Hráči jsou vlastně ze své podstaty asociálové, že ano. Dění ve světě za poslední rok se jich proto logicky nemohlo nijak dotknout, jelikož z domu stejně nevycházejí a s nikým se nestýkají. Prostě jen dřepí před svými obrazovkami a v podstatě si ani nevšimnou, že se něco změnilo.
Že je podobné generalizování a nálepkování úplně mimo, asi netřeba příliš zdůrazňovat. U některých z nás nicméně došlo během posledního roku k několika zajímavým odhalením v rámci sebepoznání – a tím největším sebepoznáním byla skutečnost, že nám (mně) lidská společnost, stereotypům navzdory, skutečně chybí. Přátelé, pracovní rodina, občas i ta reálná. Ukázalo se, že potřeba sociálního kontaktu je ve mně přece jen zakořeněná. Kdo by to byl tušil!
A během tohoto tichého volání o pomoc přišla záchrana z nečekaných míst. Z Japonska.
Kafe a cigára
Loni v dubnu, tedy po prvním měsíci lockdownu, jsem bral pobyt doma jako splněný sen. Konečně jsem si mohl dopřát dlouhodobý home office, pracoval jsem opravdu tak, jak se mi chtělo. Ptáci nadávali, kytky smrděly, idylka.
Jenže velmi brzy se ukázalo, že je to dlouhé i na mě, a začalo mi být podivně smutno. Tehdy se v mém životě zjevila Persona 5, pro někoho japonský bizár, pro mě překvapivý kandidát na moji nejoblíbenější hru vůbec. A to ne kvůli komplexnímu systému person, skvělým tahovým soubojům nebo společenské kritice poměrů japonské společnosti, o které psal v Levelu 309 Aleš. Ne, Persona si mě získala svojí osobností. A osobnostmi svých protagonistů.
zdroj: Atlus
Být odstrčený na okraj společnosti, zčásti z vlastní vůle, zčásti nepřízní osudu, to je pro mě odjakživa atraktivní téma. A tak, když se hlavní hrdina Persony 5 poprvé nastěhuje do podkroví Café LeBlanc, mě zachvátil podivně povědomý pocit. Od hry jsem v té fázi příliš nečekal, koneckonců jsem o sérii věděl jen to, že existuje. Jenže jakmile se začala rozvíjet zápletka a do mozaiky mezilidských vztahů vstupovalo víc a víc postav se svými každodenními životy, problémy a neférovými osudy, zbystřil jsem.
Ano, pořád tu byly zábavné návštěvy metaverza, ale popravdě, hrál jsem kvůli něčemu jinému. Hrál jsem kvůli kávě a kari z LeBlanc, hrál jsem kvůli postavám, u kterých jsem velmi brzo zjistil, že mi na nich opravdu záleží. Na jejich virtuálních postavičkách, grafice, pixelech a dabingu.
Mám rád první Dragon Age, Mass Effect, Knights of the Old Republic, Gothic a další podobné tituly, ve kterých člověk narazí na zapamatovatelné, uvěřitelné postavy a najde si mezi nimi svoje favority. Ale jelikož jde o smyšlené hrdiny, mimozemšťany, bojovníky za záchranu světa a podobně, je těžké najít onu lidskou vazbu, kterou mě k sobě připoutala Persona 5. I v ní jde, pravda, o větší problémy, řešíte věci přesahující běžné lidské chápání, ale zasazení do moderního Japonska je tak nějak bližší a uvěřitelnější.
Příliš hlučná samota
První parťáci Ann a Rjúdži jsou takové „samozřejmosti“, hezká holka a rebelantský drzoun. Všichni další členové skupiny Phantom Thieves ovšem jen zvyšovali můj zájem o hru a celou partu, se kterou se člověk schází na střeše střední školy, v obchodě, nad miskou ramenu nebo postupem času i v samotném LeBlanc.
S tím, jak družina roste, roste i množství nejrůznějších interakcí mezi jejími členy a autoři udělali velmi, velmi dobře, když se rozhodli do enginových a animovaných sekvencí zapojit vždy celou partu. Hráč tak není citově omezen jen na těch pár postav, které s sebou všude tahá kvůli jejich schopnostem v boji.
Pouto roste překvapivým tempem a vybírat si, s kým budu trávit volné odpoledne mezi školou a noční šichtou za barem, pro mě bylo ukrutně těžké. Obzvlášť nerozhodný jsem byl ve chvíli, kdy jsem si nevybíral jen mezi parťáky z Phantom Thieves, ale do mixu vstoupily i další postavy a činnosti – utužování vazeb s mým pěstounem, pomoc atraktivní goth doktorce, brigáda v airsoftovém obchodě nebo pravidelné schůzky s poněkud potrhlou novinářkou, která na dno sklenice jen tak nedohlédne a zároveň dokáže překousnout i věkový rozdíl. A co teprve nadaná hráčka v kostele, kterou jen tak nějaký průměrný student nezaujme a bavit se s vámi bude, jen pokud máte mozkovnu velkou jako schodek státního rozpočtu?
