DJ Hero 2 - recenze
8/10
zdroj: Archiv

DJ Hero 2 - recenze

Datum vydání:
22. října 2010
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

11. 12. 2010 9:34 | Recenze | autor: Lukáš Grygar |

Je docela zvláštní, že hudební hra, která trefila podstatu svého reálného předobrazu zdaleka nejvíc, stojí už ode dne vydání na pomyslné druhé koleji. A ve chvíli, kdy i ty hlavní se zdají být - mimo jiné podle prodejních čísel třetího Rock Bandu - slepé, to celé působí jako komerční sebevražda. Štěstí, že nás hráče nemusí tržní stránka celé věci vůbec trápit.

Pokračování už je venku, tiše čeká v regálech na hrstky taneční hudbě nakloněných odvážlivců, ale především dotahuje celý koncept ke zdánlivé dokonalosti. Samotnému tajtrlíkování nad plastovým gramofonem totiž nelze vytknout v podstatě nic. Principy zůstaly zachovány, jenom je tvůrci zlehka dobrousili podle přání a ohlasu fanoušků původního DJ Hero (recenze).

Plastová hudba

Opět si vystačíte se třemi tlačítky, kterými do rytmu trefujete barvy, opět rukou na “vinylu” provozujete virtuální scratching, opět máte při ruce jednoduchý efektový knob a konečně opět střídáte stopy pomocí třístupňového crossfade. Na designu celého gramce se nezměnilo v podstatě nic, jen právě posledně zmíněná a doposud proklínaná páčka už je – sláva na výsostech klubovému bohu – citlivá tak akorát, aby se jí člověk nemusel bát dotknout, byť jen čerstvě zastřiženým nehtíčkem, a zároveň mohl v plné rychlosti skákat mezi stopami jako elektronický kamzík.

Na tohle skákání ostatně dvojka cílí, protože vzala za svou filozofii dovolit hráči víc než jen tupě následovat barevné instrukce. Ne snad, že by autoři posouvali celou hru blíž skutečné hudební produkci (což je směr, kterým se vydal právě Rock Band 3), ale pokud si z jedničky vybavujete možnost čas od času nasekat do tracku samply z vámi vybrané zvukové banky, tak oproti druhému dílu to byla skutečně jen špička freestyle ledovce.

Přizvukování samply bylo sice odstrčeno do kouta (i když lze pořád potkat červené pruhy, kam lze nastřílet libovolně rámusu), ale nově se teď v jednotlivých mixech objevují pasáže, kdy vám hra předá otěže nad přehrávanými stopami, a můžete tak, opět pomocí crossfade, libovolně míchat tři kanály (levý, pravý a střed, kde hrají oba).

Máme se dneska fajn

Z textu to možná nevyzní, ale věřte, že v praxi právě těmihle momenty DJ Hero 2 triumfuje. Nechat hrát izolovanou basu a postupně ji kořenit rozsekaným vokálem se jen tak neomrzí a to je jen první a nejprofláklejší z nápadů, které lze ve freestyle pasážích uplatnit. Hra vaše případné kreace boduje, ale tam samozřejmě vzniká problém, pokud budete nápadití nad její rozlišovací schopnosti, omezené na rytmus a pestrost.

Smysl pro obojí každopádně uplatníte i v rámci odvázanějšího scratchingu, kde hra také uvolňuje mantinely přikázaného směru jízdy a nechá vás na klíčových místech šmrdlat s deskou po svém. Jenom škoda, že těch míst je podstatně míň než v předchozím případě – pokud totiž nezvládáte scratching na vyšších obtížnostech, jeho volná varianta by dokázala skvěle vyplnit to vakuum, kdy od MEDIUM níž už je v podstatě o ničem.

Kytara ven, zpěvák dovnitř

Tím nám výčet zásadních změn (a pozitiv) v podstatě končí. Je to málo? Není to moc. Zmizela možnost hrát proti kytaře z Guitar Hero, kterou nahradilo karaoke po vzoru SingStaru, a lze si představit, že na nějakém večírku bude mít kombo virtuální DJ + amatérský rapper třeba i úspěch, nicméně tohle už hru, narozdíl od většího důrazu na improvizace, nikam dál neposouvá.

Stejně tak vyznívají lehce do ztracena rozšířené komunitní funkce, ke kterým budou logicky tíhnout spíš solitéři, ale chlubení se bodovým ohodnocením je v případě celého DJ Hero podstatně hubenější motivací než samotná euforie z dobře namíchaného tracku.

Individualisty také zklame fakt, že hře citelně schází možnost vypiplat si svého DJ, protože kariéra střídá skutečné i neskutečné postavičky taneční scény jako na běžícím páse a jakákoliv soudržnost je pryč hned po prvním přeletu z Ibizy do Londýna. Vyplatí se taková virtuální letenka vůbec?

Je nám hej

Pokud jste dosud značkou DJ Hero nebo dokonce rytmickými hrami všeobecně zůstávali neposkvrnění, potom lze na otázku z mezititulku odpovědět: zcela určitě ano (a odvíjí se od toho i výsledné hodnocení). Oproti tomu v případě, že už doma jeden plastový gramec máte, je samozřejmě investice do nového velmi nepříznivá co do poměru cena / výkon.

Jestli vás model DJ Hero pořád drží, patrně už jste si na přecitlivělý crossfade dávno zvykli a platit za jeho lehounce vylepšenou verzi plnou cenu postrádá smysl. Samotná placka ale svou hodnotu určitě má, protože nasazenou laťku hudební kvality – pokud samozřejmě nemáte problém s tím brát elektronické žánry jako house nebo dubstep za muziku – nijak nepodlézá, byť takový Diplo nebo Deadmau5 jsou samozřejmě o dost jinačí káva než DJ Shadow.

Hlavní roli tu ale namísto slavných jmen obsazují především konkrétní tracky: hra v nich předvádí to výrazně lepší, co může současná taneční scéna nabídnout a nechává na hráči, aby s daným materiálem naložil podle svého nejlepšího vědomí, svědomí, ale především citu pro rytmus.

Verdikt:

Dotažení původního konceptu do bodu, ve kterém to spolu rozjíždí tradice rytmických her a prostor pro hráčovu volnou improvizaci. Jestli vás jednička zajímala, ale minula, tohle je ideální šance to napravit.

Nejnovější články