Pokud jde o vyhlížení herních novinek, hltání trailerů a podléhání pocitu, že tohle bude to nejlepší, co jsem kdy hrál, stal se ze mě postupem času vůči marketingu odolný cynik. Na Starfield jsem se ale opravdu těšil – už ne naivně, nečekal jsem herní revoluci, jakou svého času sliboval třeba Cyberpunk 2077, chtěl jsem Skyrim ve vesmíru, zažít zase ten vřelý pocit objevování nových příběhů, předmětů a malebných krajů vyskakujících na každém rohu, aniž by mě někdo do něčeho tlačil. Nepíšu zde recenzi Starfieldu, postačí tedy konstatovat, že jsem víceméně dostal, co jsem chtěl. Tak proč tu proklatou hru skoro nehraju?

zdroj: Foto: Bethesda Softworks

Když kvalita nestačí

Nejde o ojedinělý příklad. Když jsem podlehl všeobecnému nadšení, nainstaloval Baldur’s Gate III a po třetím zapnutí hru zklamaně zase smazal, říkal jsem si, že jsem prostě sáhnul po špatném žánru, že staromilské tahové RPG s bambilionem schopností asi nebude nic pro mě. „Jako dítě bych tu hru zbožňoval,“ konstatoval jsem nostalgicky. Objevoval bych všechny ty nekonečné možnosti, které se evidentně nabízí. Kam až můžu s postavou vyskákat? Jak shodit nepřítele ze skály? Dá se zapálit i tohle?

Po maturitě jsem se impulzivně sebral a běžel si koupit čerstvě vydaný Total War: Warhammer - ve sběratelské edici v nádherné, plasticky zdobené plechové krabičce s tištěným barevným manuálem, v jedné z mých nejrozmařilejších a nejlepších herních investic v životě. Krabičku mám stále vystavenou, a zejména se svými oblíbenými trpaslíky jsem pak ve Starém světě strávil celé stovky hodin.

Jaké bylo mé zklamání, když jsem před nedávnem nainstaloval Total War: Warhammer III, tentokrát již v digitální edici, která mi díky působení na zdejším serveru ležela doslova před čumákem. Zklamání nepřišlo ani ne tak ze hry, jako spíš ze sebe samotného. Vyzkoušel jsem asi tři frakce, všechny krátce a všechny bez zaujetí. Ani k Warhammeru jsem se už nevrátil.

Galerie

Odjakživa mám rád komplexní, velké, otevřené hry. Strategie od Paradoxu, RPG od Bioware, simulátory jako Kerbal Space Program, Zaklínače a Red Dead Redemption II. Stále o nich rád přemýšlím, sleduji o nich videa, čtu články. Ale pak přijdu domů z práce, bezduše hodinu zapichuji Španěly a naháním po Havaně poletující písničky v Assassin’s Creed IV nebo koukám na konejšivě popojíždějící vláčky v Transport Fever 2, přičemž často zapomínám hrát.

Herní fast food

Příčinu asi není třeba hledat dlouho. Volného času na hraní a energie postupně ubývá, starostí přibývá, a tak hry vyžadující pozornost a velké množství času ustupují nenáročné zábavě. Mé hráčské ego se děsí dne, kdy sáhnu po mobilních hrách. I když… Hráli jste někdy Citizen of Rome? Představte si něco na úrovni Reigns, okořeněné o nakupování vinic a dobytka v rámci správy rodového majetku, a máte představu, o jak primitivní klikačku se jedná. Tak přesně v tomhle veledíle jsem dohromady strávil víc času než ve Starfieldu, Baldur’s Gate III a Warhammeru III dohromady. Pomoc.

