Smazal jsem si veškerý progres v Animal Crossing a nelituju

Někdy je prostě lepší začít znova

Animal Crossing nemohlo vyjít v lepší dobu: Co mě cestovní kancelář Toma Nooka naučila o přátelství a realitním trhu

Přiznávám se bez mučení: kouzlo her od Nintenda jsem nikdy nechápala. Zčásti asi proto, že jsem na nich stejně jako většina tuzemských hráčů nevyrostla. Ještě před měsícem a půl bych se naprosto vysmála myšlence, že si kdy pořídím svůj vlastní Switch. Proč taky, když jsem Zeldu rozehrála před nějakou dobou na vypůjčené konzoli a připadá mi trochu přeceňovaná? Protože Animal Crossing. A karanténa.

Nintendu se začínají mikrotransakce líbit, přesto v Animal Crossing není ani jedna

Nintendo začíná přicházet mikrotransakcím na chuť, přesto se u Animal Crossing: New Horizons drželo na uzdě. Přitom byste pro dodatečné poplatky mohli jen těžko hledat vhodnější hru, než je simulátor čekání křížený s prvky The Sims a farmaření.

Nintendu v Animal Crossing prochází to, co by si nikdo jiný netroufl

Animal Crossing: New Horizons jde proti většině pouček o herním designu a, světě, div se, jeho vývojářům to prochází. Všichni ostatní autoři neustále hlásají, jak je klíčové si hráče udržet. Jak ho za každou cenu zaháčkovat, každou chvíli mu cpát něco pod nos a hlavně nepolevit. Konstantní přísun nových podnětů, dárečků a možností je naprosto zásadní a nezbytný. Inu, je a není zároveň, jak nám nový Animal Crossing odvážně ukazuje.

Red Dead Redemption II a Animal Crossing: V čem jsou si nesmírně podobné?

V jedné hře jste charismatický desperát sedlající statného oře, který kvůli hrsti drobáků neváhá přepadávat dostavníky a bankovní instituce, prolévání krve mu není cizí a lahvinkou rumu rozhodně nepohrdne. Ve druhé jste ten nejpracovitější chatař exotického ostrova, který se od rána do večera honí za motýly a hraje si na archeologa i zahradního architektura. Red Dead Redemption II a Animal Crossing: New Horizons nemají na první pohled nic společného, ale v jednom ohledu jsou si velice, velice podobné.

Pokémon Sword očima laika aneb jak jsem se zase jednou vydal na procházku z komfortní zóny

V poslední době mě baví vystupovat z herní komfortní zóny. Myslím, že žánrový rozptyl mám odjakživa docela slušný, přesto se některým žánrům vyhýbám a na některé série si netroufnu. V rámci sebevzdělávání a obecného rozšiřování herních obzorů se ale zkouším vrhat na tituly, na které bych si ještě před pár lety nepustil ani trailer.

Tohle hraní není pro starý? Houby!

„Už jsem starej a holt na ty děti, který mají mnohem rychlejší reflexy, nemám.“ Věta, kterou jsem za poslední rok slyšel hned několikrát a popravdě, párkrát jsem ji také pronesl. Už jsem se na věc díval tak, že v osmatřiceti jsou mi některé žánry prostě zapovězené, protože než se mé artritické neurony dobelhají do mozku, už mě teabagguje nějaký adolescent sjetý Gatoradem. Jenže…

Rodiče žalují Epic kvůli Fortnite, prý zničila život jejich dítěte

V Americe dochází k nejrůznějším podivným žalobám. Nikdy nezapomenu na jistého pána, který na dálnici zapnul autopilota svého karavanu a šel si do jeho zadní části uvařit oběd. Vyboural se, a protože v manuálu vozidla nebyla zmínka o tom, že nemáte opouštět sedadlo řidiče po zapnutí autopilota, vysoudil slušné peníze a zasloužil se o zapsání tohoto upozornění do manuálu. Nyní se jistí kanadští rodiče pouštějí do Epicu, který jim zkazil potomka skrz velmi návykovou Fortnite.