Nechme ještě pár dní dospávat spekulace, jak dopadne pokračování s podtitulem Legacy, a pojďme si vysvětlit, jak se to má s hrou, která blížící se premiéru doprovází a obsahově doplňuje. Tedy jak? Přesně obráceně.
TRON: Evolution je v základech dotažený akční titul, uvnitř kterého ale nepotkáte ani stopy po jakékoliv formě "nitra". Kouzlo stylizovaného, geometricky strohého počítačového světa, na kterém celý tenhle kult stojí a padá, tu není k nalezení, ať natáčíte kameru, seč vám to engine dovolí.
Na pohled se to může zdát divné, když přece hlavní hrdina, anonymní monitorovací program, disponuje legendárním světelným diskem a nechybí ani žádná z povinných kratochvílí v čele se závody na motorkách kříženými Snakem (nebo Nibbles, pokud jste vyrůstali na QBasicu).
K tomu výtvarná stránka do puntíku, tedy do pixelu kopírující celuloid a muzika, kde sice Daft Punk hrají jenom druhé housle, tedy samplery za původním (rozuměj — levnějším) soundtrackem, ale ten měl na starosti mimo jiné i Kevin Manthei (Sacrifice, Jagged Alliance 2) a JE to slyšet. Tak kde vězí ty vadné sektory?
Omezený přístup
Všude jinde. Respektive ve skutečnosti, že žádné "jinde" Evolution nenabízí. K čemu profesionálně zpracovaná iluze virtuálního světa, který lze projít jediným přísně nalinkovaným způsobem? Hra přitom staví celou svou podstatu na parkourovém pohybu: lví skoky přes překážky, nebojácné odrazy ode zdí, vázání několika akrobatických manévrů do jednoho souvislého pohybu. Jenomže jen co zkusíte skočit mimo polopaticky vyznačené trasy — BZZZZZT! — program je ukončen a šup zpátky k poslednímu checkpointu, holoto binární a především neposedná.
Zasadit takovouhle šikanu do světa, který si o nějakou tu odbočku a podívání se za roh přímo říká, to je na formát disku. Ještě by se to dalo pochopit, kdyby vývojářům šlo o to udržet vysoké tempo uvnitř jasně daného koridoru, ale hra je paradoxně zavirovaná místy, kde se kousnete nad řešením dalšího postupu. Proč? Protože vám sice padesátkrát zopakují, jak diskem odrážet útoky a jak na sebe vázat desítky útočných (a vesměs nadbytečných) komb, jenomže vás také skrze zmíněnou šikanu odnaučí dívat se kolem sebe.
Smyčka se stahuje
To má ostatně svůj další, potěmkinovský důvod — hra nevypadá ani zdaleka tak zázračně, jak by se hlavně fanouškům Trona mohlo z obrázků zdát. Průšvihem nejsou přímo grafické kvality (uprostřed azurových ploch a neonových čar jsou třeba textury to poslední, co řešíte), ale neskutečně ubíjející monotónnost herního prostředí.
Minimalismus je fajn vynález, ale naplnění jeho filozofie neznamená vzdát se kreativních konfigurací. Nic takového Evolution nenabízí a jenom seká nenápadité úseky za sebe jako Baťa cvičky, respektive Microsoft aktualizace. A donekonečna se opakující prostor pochopitelně znamená i donekonečna se opakující herní náplň.
Logiku a provázanost úrovní tu očividně nikdo neřešil a proč taky? Hrdinný program se nechá vláčet postavami z filmu, necekne ani ERROR a nechá vás mechanicky plnit, co se po něm chce:
10 Odemkni si dveře OR zapni most
20 Znič skupinu nepřátelských programů
30 IF zdraví na hadry, HEAL
40 GOTO 10
Předchozí verze
Působí na vás takový kód jako strhující zážitek války mezi dvěma větvemi programů, navíc v kulisách unikátní virtuální reality? No ještě aby. A nevytrhne to ani multiplayer, kde po Novém roce nenajdete ani nohu, ani triviální systém vylepšování hrdiny nakupováním nových podprogramů (silnější disk, větší zásoby energie). I tady hra naneštěstí klouže po zrcadlovém povrchu a bojí se udělat jediný krok do hloubky. Zjevně si dobře uvědomuje, jakým způsobem tyhle výlety mimo základní plán sama trestá.
Přitom stačí vzpomenout, co s totožnou licencí dokázali před sedmi lety lidé z Monolith: Tron 2.0. Luxusní FPS naroubovaná možností svobodně upgradovat a "skládat" svůj program se nijak nebála pustit hráče ze skriptovaného řetězu, navíc do světa, který svou předlohu ctil s neuvěřitelnou (a zcela nadčasovou) pestrostí.
Oproti tomu TRON: Evolution je ve skutečnosti vším, jenom ne posunem dopředu, jak by vám chtěl marketingem vygenerovaný podtitul nakukat. Není to hra technicky nebo obsahově mizerná, ale ve všech ohledech naprosto přízemní. Hrdinovo tažení lze vnímat třeba jako alegorii na defragmentaci disku — a je to bohužel zhruba podobná zábava.