Nemohl jsem si vybrat. A když už jsem si vybral, svou volbu jsem okamžitě zpochybňoval. I tento aspekt studentského (a vlastně i dospěláckého) života krásně reflektuje realitu všedních dní. Chcete se vídat se všemi blízkými, ale občas to jednoduše nejde. A tak přemýšlíte, koho tentokrát odmítnete, komu se budete věnovat, koho bude mrzet, že jste upřednostnili osobu C před F a jak na to zareaguje osoba K. Přemýšlíte pak nad tím, jak je všechny sehnat dohromady, abyste o nikoho nepřišli a mohli třeba jen sledovat, jak mezi sebou vaši blízcí interagují.
Její podobnost s tímhle aspektem skutečného života způsobila, že jsem se s Personou a jejími postavami sžil jako s nikým jiným. Sedánky v kavárně u kari se pro mě staly jedněmi z nejlepších herních momentů, jaké jsem kdy zažil.
Odpoledne na pláži s Futabou
Když se mě zeptáte, na kterou část Persony 5 budu navždycky vzpomínat, bude to den na pláži s Phantom Thieves. Ha, to jste nečekali, že? Žádný pamětihodný boss (jsou tam) nebo dějový zvrat (těch je taky plno). Ne, prostě jen spousta dialogů a do klasického anime stylizovaná sekvence o tom, jak si parta přátel užívá na sluníčku. Bylo to tak neuvěřitelně osobní a lidské, že jsem se po skončení díval na fiktivní telefon na fiktivní fotky celé fiktivní party a připadal si, jako kdybych tam opravdu byl a užil si nejlepší den svého života.
Možná to zní absurdně, možná stárnu a jsem jen sentimentální nebo mi prostě jen definitivně přeskočilo, kdo ví. Persona 5 ale dokázala nemyslitelné. Poskytla mi společnost ve chvíli, kdy to nezvládl skutečný svět.
Vyberte si, které trauma si s sebou vláčíte životem, a je velká šance, že vám ho Persona nastaví jako zrcadlo, do něhož nebude úplně příjemné nahlédnout.
Blízkost, kterou dokáže Persona v mezilidských vztazích přinášet, je umocněna právě onou všedností jednotlivých interakcí. V Dragon Age máme Alistaira, který bojuje se svými vlastními kostlivci ve skříni a bojí se, že bude dotlačen do role, v níž se nikdy ocitnout nechtěl, ale to dokážeme pochopit jen okrajově. Nikdo z nás asi králem fantasy království nebude.
Persona? Persona dokáže stejná dilemata servírovat hráčům prostřednictvím reálných situací – šikany, odstrčení, samoty, nepochopení, snahy rodičů realizovat se prostřednictvím svých dětí. Vyberte si, které trauma si s sebou vláčíte životem, a je velká šance, že vám ho Persona nastaví jako zrcadlo, do něhož nebude úplně příjemné nahlédnout.
Potřeba pokračování
Jelikož se každý díl série věnuje specifickému problému a svým vlastním postavám, bylo završení asi stohodinového dobrodružství neobyčejně melancholické, protože jsem se svých přátel nechtěl vzdát. Když se tak vývojářské studio Atlus vytasilo s Persona 5 Strikers, byl jsem nadšením bez sebe. Nejenže to je další Persona, především se vrací na scénu Phantom Thieves. Je těžké popsat, jak moc jsem se těšil na shledání se svými starými přáteli.
Zápletka Strikers není tak masivní jako v případě původní pětky, ale skvělé postavy zůstávají. Opět se potýkají se společenskými problémy v Japonsku, řeší mystické trable metaverza, ale zároveň zažívají drobné každodenní radosti. Vaření v karavanu, courání po městě, ochutnávky místní kuchyně. A stejně jako v původní pětce jsem si i tady užil den strávený na pláži.
Jsem si stoprocentně jistý, že o Phantom Thieves už neuslyšíme, že Persona 6 přinese hráčům novou partu, nové postavy, nové zápletky a nové společenské problémy. Bude určitě vypadat kouzelně a hráči na PlayStationu 5 jistě poposedávají nedočkavostí. Pro mě to ale bude hořkosladké pokračování. Moji přátelé budou pryč.
Ale to nevadí. Persona 5 a Persona Strikers mi prostřednictvím virtuálních kamarádů ukázaly, jak moc mi chybí „moji“ lidé ze skutečného světa, jak moc mi za poslední roky přirostli k srdci. O to víc jsem vděčný za svou pracovní rodinu, kolem níž se už skoro tři roky točí drtivá většina mého osobního i pracovního života, a vážně se těším, až se zase všichni budeme vídat jako dřív.
Pokud tedy někteří z vás přemýšlíte nad způsobem, jak si dopřát mezilidský kontakt, jestli vám v dnešní době chybí blízkost, sáhněte po Personě, přečkejte několikahodinové intro a zamilujte se do svých nových přátel. O to raději budete mít ty skutečné, až se s nimi zase jednou potkáte.
