„Jistota“ je slovo spojené s těmi největšími světovými vydavateli. Ať už jde o EA, Ubisoft, Blizzard, Bethesdu, či Take-Two, nikdo z nich svými hrami v drtivé většině případů neriskuje. Další Assassin’s Creed, další FIFA, další NBA 2K, další Diablo, další GTA… To jsou všechno tituly, které mají předem zaručené milionové prodeje a zisky. Mohou sice klopýtnout, dostat nižší hodnocení, ale i tak si najdou početný zástup fanoušků, které od koupě nic neodradí.
Není divu, že takové hry vznikají s železnou pravidelností, když studiím a vydavatelům zajišťují „snadné a rychlé“ peníze. Experimenty se jim mohou těžce nevyplatit, ačkoliv zároveň mohou být zlatým dolem, když se z experimentu stane další velká série představující tolik příjemnou jistotu. Ale málokdo se k takovému riziku odhodlá.
Jenže jistotou trpíme my hráči. Hry vytvořené bez většího rizika jsou hry vytvořené bez větších inovací, které by letité značky výrazněji posouvaly kupředu. Ano, poslední Assassin’s Creed Valhalla je fajn hra, má překrásnou grafiku, nádherné prostředí, super téma, ale mě už prostě unavuje hrát pořád dokola tu samou hru, jen situovanou do jiných reálií a s trochu obměněnými herními systémy. Jádro je pořád stejné.
Sázka na nejistotu
zdroj:
Foto: Tisková zpráva Private Division
Tím se dostávám k vydavatelství Private Division, které vzniklo právě proto, aby riskovalo. Aby se nedrželo bezpečí zajetých kolejí, ale aby otevíralo dveře experimentálním projektům, které mohou, ale také nemusejí uspět.
Private Division si zřídila společnost Take-Two, tedy jeden z molochů, který se drží zavedených jistot jako Borderlands, Civilization, NBA 2K či Grand Theft Auto. Ale tento moloch měl touhu dát příležitost menším studiím a jejich ambiciózním projektům s vědomím, že se to nemusí vyplatit. A dnes už víme, že se mu to zatím skutečně nevyplatilo.
Zpola proplacená opičí sázka
zdroj:
Foto: Tisková zpráva Private Division
Ještě než se začneme věnovat nesporným neúspěchům, je fér vypíchnout i nějaké ty poměrně úspěšné zářezy. Pod vlajkou Private Division vznikla například výborná hra The Outer Worlds od dobře známého a léty prověřeného studia Obsidian Entertainment. Vydavatelství pod svá křídla vzalo rovněž famózní Kerbal Space Program, ale tato přelomová simulace vyšla poprvé dva roky před vznikem Private Division, a proto o ní nemůžeme tak docela uvažovat jako o produktu této společnosti.
Další projekty, které už skutečně naplno vznikly pod Private Division, tak dobře nedopadly. Před skvělým The Outer Worlds, který byl v podstatě takovým Falloutem: New Vegas ve vesmíru, jsme se v roce 2019 po dlouhé době dočkali velmi ambiciózní podivnosti zvané Ancestors: The Humankind Odyssey.
Hra vzbuzovala naděje už jenom díky svému tvůrci Patrici Desilétsovi, jemuž vděčíme za první Assassin’s Creed. Lákala nás svou myšlenkou vývoje primáta v člověka, důrazem na přežití kmene opic a jejich evoluci napříč časem. Nakonec z toho byl rozbitý mišmaš, který publikum silně polarizoval – jedni jím byli unešení, jiní od něj hodně rychle dali ruce pryč.
Jedno je ale jisté: Hra si obecně nezískala velké sympatie a na širší průmysl neměla vůbec žádný dopad. Rychle se na ni zapomnělo, přestalo se o ní mluvit a nevím, jak vy, ale já nemám jediný důvod ani chuť se k ní po čase vracet. A je mi z toho trochu smutno, protože premisa byla opravdu velmi slibná.
