Říká se, že když vyhrajete v nějaké loterii a najednou máte na účtě desítky milionů, chvíli si je užijete. Koupíte si všechno, co potřebujete a hromadu toho, co nepotřebujete. Jenže velice rychle (prý) dojdete do stavu, kdy vás to už tolik nebaví. Koupě nového telefonu vás nepotěší, o dalším sporťáku do garáže nemluvě.
Už z toho prostě nemáte radost, stejně jako běžný pracující člověk nemá radost z rohlíků. Stojí zanedbatelné množství peněz, můžete jich mít, kolik chcete, stejně je všechny nesníte a je vám to vlastně jedno.
A zatímco ve skutečném světě by mě nějaký ten sporťák potěšil, to ne že ne, v Animal Crossing jsem už na svůj pomyslný vrchol dosáhl. Splatil jsem celý barák, postavil ty nejlepší mosty i rampy a koupil si všechno, co jsem jen mohl chtít. Na účtě se mi válely miliony zvonečků, na kšeftování s tuříny jsem se dávno vykašlal, lovení nové fauny mi nic neříkalo...
Najednou jsem se dostal do fáze, kdy jsem tak nějak neměl co dělat. Vytratila se motivace a nakonec i radost.
Znovu a lépe
No a tak jsem došel ke zcela radikálnímu rozhodnutí: Smazal jsem své stávající savy a rozjel celý Animal Crossing: New Horizons znova. A namísto slepé honby za tříhvězdičkovým ostrovem, KK Sliderem, teraformací a větším domem jsem úmyslně šlápl na brzdu. Schválně se udržuju na začátku. Na jednoduchém, klidném a bezstarostném začátku.
Za ničím se neženu, všechno je mi tak nějak jedno a užívám si aktuální stav věcí. Už mám totiž zase radost z každé ulovené ryby i z každého chyceného motýla. Moje 1+1 se mi líbí a na nové sousedy jsem si zvykl rychle. Teď je nás na ostrově šest, a víte co? Dalšího nováčka si do sousedství pustím až za hodně dlouhou dobu.
Musím říct, že je to neskutečná pohoda. V mém prvním průchodu New Horizons jsem se hrozně zběsile hnal za hmatatelnými milníky. Mít co nejdřív maximální počet spoluobčanů, jen abych se mohl posunout dál. Mít dům o X místnostech, jen abych si zpřístupnil další možnosti. Mít teraformaci, jen abych si mohl upravit kus ostrova.
Honbou za dalšími věcmi jsem zapomněl na to, co mi na začátku dělalo takovou radost. Větší dům to nebyl, stejně jsem ho používal jen jako skladiště pro tuříny. Nebylo to ani víc sousedů, protože jsem se s nimi zase tolik nebavil. Nebyla to ani teraformace, protože dělat nové řeky jsem vlastně moc nechtěl. Byly to ty jednoduché věci: ryby, motýli, západy slunce, dobrodruzi, občasné výlety na jiné ostrovy... Byla to ta hezká, bezstarostná pohoda.
Nevážil jsem si jí. Hrotil jsem tuříny skrze Turnip Prophet, všude jsem utíkal, každý rozhovor jsem odklikával, craftoval jsem hot items ve velkém... Hlavně co nejrychleji nahrabat peníze, abych si mohl koupit další věci. Do baráku, na zahradu, na ostrov. Věci, věci, věci.
„The things you own end up owning you.“
Ano, pokazil jsem si to sám. Jenže všechno se dá spravit, takže jedu nanovo a musím říct, že ten osvobozující pocit za to stojí.
Animal Crossing: New Horizons je pro mě najednou mnohem větší relax než předtím. Ne snad že bych si u hry v době prvního lockdownu neodpočinul. Jenže zatímco jsem si na sebe tehdy upletl materiální bič a hnal se primárně za věcmi, teď se ženu za zážitky. A je to tak lepší. V Animal Crossing i v reálném životě.
zdroj: Vlastní
