Divinity II: The Dragon Knight Saga - recenze
7/10
zdroj: tisková zpráva

Divinity II: The Dragon Knight Saga - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

9. 12. 2010 0:54 | Recenze | autor: Vilém Koubek |

Nebudeme daleko od pravdy, řekneme-li, že druhý díl této RPG série zapadl ihned po vydání. Cestičku si k němu našli snad jen fanoušci Beyond Divinity (recenze) a Divine Divinity (recenze), kritiku nechala hra víceméně chladnou a zbytek světa upíral své zraky spíše k Dragon Age: Origins (recenze). Není proto divu, že při příležitosti vydání datadisku připravili tvůrci krásné balení s podtitulem Dragon Knight Saga, v němž naleznete jak původní hru, tak navazující datadisk Flames of Vengeance. A jelikož jsme i my na Divinity II v době vydání trochu pozapomněli, připravili jsme pro vás plnohodnotnou recenzi původního titulu i datadisku.

Než se vrhneme k popisu původní hry, slušelo by se upozornit, že pokud jste již Divinity II hráli a zajímá vás vyloženě datadisk, přeskočte v textu o pár odstavců níže – k části „Plameny odplaty“.

Proti proudu

Vývojáři z Larian Studios si vždycky dělali hry po svém. V době, kdy vody akčních RPG brázdilo plně prostorové Dungeon Siege (recenze), si bez okolků troufli vydat hru, která neměla o třetí dimenzi ani ponětí, a přesto se jim hlavně díky perfektnímu mixu zajímavých úkolů, tuhé hratelnosti a přehršli humoru povedlo (alespoň z pohledu kritiků) velmi úspěšně konkurovat.

Druhé Divinity v tomto ohledu není jiné. Lariani si při jeho tvorbě totiž řekli, že už je jim zle z toho, jak v každé hře na hrdiny začínáte coby pasáček ovcí, vesnický povaleč, případně klučina, na kterého se vysere pták. Hodili všechny tyto stereotypy za hlavu a hlavního hrdinu pojali přesně opačně – udělali z něj draka. Dračího bojovníka, abychom byli přesnější.

Vyvoleného, který se už na začátku dostane k nejedné schopnosti, ježto vždy náležela pouze drakům, aby následně zhruba v polovině hry získal možnost se v draka proměnit. A tato „nad-rasovost“ není pouze halda nenaplněných slibů do budoucna.

Já vím, co si myslíš!

Vše začíná vašima očima, které démonicky zestříbří a umožní vám vidět duchy, pokračuje přes možnost pouhým skokem zdolávat i městské hradby (bez újmy na zdraví způsobené pádem) a po hromadě dalších zajímavých dovedností končí třeba uměním číst lidem myšlenky. Konkrétně toto čtení je doslova k nezaplacení. Sice vás stojí jistý obnos zkušeností, nicméně vám na oplátku mnohdy vyjeví alternativní cestu k dokončení úkolu nebo třeba slabinu vytuhlejšího bosse. Nemluvě o tom, že, co se humoru týče, Lariani nepolevili ani zde a čtení cizích myšlenek vám nejednou vyčaruje úsměv na tváři.

A jelikož hrdinu nedělají pouze jeho schopnosti, ale také jeho majetek, rozhodli se vám vývojáři dát rovnou obrovskou věž a ostrov, na kterém se nachází. Nutno podotknout, že pokud jste si někdy představovali úžasnou dračí věž, pak zcela určitě vypadala nějak podobně. Nejenže v ní naleznete v podstatě vše potřebné k životu, ale také k trénování dovedností, alchymii, nekromancii a tak dále. Dokonce si ji můžete i vybavit vlastními lidmi...

Co víc si může člověk přát?

Třeba kvalitní příběh, který by se vinul celou hrou, byl prošpikovaný zajímavými charaktery a měl narůstající spád. Divinity II naproti tomu má svět, ve kterém se něco děje a hlavní role v tom hrají nějací nezajímaví lidé. Ať už hlavní záporák nebo váš „ochránce“, nikdo z nich nemá větší charisma než sandály vyrobené z pneumatiky.

Bohužel i ono „dění“ ve světě není kdovíjaké. Vy se v něm prostě objevíte a plníte úkoly. Nejdřív se nic neděje (myšleno z globálního hlediska), pak dostanete věž a schopnost měnit se na draka, poté se zase nic moc neděje a najednou je tu konec. Hra se sice občas snaží vás strhnout, ale na nás to zkrátka nefungovalo...

Přát si můžete i to, aby vám hra, vedle budování vašeho dračího ega, také zprostředkovala zážitek hodný draka. Zdejší svět je sice „úžasný“ a plný nejrůznějších možností, ale zároveň také ukrutně nevyvážený a to až do takové míry, že vás bude zrazovat od zkoumání. Už na normální obtížnost jsou některé kobky doslova smrtící pro vaši trpělivost a většinou za to může jen několik úseků, kde to autoři jednoduše přehnali.