Zřejmě v tom ale nejsem sám, jak dokazuje opakované volání hráčů po kratších a soustředěnějších tříáčkových titulech. Vývojáři se dnes často chlubí, jak krátké jejich nové hry oproti předchozím dílům jsou. A osobně mi to dává smysl. Jistě, je čas ponořit se do kvalitního díla a je čas zhltnout kulturní fast food a něco si bezduše zastřelit v multiplayeru. Jednou se vypravíte na celý večer do kina vychutnávat Oppenheimera, jednou z pohovky civíte na krátký streamovaný seriál. Jenže ani ty nejdelší filmy vám ze života zpravidla neukousnou přes čtyři hodiny, zatímco hry si jich často žádají klidně sto padesát. A já se slovy Jiřího Paroubka ptám: Kdo z vás to má?

zdroj: tisková zpráva

Nedokončené příběhy

Teoreticky mi nic nebrání zapnout Starfield na hodinu, udělat jeden, možná dva questy, objevit jednu lokaci. Pak teprve ovšem vynikne, čím přerostlé AAA hry váš čas vlastně vyplňují. Protože za tu hodinu hráč zažije kromě patnácti načítacích obrazovek questy typu Natěž a přines železo nebo Dojdi do skladu a přines tohle. Co naplat, že má Baldur’s Gate III skvěle napsané dialogy, když uslyšíte jeho začátek, načež uvíznete v hodinovém mlácení všemožného potvorstva, a než se za tři dny ke hře vrátíte a quest dokončíte, vlastně si už ani nejste jistí, o co šlo?

Ve výsledku se proto i skvělých nových her velkého kalibru tak trochu bojím. Ne jen toho, že budou špatné, ale i že budou dobré, a já je přesto nikdy nedohraju. Na světě je podle mě málo lepších kulturních zážitků než takové Red Dead Redemption II, jenže pustit se v dospělosti do podobné hry, to už je podnik na pováženou. A kdo chce poslouchat byť překrásný příběh, o kterém ví, že nikdy nevyslechne jeho konec?

Galerie

Poslušně hlásím, že nevím

Nevím, nakolik je problémem mé přežívající herní snobství, které mi možná brání si přiznat, že rozmáchlá RPG už zkrátka nejsou mým oblíbeným žánrem, nakolik nostalgie a nakolik kvality vycházejících her. Z hlediska herního průmyslu, ale hlavně z pohledu her jako umění je ale trochu znepokojivé úplné rozpojení množství vynaloženého úsilí a talentu a jejich výsledného dopadu na hráče - stačí se podívat na úspěch BattleBit konkurujícího Battlefieldu.

Když si prohlížím některé nádherné lokace Starfieldu nebo fresky Assassin’s Creed Origins, myslím na všechny ty grafiky a level designéry, jejichž skvělou prací vzápětí vypnutím hry pohrdnu třeba ve prospěch zmiňovaného Citizen of Rome.

zdroj: tisková zpráva

Jednoduché řešení neznám. Kvalitní dílo bude vždy po svém čtenářstvu, diváctvu i hráčstvu žádat víc – větší pozornost, více času, větší zapojení. Mělo by ale znát své silné stránky a jít člověku naproti. Nenechat drahokam ve svém jádru utonout v bobtnajícím „obsahu“. Proč musím ve druhém Red Dead Redemption do cíle cválat deset minut a postřílet cestou třicet psanců? Nestačili by tři? A nebylo by to v jinak tak uvěřitelné hře dokonce lepší?

V knižní či filmové scéně se považuje za známku kvality umění dělat několik věcí najednou: Budovat svět, posunovat děj, charakterizovat postavy, vytvářet napětí. Koncentrovat to, co dílo nabízí, aby vznikla lepší scéna. A to je možná to, co bych chtěl po velkých hrách, a k čemu snad pomaličku začíná docházet: Aby si uvědomily, co chtějí nabídnout, a aby vše ostatní šlo nekompromisně pryč. Aby mě Starfield častěji oslňoval krásou vesmíru a méně nutil kutat železo. Abych, až se po závěrečných titulcích ohlédnu zpět, mohl v klidu říct: Za ten čas to stálo.