pěkně depresivní a jen co si někoho oblíbíte, zpravidla natáhne bačkory, takže Garedův triumfální moment na vrcholu Zdi jsem si náležitě užil. Oko za oko, zub za zub.
The Sword in the Darkness je hodně upovídanou epizodou, kde se moc neprojdete, a více než s meči bojujete s argumenty. Jen škoda, že několik potenciálně velkých voleb zůstává v rukou scenáristů a vy, coby hráč, s nimi nic nenaděláte. Dezertovat, nebo zůstat věrný? To není na vás.
Hry od Telltale si přímo říkají o skutečné příběhové větvení jako v druhém Zaklínači, ale velká dilemata nadále zůstávají jen iluzí a valná většina věcí nakonec dopadá stejně, nehledě na zdánlivě těžké rozhodování jim předcházející. Škoda. Snad se dočkáme někdy jindy.
Na dobré cestě
Game of Thrones je teď přesně v polovině a konečně jsem si ke čtveřici hratelných postav vybudoval silnější vztah. Na této skutečnosti se trochu podepsal fakt, že autoři decentně zkrátili pauzu mezi druhou a třetí epizodou (čekalo se „jen“ pět týdnů, takže se tolik nezapomínalo), ale hlavně svým postavám dali více volnosti - už nejde o tak okaté kopie jejich slavnějších protějšků z rodu Starků.
Herecké výkony zůstávají na slušné úrovni a zesměšňují většinu videoherní konkurence, ačkoli Tales from the Borderlands ze stejné stáje nabízí pamětihodnější spektákl. Navíc se ve Hře o trůny najde pár přešlapů. Když třeba Rodrik přišel po tajné schůzce za svou matkou a s údivem prohlásil, že „Whitehillové proti nám kují pikle,“ otáčel jsem oči v sloup a v duchu mu posílal jednoho kapitána Obviouse. Dobré ráno, Rodriku, Whitehillové už od první epizody nedělají nic jiného…
Kromě nových postav v hlavních rolích se na scéně pravidelně střídají i seriálové hvězdy. V těchto momentech zpravidla dominují celému dění a z protagonistů hry rázem dělají vedlejší loutky. Jako by se v ten moment hlavní postavou stával někdo jiný, až na to, že onoho někoho jiného – Cersei, Tyriona, Jona – nelze nijak ovládat. O Daenerys Targaryen ani nemluvě. Stačí jedna rázná věta, jeden odměřený pohled, a už mě zase měla v hrsti.