Neproplacená akčně-strategická sázka
zdroj:
Foto: Tisková zpráva Private Division
Z Private Division od založení v roce 2017 vypadla ještě jedna, zatím poslední hra, kterou byla Disintegration. Opět byla lákavá tím, že za ní stálo nové studio založené důležitým veteránem, v tomto případě Marcusem Lehtem, spolutvůrcem série Halo. A i z herního hlediska jsme byli zvědaví, jak mix střílečky a realtimové strategie dopadne.
Dopadl krutě neslavně. Ani ne půl roku po vydání studio V1 Interactive vypnulo servery pro multiplayer, protože ho nikdo nehrál, a ani ne rok po vydání skončilo i samotné studio, protože slabé prodeje hry nestačily na jeho další chod. Vzniklo v roce 2016 jen proto, aby vyrobilo nezajímavou hru, respektive možná zajímavou hru, o kterou ale nikdo zájem neprojevil.
Jen tak dál
To máme tři hry za tři roky existence Private Division, z nichž jedna byla nejenom od počátku zajímavá, ale nakonec i skvělá. Zbylé dvě propadly navzdory fantastické premise. A víte co? Má to pořád cenu. Jistě, je smutné, když sázka na nejistotu nevyjde, a vy tak přijdete o celé studio, případně vám kancl zůstane, ale morálka utrpí těžko hojitelné rány, protože se vám třeba sotva zaplatí investice do projektu.
Ale kdyby na každé dvě špatné hry vznikla jedna excelentní, tak má smysl touto cestou jít a bojovat, má smysl objevovat nepoznané a dost možná i nepochopené. Protože i když Disintegration a Ancestors: The Humankind Odyssey nezabodovaly, jak se třeba očekávalo či doufalo, pokusily se o něco nového. Tvůrci dostali příležitost a přinesli na trh něco, co tu ještě nebylo. Možná to nebyly dobré hry. Možná na ně jen hráči nebyli připravení.
Přesně takový přístup herní trh potřebuje. O ty nejoriginálnější hry se většinou starají miniaturní indie studia s minimálním rozpočtem a podle toho taky vypadá grafická stránka a produkční hodnoty. Je tedy skvělé, že se někdo bohatý snaží o větší, mnohem nákladnější hry z ranku AAA, které nejedou podle šablony a boří aktuální hranice.
Nicméně Take-Two je gigantická společnost, jejímiž účty ročně protékají částky, které nevydělají všichni redaktoři Games.cz dohromady za celý svůj život. A když se značná část těchto čísel bude ztrácet v Private Division a nebudou se z ní vracet, obávám se, že Take-Two nebude něco takového udržovat naživu jen z dobré vůle či kvůli image.
Bude líp?
Naštěstí by budoucnost Private Division mohla být mnohem růžovější, i když možná půjde proti vlastní myšlence. Na cestě je totiž Kerbal Space Program 2, na který si mnou ruce miliony milovníků propracované simulace vesmírného cestování. A nevím, jak na vás, ale na mě tohle působí jako jedna z těch jistot. Nic experimentálního a potenciálně nebezpečného, nic jako Disintegration a Ancestors.
Uvidíme, zda třeba takoví Moon Studios půjdou do něčeho nového a neokoukaného, nebo nám pod křídly Private Division naservírují jistotu v podobě třetího Oriho. A co studio Roll7 zodpovědně za OlliOlli? Poslední z tajemných týmů je League of Geeks, od kterých bych něco nového čekal. Jejich Armello totiž nebyla vyloženě pecka, která by potřebovala pokračování, ale originalita hře nechyběla.
A originalita je to, co čekám a v co doufám, protože v sektoru herního průmyslu, kde se penězi nemusí šetřit na každém kroku, je to veliká vzácnost. Ano, klidně překousnu i ty nezdařené experimenty, klidně si sem tam zahraju za nudnou opici, jestli to znamená, že mě jednou za rok, možná jednou za pár let, čeká unikátní klenot. Je mi to rozhodně bližší než každý rok čekat na nové NHL.
Jak jste na tom vy? Dáváte přednost jistotám, těšíte se na každý další díl zavedené série a nevadí vám, že se v ní toho tolik nemění, nebo dáváte přednost experimentům, netradičním hrám od odvážných tvůrců, i když třeba nedopadly zas tak slavně? Dejte nám vědět v komentářích pod článkem nebo na našem Discordu.