Nevyváženost je mnohdy až tak extrémní, že i když si snížíte obtížnost a se svou „normálem“ cepovanou postavou jste najednou prakticky nesmrtelní, bez problémů se dostanete do situace – klidně třeba uprostřed jeskyně – kdy vám nezbude nic jiného, než prchat a cedit skrz zuby nadávky.

Hardcore RPG

Ono by nemuselo být tak zle, kdyby se venkovní nepřátelé třeba respawnovali a vy se tak mohli po chvilce progrindovat ke kráse a síle, nicméně není tomu tak. A tak budete velmi často umírat a vymýšlet jeden způsob za druhým, jak by šlo hru ošálit, případně jak zacházet s umělou inteligencí, aby se oddělila od svých kumpánů. Což je velká škoda, protože úkoly celkově jsou mnohdy velmi zajímavé a chytře vymyšlené.

Nespočívají v pouhém vybití všeho živého, nýbrž i v jednodušším adventurním puzzlení a obíhání (obletování) velmi rozlehlých lokací – což velmi příjemně vrací vzpomínky na staré dobré časy hardcore RPGček. Se svou nevyvážeností by do tohoto subžánru Divinity II zapadlo absolutně nejlépe, nicméně ani tímto zařazením nemůže některé své dungeony omluvit.

Plameny odplaty

Velké naděje – co se vyváženosti týče - jsme proto vkládali do připravovaného datadisku a do jisté míry jsme byli vyslyšeni! Avšak Flames of Vengeance není oním přídavkem, který byste si k otevřenému RPG představovali. Namísto ve světě z původní hry rozšířeném o několik obrovských nových lokací v něm totiž bude vaše vycepovaná postava (nebo nová začínající na úrovni 35) po celou dobu uvězněna ve městě Aleroth.

Naštěstí je toto město tak napěchované úkoly, že v něm ze začátku v podstatě nemůžete dělat nic, aniž byste u toho někomu nepomáhali nebo od někoho něco nepřijímali. Zároveň je prošpikováno dungeony, skrytými tajemstvími, uličkami pod vpádem hord nemrtvých a zajímavostmi, takže vám bude absence větší rozlehlosti nakonec docela vynahrazena.

A co víc, úkoly jsou snad ještě vtipnější, než byly v původní hře. Takové obíhání po městě a hledání mluvící zeleniny, pátrání po bordelovém vrahovi, zachraňování prstenu (nebo dítěte) z hořícího domu a spousty dalšího jsou questy, u nichž se opravdu budete bavit. A tentokrát dokonce i v mezích možností vyváženě.

Stále se sice může stát, že vběhnete do jeskyně a první vlna nepřátel vás naprosto semele, protože jste ještě malé dráče, nicméně jakmile ji přežijete, téměř vždy se můžete spolehnout na to, že budete schopni tohle podzemí vyčistit.

I draci padají

Abychom ale měli na co nadávat i zde, vykašlali se vývojáři na hrátky s herním kódem a zajistili tak, že se datadisk nebojí padat. Což vás po původní opatchované hře, kde se to nestalo ani jednou, bude docela solidně otravovat. Také vás to naučí před každým nahráváním ukládat.

Bohužel i přes všechnu snahu autorů působí kvůli své „uzavřenosti“ datadisk spíš jako slepenec několika DLC. Příběh neposune nijak moc daleko a v podstatě se soustředí pouze na vaše plnění vedlejších úkolů, které, až vás dovede do určitého bodu, spustí závěrečnou bitvu. Opět se tedy nedočkáte žádného napínáku, který by vás přikoval k monitorům, ale, chtělo by se říci, sand-boxového zážitku, ježto je sice vtipný, ale bez nějakého silnějšího pojítka.

Technické zpracování snad ani není nutno moc komentovat. Divinity II je rok stará hra a už i ve své době to nebyl zrovna klenot. Grafika je sice jednoduchá – někdy až strohá, ale zase není tolik náročná na hardware. Co je pro vás důležitější, si rozhodněte sami... Třeba při pohledu na některý z okolních obrázků.

Tak si to tedy shrneme

Divinity II je hra náročná (kvůli nevyváženosti), docela dlouhá, příběhově nijak zajímavá, ale zase zábavná, vtipná a plná nejrůznějších možností. Datadisk je vtipný, zábavný, relativně vyvážený, ale zase příliš komorní a z hlediska kódu lehce nedotažený. Za málo peněz si tedy domů pořídíte dvě výborné hry, u nichž strávíte desítky hodin, ale pouze pokud se nebojíte zatínat zuby a nijak zásadně vám nevadí žádný z výše popsaných nedostatků.

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Velmi zajímavé RPG, k jehož krásám však nepronikne každý. Své kvalitní jádro totiž balí do ne zrovna vyvážené obtížnosti, která se i u otrlejších hráčů může časem zvrhnout ve frustraci. Jakmile si ale vycepujete postavu a naučíte se pár fíglů, odmění se vám oldschoolovou (v dobré slova smyslu) hratelností a vysokou koncentrací humoru.

Nejnovější články