TRON: Evolution - recenze
Svým způsobem to celé dává zvláštní, karmický smysl. Původní Tron, tedy film z roku 1982, je všechno, jenom ne dobrý. Jeho vizionářská poetika, vykřesaná z horečnatého křemíkového snu, ale přestála nedostatky scénáře i režie a stejně tak jí nic neubralo — vlastně spíš naopak — těch necelých třicet let, co mezitím stihlo utéct jako voda.
Red Dead Redemption: Undead Nightmare - recenze
Red Dead Redemption (recenze) je jedna z nejlepších her letošního roku. Rockstar nám nyní nabízí samostatně spustitelný přídavek, který přináší zcela nový příběh ve starém známém prostředí. Nutno ovšem říct, že se jedná o příběh, který fanoušci zřejmě nečekali. Rozhodnutí přijít po poměrně realistickém vyprávění původní hry se zombie apokalypsou je poněkud kontroverzní a nejednoho hráče určitě napadne, jestli se náhodou nejedná jen o další z řady rádoby cool pitomostí, kterými nás v současnosti hodně firem zásobuje ve snaze vydělat si nějakou tu kačku navíc.
DJ Hero 2 - recenze
Je docela zvláštní, že hudební hra, která trefila podstatu svého reálného předobrazu zdaleka nejvíc, stojí už ode dne vydání na pomyslné druhé koleji. A ve chvíli, kdy i ty hlavní se zdají být - mimo jiné podle prodejních čísel třetího Rock Bandu - slepé, to celé působí jako komerční sebevražda. Štěstí, že nás hráče nemusí tržní stránka celé věci vůbec trápit.
Divinity II: The Dragon Knight Saga - recenze
Nebudeme daleko od pravdy, řekneme-li, že druhý díl této RPG série zapadl ihned po vydání. Cestičku si k němu našli snad jen fanoušci Beyond Divinity (recenze) a Divine Divinity (recenze), kritiku nechala hra víceméně chladnou a zbytek světa upíral své zraky spíše k Dragon Age: Origins (recenze). Není proto divu, že při příležitosti vydání datadisku připravili tvůrci krásné balení s podtitulem Dragon Knight Saga, v němž naleznete jak původní hru, tak navazující datadisk Flames of Vengeance. A jelikož jsme i my na Divinity II v době vydání trochu pozapomněli, připravili jsme pro vás plnohodnotnou recenzi původního titulu i datadisku.
Apache Air Assault - recenze
Dnešní doba hardcore leteckým simulátorům moc nepřeje. Kde jsou ty časy, kdy existovala hra věrohodně simulující prakticky libovolné moderní letadlo. Realistické simulátory jsou pro menšinové hráče a dnes se prakticky přestaly vyrábět, protože by se to nevyplatilo. Všichni fanoušci létání by proto měli zbystřit. Apache: Air Assault je totiž plnokrevným simulátorem vrtulníku jako za starých časů.
Epic Mickey - recenze
Vybavujete si logo firmy Disney? Rozsvícený hrad, rachejtle, ohňostroje, kolem profrčí víla a vytvoří nad tím vším oblouk z hvězdného prachu. Kýč jak bič, ale kupodivu se za něj schovalo spoustu opravdu hezkého. Disneyho odkaz se totiž neomezuje jen na ždímání peněz a debutující tým Junction Point, šéfovaný veteránem klasik jako Ultima Underworld a System Shock, nám to zkouší připomenout způsobem, který nelze jednoduše roztřídit do připravených hodnotících škatulek.
Gran Turismo 5 - recenze
Bylo, nebylo, před pěti lety vyšla skvělá hra Gran Turismo 4 (recenze), která zábavně simulovala průřez historií automobilů na konzoli PS2. Za tu dobu jsme ochutnali placené demo GT5 Prologue (recenze), vánoční soutěžní demo GT Academy a na akcích bylo možné si zahrát například s Mercedes Benz SLS AMG na Nordschleife.
Shaun White Skateboarding - recenze
Zlaté časy her s nálepkou Tonyho Hawka jsou dávno pryč. Po skvělém experimentu EA, který si vystačil i bez tváře slavné persony a s jednoduchým a úderným názvem Skate, to v současnosti skoro vypadá, že trůn jím zůstane navždy obsazen. Znenadání však začíná být v ohrožení a díky lásce Shauna Whitea k prknům – ať už takovým či makovým – vzniká nový konkurenční boj a trůn náhle čelí ohrožení.
God of War: Ghost of Sparta - recenze
Kratos není v akčních adventurách žádným nováčkem. Je to už víc než pět let, co světlo světa spatřil první God of War (recenze) a teď ho s velkými ambicemi zase opouští. Fandové se ale nemusejí bát, v posledním dobrodružství je svérázný bůh války opět ve formě.
GoldenEye 007 - recenze
Agent s povolením zabíjet se vrací v remaku jedné z nejznámějších konzolových FPS. Stejně jako kdysi nabízí velkolepou výpravu, obrovský arzenál i našlápnutý multiplayer s podporou split-screenu. Od dob Nintenda 64 se ale hodně změnilo. Budou staré ingredience v dnešní době stačit na vydatný hlavní chod?
Vanquish - recenze
Japonci se do svých úvah o konci produktivní vývojářské kultury zabrali natolik, že úplně ztratili soudnost a hlavně důvěru ve své schopnosti. Hledají vzory na Západě a marně se snaží přejímat postupy, se kterými si jejich asijský naturel neumí poradit. Výsledkem jsou hry bez tváře a „drajvu“ a spousta peněz propálených zbytečně neefektivním vývojem. Přitom mají vzory správného přístupu přímo pod nosem a nedívají se. Vanquish je ten vzor.
James Bond 007: Blood Stone - recenze
Nene, Bond skutečně není laciný a mizerný přílepek k filmu. Jde si vlastní cestou a tak trochu zaskakuje ve chvílích, kdy o dalším osudu filmového Bonda nebylo jasno (MGM zkrachovalo a nebylo zač točit...což už se vyřešilo). Bohužel to ale není ani samostatná pecka jako kdysi Riddick. Na to má málo vlastního stylu a tak říkajíc, slušně říkajíc...varlat. Což je vzhledem k tomu, že nová reimaginace Bonda s Danielem Craigem, k níž se samozřejmě hlásí i Blood Stone, právě těmito atributy disponuje a staví na nich, poněkud zarážející.
Lost Horizon - recenze
Lajsnout si virtuální reinkarnaci Indiana Jonese je hodně velké sousto. A zkusit to rovnou na poli adventur je čirá sebevražda. Animation Arts totiž nejsou LucasArts v časech scénáristy Hala Barwooda nebo skladatelského tria Bajakian / Land / McConnell a Lost Horizon tím pádem není a nemůže být uctívanou Fate of Atlantis. Přesto si s gustem nabíhá proti sázkovému kurzu, který bookmakeři herní historie posadili sakra vysoko. Ale nebyl tohle vlastně jeden z Indyho charakteristických rysů, jít do situací, které se zdály být bez šance na vítězství?
Assassin's Creed Brotherhood - recenze
Pokud Assassin's Creed Brotherhood přináší nějaké důležité poselství, dalo by se shrnout následovně: až před vámi bude na zemi ležet chlápek, který vám zabil dva bratry i otce, zničil život celé vaší rodině, připravil vás o veškerý majetek, chce ovládnout svět, myslí si, že je vyvolený prorok a shodou okolností je to papež, tak až budete nad tímhle chlápkem stát a on vám řekne, ať to s ním skoncujete, tak to s ním sakra skoncujte! Protože jinak dopadnete jako Ezio Auditore.
Call of Duty: Black Ops (multiplayer) - recenze
Když jsme nedávno recenzovali Medal of Honor (singleplayer, multiplayer), řada čtenářů suše konstatovala, že si raději počkají na Black Ops, který bude tou letošní správnou volbou v žánru FPS. Soudě dle recenze singleplayeru od Martina Bacha, se nedočkali. Napraví online část nejprodávanější střílečky všech dob hráčům chuť ze singlu, nebo se také jedná o podprůměrný pokus navázat na předchozí úspěchy Infinity Ward?
Shank - recenze (PC)
Představte si, že na ulici potkáte Roberta Rodrigueze a narychlo z něj budete chtít dostat námět na brutální ze strany viděnou rubačku neboli side-scrollovačku. Robert se na chvilku zamyslí a pak vám sebevědomě prozradí onu magickou formuli sestávající z následujících věcí: akce, krev, spousta intimních zbraní s motorovou pilou v čele, několik zbraní střelných, obrovská dávka stylu a svalů a v neposlední řadě příběh, který s postupným odhalováním klesá z béčkové kategorie až někam do propastných hloubek.
Darksiders: Wrath of War - recenze (PC)
Borci z texaského Vigil Games mají momentálně plné ruce práce s onlinovkou Warhammer 40.000: Dark Millennium Online, ale i přesto si našli čas na PC konverzi své konzolové akční arkády Darksiders, která na začátku roku vyvolala rozporuplné reakce. Většina hráčů sice byla spokojená, ale někteří recenzenti hře vyčítali její naprostou neoriginalitu.
Pro Evolution Soccer 2011 - recenze
Nastal fotbalový podzim, hurá. FIFA 11 vpadla na PC s novou silou (recenze), nadšením a krví, nedávno nás potěšil Football Manager 2011 (recenze) a zbývá tedy Pro Evolution Soccer se stejnou číslovkou. Jako každý rok se dva nesmiřitelné tábory ultraortodoxních příznivců a odpůrců digitálního fotbalu vrhají do bezcílného boje, čí značka je lepší.
Call of Duty: Black Ops (singleplayer) - recenze
Tato recenze si neklade ambice otevřít vám oči. Pokud patříte mezi milióny fanoušků série Call of Duty, pravděpodobně už totiž Black Ops hrajete a se zhruba stejnou pravděpodobností jste si vědomi toho, jaké limity a chyby herní systém tohoto válečného opusu dlouhodobě má. Vytýkat dnes některé hře v sérii CoD striktně lineární postup v misích, přehnaně megalomansky naskriptované scény nebo relativně krátkou herní dobu nemá valného smyslu. Z toho všeho se za ta léta staly standardní vlastnosti série, se kterými hráči počítají a v mnoha případech je dokonce vyhledávají.
Dance Central - recenze
S děravou výmluvou, že by to kolidovalo s mým zaběhnutým tréninkovým programem, jsem se na střední vyhnul tanečním. Teď to draze kompenzuji se sestřičkou, která mile prohlásila, že jestli ji na maturitním plese nevyzvu k tanci, tak mě tam ani nepozve. Jinými slovy: k vykrucování v rytmu hudby jsem nikdy moc nepřičichl, třebaže oku mému lahodí velice a tradičně těm šikovnějším na parketě závidím. A možná právě proto si mě taneční záležitost Dance Central od Harmonixu tak získala.
